Článek
Humor mě přešel ve chvíli, kdy se na sociálních sítích objevily záběry z útoků demonstrantů – aktivistů nesnášejících Českou televizi – na novináře. Chybělo málo a kolegové by od pochodujících zuřivců inkasovali rány pěstí.
Nenávist vůči České televizi, novinářům obecně, ale šířeji vůči politickému nastavení naší země sálala i z hořce legrační videosekvence mé redakční kolegyně.
Dosud jsem si říkal, že je rozumnější pokoušet se tyto lidi, byť jsou verbálně agresivní, pochopit, než je zatratit. Po letošním 17. listopadu ovšem nevím.
Každopádně nastal ideální čas podívat se, co je moderní politická nenávist vlastně zač.
Americká socioložka Arlie Hochschildová, zabývající se rolí emocí v sociálním a politickém procesu, napsala: „Politické přesvědčení se stále více podobá náboženské víře. V jednom výzkumu se například badatelé ptali, zda by respondentům vadilo, kdyby jejich potomek vstoupil do manželství s někým z druhého ‚tábora‘. Zatímco v roce 1960 se o tuto věc ani jedna ze stran příliš nezajímala (4 až 5 %), v roce 2012 by takový sňatek vadil až třetině demokratů a více než polovině republikánů. S tím potom souvisí rostoucí míra separace těchto názorových skupin, více urážek a nenávistných sloganů ve veřejném prostoru.“
Platí ještě Havlovo poselství?
Sociolog Filip Lachmann se před čtyřmi lety v magazínu Sociální teorie zabýval českou společností rozdělenou přímou prezidentskou volbou. Což může být i jedna z příčin aktuálních pnutí. Konstatoval: „Nakonec před námi leží otázka, zdali polarizované skupiny, které nedokážou najít společnou řeč, může spojit něco jiného než právě osoby, jež jsou předmětem jejich rozdělení, když se navzájem neslyší a sdělení čtou zpravidla opačným způsobem. (…) Už nyní je jasné, že česká společnost není jen polarizovaná v otázce některých témat; její jednotky se stávají vzájemně odcizenými, když postupně ztrácejí nejen společnou řeč, ale i jazyk, schopnost číst skutečnosti a události jedním, dominantním způsobem.“
Nezdá se, že se věci změnily k lepšímu.
Nenávist ovšem není výdobytkem současnosti. Ve starověkých kulturách přemýšleli o nenávisti v souvislosti se spravedlností. Zatímco hněv měli například epikurejci za řekněme až tvořivou sílu, nenávist a zášť považovali za škodlivý extrém. Moudrý člověk je dokázal rozeznat. Uměl se podle toho chovat. Spravedlnost chápal jako způsob volby mravních principů, které vedou člověka k dobrým výsledkům. V tehdejším podání k blaženosti.
Nenávist nemá s blažeností společného nic. „Cestou k blahu je sebeovládání a sebeomezování,“ říkali žáci řeckého hédonistického filozofa.
Před měsícem zesnulý katolický kněz Elias Vella se zabýval nenávistí z pozitivního hlediska, lze-li to tak říci. Kromě jiného mínil: „Když někoho nenávidíte, když někomu neodpouštíte, jste k nenáviděné osobě připoutaní a tato osoba vás v myšlenkách neustále pronásleduje a soustavně citově týrá. S lidmi můžete být spojeni pozitivně, nebo negativně. (…) Když je pouto mezi osobami negativní, závislost vnáší do našeho života smutek a nevyrovnanost. Proto je třeba odpouštět. Když odpouštíme, od dotyčné osoby se odpoutáváme.“
Takže máme znovu a pořád nastavovat druhou tvář, až nám je jednoho dne vrabelovci rozbijí do krve? Nikoliv.
„Odpuštění a boj proti zlu si neprotiřečí. (…) Člověku konajícímu zlo je třeba odpustit a dát mu šanci. Jeho činy se ale musí odsoudit a popřípadě je třeba přijmout opatření k zamezení šíření zla,“ dodával Vella.
Rád bych nabídl, ale žádný návod, jak to udělat, nemám. Bystřejší mozky snad naleznou řešení, jak nenávist zastavit, když ne vymýtit. A to aniž bychom zlu opláceli zlem. Aniž bychom roztočili devastující koloběh averze, nepřátelství a nakonec snad i násilí.
Možná nakonec časem pravda a láska opravdu zvítězí nad lží a nenávistí.
