Ať už se neopakuje „případ Anička“. Nový zákon má pomoci obětem znásilnění

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Soudní kauza, kdy otčím opakovaně znásilňoval a vydíral nevlastní dceru, a přesto odešel od soudu s podmínkou, letos zaskočila veřejnost. Případ dívky, které se v médiích přezdívá „Anička“, byl jedním z těch, který inspiroval politiky ke změně.

Chystaný „lex Anička“ je soubor novinek, které mají více pomáhat samotným obětem a také zařídit, aby se soudci pravidelně školili. Navrhuje je ministr spravedlnosti Pavel Blažek spolu s poslanci napříč stranami včetně opozičního ANO.

„Jsou disciplíny, které se nenaučíte na právnické fakultě – viktimologie, psychologie. My ty kurzy už dneska děláme i ve formě různých workshopů a má to velice pozitivní ohlas. Ale ne všichni soudci, kteří takové případy soudí, se přednášek účastní,“ říká náměstek ministra spravedlnosti Karel Dvořák.

Co je lex Anička a proč jste ho dali dohromady?

Jde o takový balíček opatření, nikoli samostatný zákon, kterým jsme chtěli reagovat na některé kauzy týkající se sexuálního násilí. Které ukázaly, že systém v Česku má problém s péčí o oběti trestných činů a někdy i v samotném fungování justice.

Případ Anička – roky znásilňovaná dívka a pachatel skončil s podmínkou. Jak by v podobném případu změny měly pomoci?

Jedním z klíčových bodů je rozšíření povinnosti soudců se vzdělávat. Právě tento případ ukázal, jak je důležité, aby soudci měli nejen znalosti právní, ale i ty z mimoprávních oborů. Justiční akademie už dnes ty semináře nabízí, ale ne vždycky je to využíváno tak, jak si myslíme, že by bylo potřeba. Chceme zakotvit zákonnou povinnost, aby si soudci jednou za tři roky vytvořili individuální studijní plán, který bude odpovídat tomu, co zrovna soudí.

Zeptám se úplně primitivně – jak to, že čeští soudci potřebují školení na to, že dávat podmínku za opakované znásilnění asi není nejlepší nápad? I laickou veřejnost to šokovalo…

Chápu, proč se takto ptáte, ale myslím, že ta zkratka takto úplně nefunguje. Soudce je, musí být – a je to tak dobře –, nezávislý ve svém rozhodování a musí rozhodovat v mezích zákona. My nemůžeme říkat soudci, jak má rozhodovat, a ani to nechceme. Ale musíme mu doručit co nejvíce informací, které může ve svém rozhodnutí použít.

Co za znalosti soudcům chybí? Je to nějaká psychologie oběti, mýty o znásilněních nebo informace o tom, jak se tyto skutky typicky ve skutečnosti dějí?

Bezpochyby. A tady se nebavíme jen o nějakém boji s předsudky nebo o tom – byť je to důležité –, jak citlivě pracovat s obětí. Ale soud má pracovat tak, aby zjistil co nejvíce informací pro to, aby mohl správně rozhodnout. A to jsou disciplíny, které se nenaučíte na právnické fakultě, je to viktimologie, to znamená věda o obětech trestných činů, je to psychologie, je to psychologie vedení výslechu. My ty kurzy už dneska děláme i ve formě různých workshopů a má to velice pozitivní ohlas. Ale ne všichni soudci, kteří takové případy soudí, se přednášek účastní.

Bude to nové vzdělávání povinné ve smyslu, že by soudci, který se ho neúčastní, hrozila nějaká sankce?

Teoreticky je možné soudce, který se nevzdělává, postihnout už dnes podle zákona o soudech a soudcích. Ale s nějakou konkrétní sankcí za to, že by si soudce nesestavil studijní plán, nepočítáme. Počítáme spíš s tím, že je to nějaká měkká povinnost, která se ale bude vykazovat, bude vidět. Mohou se na ni ptát třeba i novináři. A byla by to nějaká přitěžující okolnost – kdyby se například soudci vracely opakovaně věci z odvolacího soudu a ještě se ukázalo, že se nevzdělává. Každopádně vidíme spíš sílu v pozitivní motivaci, nechceme vytvářet zásah výkonné moci do té soudní.

Vnímají to tak soudci? Jako nepřiměřený zásah?

Doteď se v rámci těchto debat pořád zmiňovalo, že nařídit vzdělávání není možné s ohledem na nález Ústavního soudu z roku 2002. Tehdy chtěla vláda rozšířit povinnost vzdělávání a chtěla i soudce nějakým způsobem přezkušovat. Museli jsme tedy vážit, abychom příliš nezasahovali do soudní moci. Tento záměr jsme projednávali s různými skupinami soudců a nebyly proti tomu námitky.

Jaké další novinky má návrh přinést?

Změny by měly nastat ve financování různých forem pomoci obětem. Chceme valorizovat takzvanou peněžitou pomoc obětem, kterou poskytuje Ministerstvo spravedlnosti. Jde o jakousi speciální dávku, která ale byla nastavena pevně v roce 2013 a dnes už neodpovídá ekonomické realitě.

O jakých částkách mluvíme?

Ono se to liší podle závažnosti, ale třeba u ublížení na zdraví jde o deset tisíc korun, u těžké újmy na zdraví 50 tisíc. Částky by se měly nově valorizovat ve vztahu k průměrné mzdě, aby už to bylo nějakým trvalým způsobem ošetřeno.

Dále chceme zvýšit částku, kterou získává z uložených majetkových sankcí Probační a mediační služba na práci s oběťmi. Momentálně je to pět procent, tedy zhruba 16 milionů, a nově chceme dvojnásobek. Také plánujeme zvýšit částku, kterou má Ministerstvo spravedlnosti na neziskovky, které s oběťmi pracují.

Kde na to všechno vzít peníze?

Ony už se ty peníze dnes vybírají z peněžitých trestů. Jdou do fondu, který se pak stane součástí státního rozpočtu. Ale my bychom chtěli peníze nechat na tyto činnosti. Navíc počet uložených peněžitých trestů pořád stoupá. Příspěvky pro oběti se zase hradí z takzvaných „odklonů“, kdy je odsouzeným uloženo, aby dali nějaké peníze právě na oběti trestných činů. A tam je peněz dost – například v roce 2002 se vybralo 56 milionů a na dávkách se vyplatilo 21 milionů. Takže je kde brát, aniž bychom navyšovali nějaké náklady.

Minulý týden vyšlo najevo, že v novele trestního zákoníku je možnost trestat znásilnění prospěšnými pracemi, ministr reagoval, že nakonec to v návrhu nebude. Před časem byl podobný problém, že za znásilnění bude možné uložit peněžitý trest. I o tom ministr řekl, že to nakonec navrhovat nebude. Tak by mě zajímalo, proč vůbec takové návrhy na Ministerstvu spravedlnosti vznikají?

Na začátku změny trestního práva bylo řečeno, že je potřeba obecně posilovat alternativní tresty. Mělo by to být přiměřené tomu, co pachatel spáchá, to není tak, že by se otevřela stavidla a mohlo se všechno trestat jenom peněžitými tresty. Vždycky je tam nějaký korektiv v případě rozhodování soudce. Chápu, že mi na to řeknete, že známe případy, kdy ten korektiv nezafungoval. Tak i s ohledem na to se v rámci připomínkového řízení vyjasnilo, že alternativní tresty budou omezeny tak, aby na tyto případy nedopadaly.

Ten korektiv právě často nefunguje – i proto přece děláte „lex Anička“, proto se řešila redefinice znásilnění. Aby se nestávalo, že budou tresty za sexuální delikty příliš mírné. Tak jestli to nejde proti sobě?

Myslím si, že to je role meziresortního připomínkového řízení, aby nám pomohlo korigovat věci, které my jsme třeba nedohlédli na začátku. A za mě je dobře, že alternativní tresty nebude možné samostatně uložit za násilné trestné činy. Ale nemyslím si, že to jde přímo proti sobě – my chceme soudce, který má široké možnosti, know-how a všechny potřebné informace. A tím pádem je zárukou spravedlivého rozhodování.