Přistěhovalec prezidentem? V českém Hobitíně to může být problém

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Handicapem šéfa hnutí ANO Andreje Babiše v případném druhém kole prezidentské volby by mohla být skutečnost, že se nenarodil v Česku. Jednu ze „slabin“, kterou by oponenti ve finále kampaně vůči politikovi slovenského původu mohli využít či zneužít, v tom vidí někteří politologové či experti na politický marketing.

Názory se ale různí. Velmi bude patrně záležet na tom, s jakým typem protikandidáta by se Babiš utkal. Přitom on sám se ke kandidatuře stále nerozhodl, přestože je vedle generála Petra Pavla už nyní řazen k favoritům.

Jakub Hussar, který při prezidentských volbách v roce 2013 pomáhal s kampaní Vladimíru Franzovi a v roce 2018 Pavlu Fischerovi, před časem v rozhovoru pro Seznam Zprávy uvedl, že část voličů může mít s Babišem kvůli jeho „nečeskému“ původu významný problém, protože na hlavu státu mají Češi velmi specifické nároky.

„Myslím si, že v prezidentské kampani to bude hrát roli. Česko je Hobitín, jsme velmi uzavřený národ, někdy až xenofobní (… ), prezidentský post vnímáme jinak. Je to jisté monarchistické reziduum, připomíná nám císaře pána, potažmo převtěleného do ‚tatíčka Masaryka,“ prohlásil Hussar.

„Já myslím, že kdyby se proti Andreji Babišovi v druhém kole postavil někdo, jako je on sám, nebo někdo, jako je Miloš Zeman, tak je schopen i tuto národnostní kartu vytáhnout. Ale jelikož proti jsou vesměs jen samí umírnění kandidáti, tak to spíše nepředpokládám,“ vidí situaci politolog Lukáš Jelínek.

Hnutí ANO, které zatím žádným jiným kandidátem než s Babišem nepočítá, v tomto směru slabinu neshledává, voliči si podle něj vybírají hlavu státu podle jiných měřítek. „Nikdy jsme takto neuvažovali, podle mého názoru to žádnou roli nehraje,“ říká první místopředseda hnutí Karel Havlíček.

Ani v Česku žijící sociolog slovenského původu a někdejší disident Fedor Gál debatu o Babišově „nedostatku češství“ neočekává.

„Z mého pohledu je to totální blbost. A říkám to se svou vlastní zkušeností. Když se člověk zaposlouchá do mé řeči, tak jistě pozná, že ani já nejsem rodilý Čech, přitom nikdy jsem neměl mindrák – ani na pět vteřin – z toho, že žiju jako Slovák v Česku,“ uvádí Gál a poukazuje na to, kolik lidí slovenského původu se už v České republice bez problémů uplatnilo v různých vysokých veřejných funkcích.

„Češi jsou v tomto směru velmi liberální,“ usuzuje a dává to do kontrastu právě se Slovenskem, kde strávil podstatnou část svého života. Že by se tam mohl stát prezidentem Čech, považuje za zcela vyloučené.

„Neměl by šanci. Představa, že na Slovensku ve svobodných volbách zvolí člověka, který mluví špatně slovensky a pochází z Čech či odjinud, je pro mě naprosto nepředstavitelná a nemyslitelná. Říkám to z praxe a ze své osobní zkušenosti. To není můj předsudek,“ dodává Gál.

Zatímco ale ve střední i západní Evropě jsou překážky ke zvolení možná jen mentální – fakticky přistěhovalcům nikdo nezakazuje účastnit se prezidentských voleb, pokud už získali občanství a mají potřebný věk – existují mnohé státy světa, kde je to přímo zapovězeno.

Na prvním místě je třeba jmenovat Spojené státy. Dle tamní ústavy, přijaté už v 18. století, může být prezidentem jen člověk, který je Američanem od narození (a který tam žije alespoň 14 let).

Jaké zásadní spory to může vyvolat, ukázal případ Baracka Obamy, kdy ještě dlouho po jeho zvolení v roce 2008 se řešilo, zda politik s rodinnými kořeny v africké Keni této ústavní podmínce skutečně dostál. K útoku na demokrata Obamu to využil i pozdější republikánský prezident Donald Trump.

Asi čtvrtina americké populace tomu dlouho nevěřila, i když Obama předložil rodný list jako doklad, že se narodil v Honolulu na Havaji. Tedy na americké půdě, a tudíž splnil i základní podmínky pro získání amerického občanství.

Ty jsou přitom rozdílné od evropských zvyklostí, jak upozorňuje ústavní právník Jan Kysela.

„Tam neexistuje jako v Evropě onen pokrevní princip nabývání občanství. Americkým občanem je typicky ten, kdo se na území USA narodí. U nás můžete být občanem od narození, aniž byste se na území České republiky narodil. Stačí, že jste se narodil českým rodičům,“ vysvětluje zásadní rozdíly v právním přístupu Kysala.

Zmíněná americká prezidentská bariéra, která se může Evropanovi v dnešním globalizovaném světě s rozsáhlou migrací jevit už jen jako relikt minulosti, má i podle názoru amerického politologa českého původu Igora Lukeše stále svůj význam. Jde o jakousi obavu či opatrnost ohledně loajality nově příchozích.

„Logice americké ústavy v tomto směru rozumím. Svět není globální jen dnes. Byl globální vždycky, i když se téměř nekonečně zrychlily možnosti pohybu lidí. Smyslem tohoto ústavního článku bylo zajistit, aby se do Bílého domu nedostal člověk, který by byl de facto agentem cizí mocnosti. Nikdo si nepřál, aby se z Ameriky stala větší verze Anglie nebo Francie, Německa, Irska, Itálie,“ vidí prapůvodní (a dodnes platné) důvody Igor Lukeš, který působí na Bostonské univerzitě.

Jestli by Američané v případě neexistence této ústavní podmínky byli ochotni zvolit za prezidenta i nerodilého Američana, nelze podle něj jednoznačně odhadnout. Vždy záleží na konkrétním jedinci.

„U někoho by místo narození bylo nepřekonatelnou překážkou, pro jiného by to naopak byla výhoda. Lidé jako Henry Kissinger, Zbigniew Brzezinski nebo Madeleine Albrightová, Fiona Hillová či Alexander Vindman jsou jména, která dnes zná celý svět a váží si jich jako skutečných amerických vlastenců. Že se narodili v jiném prostředí a kultuře, bylo pro ně výhodou,“ uvádí Lukeš příklady významných osobností z politického světa, které se přes neamerický původ dokázaly ve státních strukturách velmi dobře prosadit.

Ale nešlo o prezidenty. Najít příklad světového státníka z novodobé historie, jenž to jako přistěhovalec dotáhl v nějaké zemi až na hlavu státu, není snadné.

Z nedávné doby v Evropě lze poukázat třeba na prezidenta Estonska z let 2006 až 2016 Toomase Hendrika Ilvese, narozeného ve Stockholmu, který měl v minulosti i americký pas. Nicméně jde o muže, jenž se narodil do rodiny estonských uprchlíků.

Specifickým a neopakovatelným příkladem je Izrael, kde se hlavně v prvních dekádách po založení nového státu prezidenti a premiéři rekrutovali téměř výhradně z přistěhovalců (často východoevropských). Důvodem byla ale masová židovská imigrace.

Česko je ve světě velmi výjimečné v tom, že hned dvě parlamentní strany mají v čele rodáky z jiných zemí. Vedle Andreje Babiše jde i o lídra SPD Tomia Okamuru, narozeného v Japonsku, který též prezidentskou kandidaturu úplně nezavrhl.

Omezení, jež prezidentským kandidátům ohledně původu klade ústava Spojených států, je možné najít i v řadě dalších zemí.

Jednak ve většině latinskoamerických států, včetně Mexika, Brazílie a Argentiny. Však také jejich ústavy vesměs mají za předobraz ústavu USA. Časté jsou i podmínky ohledně minimální délky pobytu.

Obdobné požadavky jsou kladeny i na hlavu státu Indonésie, která je též prezidentskou republikou.

Nicméně také v Evropě existují státy, v jejichž čele může dle nyní platné ústavy stanout pouze člověk, který má státní občanství od narození. Jde o Finsko, Estonsko a Albánii.

Pokud se budeme zajímat o podmínky v klíčových západoevropských zemích, zmíněné překážky v tamních ústavách nenajdeme. Jen francouzská uvádí jako požadavek pro kandidáty francouzskou národnost (nutný věk je dnes pouze 18 let, což je rarita).

To je ale dáno tím, že Francouzi v podstatě pojmy národnost a občanství nerozlišují, jak pro Seznam Zprávy vysvětluje český politolog žijící dlouhá léta ve Francii Lukáš Macek, ředitel dijonské pobočky Pařížského institutu politických studií.

Mohl by ve Francii člověk z řad přistěhovalců – tedy podobný Andreji Babišovi – dosáhnout až na funkci francouzského prezidenta?

Už citovaný Lukáš Macek z Pařížského institutu politických studií žádné bariéry nevidí. Dává jako adekvátní příklad rodáka z Barcelony Manuela Vallse. I on, stejně jako Babiš, to ve francouzské politice dotáhl velmi daleko – až na premiéra (ve funkci byl v letech 2014 až 2016). A taktéž měl následně prezidentské ambice, když při volbách v roce 2017 kandidoval v socialistických primárkách.

„Přitom do svých dvaceti let měl Valls jen španělské občanství. Opravdu nemám pocit, že by to v jeho případě kdokoli z Francouzů řešil,“ vypozoroval Macek. Vallsův neúspěch byl nakonec zapříčiněn hlavně jeho politickou orientací – byl kandidátem „pravého křídla“ socialistické strany, nikoliv jeho nefrancouzským původem.

„Stejně tak Anne Hidalgová – socialistická kandidátka v poslední prezidentské volbě – se narodila ve Španělsku a Francouzkou se stala až ve svých 14 letech. Ve volbách sice zcela propadla, ale ani v tomto případě se mi nezdá, že by to bylo kvůli této záležitosti,“ soudí Macek, že i ve Francii u voličů dnes převažují úplně jiná hlediska než původ kandidáta.

Jak se k prezidentskému kandidátovi slovenského původu postaví Češi, se také patrně ukáže až přímo ve volbách, pokud se jich mnohými favorizovaný Babiš zúčastní.

Podle dotázaných sociologů totiž neexistuje žádný průzkum, který by se pokusil řešit tuto otázku už v předstihu. „K tomu žádná data nemám,“ reagoval Daniel Prokop z PAQ Research.

Podle Jana Hartla z agentury STEM je vůbec problém otázku ohledně zahraničního rodiště kandidáta respondentům položit. Jak uvádí, ať už bude kladena v pozitivním, nebo negativním duchu, vždy už dopředu evokuje „správnou“ odpověď. Takový průzkum by tak mínění voličů nemonitoroval, nýbrž nemístně ovlivňoval.

I Hartl ale připouští, že by na národnostní otázky mohlo v druhém kole prezidentské volby při Babišově účasti za určité konstelace opět dojít.

Stejně jako mnozí v úvodu citovaní experti si i on totiž dobře vybavuje situaci z finále voleb před deseti lety.

Tehdy na nacionální strunu v souboji s Karlem Schwarzenbergem, který je občanem Česka i Rakouska, ve finále zabrnkal Miloš Zeman. A podle všeho úspěšně – vylíčil oponenta téměř jako agenta sudetských Němců, který chce zbořit poválečné pořádky navozené Benešovými dekrety.

„Nicméně němectví je u nás přece jen větším problémem. Slováci jsou vzhledem k předchozímu společnému státu bráni úplně jinak,“ dodává Jan Hartl.

Specifický názor má v úvodu citovaný sociolog Fedor Gál.

„Myslím, že Andreje Babiše diskvalifikuje ve volbách nikoliv to, že je to Slovák, který mluví blbě česky, ale to, že byl spolupracovníkem StB, že má kriminální delikty a jako politik je to člověk nezodpovědný,“ říká někdejší slovenský disident Gál pro Seznam Zprávy na adresu muže, který do Česka přišel ze stejné země.