Bránit se v srpnu 1968? Byl by to masakr, říká historik

Češi si v pondělí připomenou 55 let od vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Iniciativa Dárek pro Putina při té příležitosti vytvořila video ukazující, jak by vypadalo televizní a rozhlasové vysílání, kdyby se Československo tehdy bránilo.

Historik Ústavu pro studium totalitních režimů Daniel Povolný v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že vojáci tehdy kladli odpor například v tom, že se nenechali odzbrojit. Případný ozbrojený odpor by ale podle něj znamenal velké oběti civilistů.

„Myslím, že vysoké funkcionáře KSČ v podstatě ani nenapadlo, že by mohli klást nějaký ozbrojený odpor. Druhá věc – pokud by armáda takový rozkaz dostala, lze i s ohledem na reakce důstojníků důvodně předpokládat, že by ten rozkaz uposlechla,“ říká historik ÚSTR Daniel Povolný.

Jak velká byla československá lidová armáda v roce 1968 a jak významná byla v rámci východního bloku?

Československá lidová armáda měla v roce 1968 více než 200 tisíc vojáků – z povolání i základní služby. Ti pochopitelně tvořili nezanedbatelnou součást Varšavské smlouvy.

Kladli tehdy vojáci na některých místech odpor?

V drtivé většině případů kladli odpor minimálně v tom, že se nenechali odzbrojit. Bylo jen několik extrémních případů, kdy k odzbrojení našich jednotek došlo. To se stalo na Slovensku ve směru postupu jednoho motostřeleckého pluku maďarské lidové armády, kde velel jistý major Horváth, který byl v tomto hodně nekompromisní.

Jinak se našim vojákům v podstatě vždy podařilo s okupačními vojsky domluvit tak, že nemuseli být odzbrojeni násilím. Zůstali v kasárnách, což ale neznamená, že by vůbec nic nedělali.

Podívejte se, jak by vypadlo televizní vysílání v případě odporu:

Po srpnu 1968 bylo více než 7000 vojáků z povolání propuštěno právě za svou činnost v srpnu 1968. I to ukazuje, že odpor kladli. Nebyl samozřejmě ozbrojený, ale v některých případech vyváželi zbraně, náboje či zásoby mimo kasárny pro případný přechod na partyzánský způsob boje.

Někde organizovali kruhovou obranu, jinde měli plány, jak se bránit, kdyby došlo k útoku.

Rozhodně se nedá říct, že by armáda byla pasivní. Ve spolupráci s různými stranickými organizacemi nebo se samosprávou třeba zapůjčovala radiostanice pro vysílání Československého rozhlasu, tiskárny pro tištění letáků a vydávání různých tiskovin. I toto bylo posléze předmětem vyšetřování a řada důstojníků za to dostala vyhazov.

Jak vojáci vnímali, že proti nim najednou stáli ti, které měli brát za přátele?

Řada vojáků z povolání musela být od určité hodnosti a určité funkce v podstatě členy KSČ. V podstatě od roku 1945 a hlavně po roce 1948 byli vychováváni k lásce k Sovětskému svazu a k tomu, aby byli i ostatní vojáci z Varšavské smlouvy bráni jako bratři ve zbrani.

Pro řadu důstojníků proto bylo velkým morálním dilematem, jak se zachovat. Ve většině případů to brali tak, že je spojenci zradili a napadli.

V řadě případů se k nim nechovali zvlášť uctivě. Odmítali jim podat ruce, odmítali se s nimi bavit, odmítali jim třeba dát vodu.

Ministr národní obrany – generál Martin Dzúr – vydal o půlnoci z 20. na 21. srpna rozkaz, který však byl v úplně jiném duchu. To bylo samozřejmě způsobeno i tím, že neznal přesně situaci. Byl informován o tom, že reformní vedení se domluvilo se Sověty a pozvalo je, což nebyla pravda.

Bylo to tak, že konzervativní část ÚV KSČ pozvala Sověty a ostatní vojáky Varšavské smlouvy a nepodařilo se jí vlastně včas odstavit Dubčekovo progresivní křídlo, takže potom v časných ranních hodinách bylo odvysíláno prohlášení předsednictva ÚV KSČ, které tu invazi odsoudilo. Bylo v něm jasně řečeno, že je to akt odporující mezinárodnímu právu.

Na druhou stranu tam bylo řečeno, že naše armáda ani jiné ozbrojené složky nedostaly pokyn, aby kladly odpor. Toto prohlášení v armádě vyvolalo velké pozdvižení a velkou nevoli právě vůči Dzúrovi a ostatním vysokým důstojníkům. Bylo totiž v rozporu s rozkazem, který Dzúr dal.

Kromě toho, že měli zachovat klid a neklást ozbrojený odpor, tam bylo, že mají poskytnout maximální všestrannou pomoc přicházejícím vojskům. V tomto bodě řada důstojníků neuposlechla a podporu okupačním vojskům neposkytovala.

Umíte si představit, že by Ústřední výbor KSČ dal pokyn k ozbrojenému odporu a armáda uposlechla?

Popravdě neumím. Myslím si, že v rámci ÚV KSČ takové myšlenky určitě nebyly. Myslím, že vysoké funkcionáře KSČ v podstatě ani nenapadlo, že by mohli klást nějaký ozbrojený odpor. To je jedna věc. Druhá věc – pokud by armáda takový rozkaz dostala, lze i s ohledem na reakce důstojníků důvodně předpokládat, že by ho uposlechla. Další věcí je, co by to způsobilo.

Myslím si, že i to byl důvod, proč Ústřední výbor KSČ v prohlášení výslovně zmínil, že ozbrojené složky dostaly rozkaz, aby se nebránily, protože by to pochopitelně znamenalo masakr československého obyvatelstva.

Vidíte historickou paralelu mezi Ukrajinou, která se brání, se situací v Československu v roce 1968?

Někteří říkají, že se historie opakuje, já myslím, že ne. Pokaždé je situace přeci jen jiná a tak je to i v případě války mezi Ukrajinou a Ruskem. V našem případě jsme byli součástí Varšavské smlouvy, byli jsme smluvně vázáni s ostatními státy. To není případ Ukrajiny.

V roce 1968 situace vypadala úplně jinak. Svět byl rozdělen na Západ a Východ, a protože obě strany disponovaly jadernými zbraněmi a měly poměrně jasně vymezené zóny vlivu, žádná si nedovolila tuto hranici překročit.

Bylo to bráno tak, že co se děje na Východě, je sice nepříjemné, ale v podstatě s tím nic nemůžeme dělat, protože kdybychom se pokusili něco udělat opravdu, riskujeme třetí světovou válku a konec civilizace.

Svým způsobem to vidíme i dnes – i když Západ poskytuje Ukrajině velkou vojenskou a hospodářskou pomoc, jsou tam určitá omezení, aby konflikt neeskaloval do podoby, kterou nechceme.

Podstatný je asi také fakt, že by Československo v případě obrany zůstalo samo, bez pomoci.

My jsme v tom zůstali sami, nikdo nám nepomohl. Všichni respektovali hranici mezi Východem a Západem, všichni respektovali, že jsou dvě supervelmoci – USA a Sovětský svaz. A že my patříme do zájmové sféry Sovětského svazu, a ať by se u nás dělo cokoliv, Západ by vojensky nezasáhl.

V roce 1968 byla otázka Československa předložena na jednání OSN, ale na sovětský nátlak naše strana požádala, aby byl bod stažen z jednání a aby se otázka Československa v OSN vůbec neprojednávala.

Proč podle vás česká společnost dodnes řeší, zda se Československo mělo bránit nacistickému Německu, případně teď v souvislosti s Ukrajinou vyvstávají otázky, zda jsme se měli bránit v srpnu 1968?

Pro národ je to pochopitelně trauma. Standardní postup je, že se země útoku brání. Když se na to podíváte, řekněme z rozumového hlediska, a spočítáte si, že není šance nepřítele porazit a bude následovat krutá porážka, je otázkou, zda do toho půjdete s tím, že v boji padnete vy i všichni vaši blízcí. Anebo se rozhodnete tak, že boj nepodstoupíte a budete doufat, že někdy v budoucnosti nastane situace, kdy se vám znovu podaří získat svobodu.

Možná je tam paralela s 1. světovou válkou. Začínali jsme jako součást Rakouska-Uherska a potom jsme se – i díky tomu, že tady byly legie a v řadě armád bojovali naši vojáci – dočkali samostatného státu. Možná i proto v duchu této zkušenosti vznikla myšlenka, že teď bojovat nebudeme, ale budeme bojovat v zahraničí a svobodu si znovu vybojujeme.