Ajťák proti Rusku. Kdo je muž, na kterém se málem zasekla vláda

Článek si můžete pustit také v audioverzi.

Když Piráti vstupovali do vysoké politiky, nejvíc otazníků vzbuzovaly jejich postoje k zahraniční politice. Hlásali radikální přímou demokracii a i v rozechvělých časech brexitu si pohrávali s myšlenkou referenda o členství Česka v EU a v NATO.

Časy se ale mění. Ve vládě, kde převažují konzervativní síly a hemží se to silovými „jestřáby“, budou diplomacii řídit právě Piráti.

Že klíče od Černínského paláce skutečně mladá strana dostane, si nepochybně odpracoval i Jan Lipavský osobně. Poslední čtyři roky budoval most mezi divokým jádrem Pirátů, kteří milují pacifistické demonstrace, a muži a ženami takřka z druhé strany barikády – bezpečnostním a diplomatickým establishmentem.

Nečekaným spojenectvím nahrávaly složité kulisy uplynulých čtyř let – politickou krajinu v Česku významně formoval tendr na dostavbu Jaderné elektrárny Dukovany a spor o účast Ruska a Číny v něm. Lipavský patřil v dukovanské partii do „týmu Koudelka“, která ve velkém finále zahnala do kouta prezidenta Miloše Zemana.

Lipavského do nejvyšší české politiky vyvezla šťastná vlna ve volbách v roce 2017. Piráti tehdy překvapivě dostali přes deset procent hlasů a do Sněmovny nastoupili lidé, kteří o křeslu poslance mohli kvůli málo perspektivní pozici na kandidátce jen snít. Mezi nimi také Lipavský.

„Ty vole, Honzo, ty budeš poslanec,“ popisovala euforické výkřiky Pirátů Mladá fronta DNES v reportáži z volebního štábu Pirátů v říjnu 2017. Poslancem byl ale Lipavský jen následující čtyři roky. Letos se překvapivě (podobně jako další výrazné tváře Pirátské strany) do dolní komory neprobojoval – padl za oběť kroužkování ve prospěch Starostů na kandidátce PirStan.

„Přesto, že je politika řemeslo, kde je člověk ve středu pozornosti, jsem ve skutečnosti spíše introvert. Snažím se, aby po mě nezůstávala jen slova, ale i činy,“ říká o sobě tento „Pražák srdcem a duší“.

Profesně se před politikou věnoval – tak trochu dle pirátského klišé – IT oblasti. Podle oficiálního životopisu pracoval například v globální americké poradenské firmě McKinsley & Company či v českém e-shopu s oděvy Zoot.

Své IT zkušenosti by rád zúročil i v Černínském paláci – ve 21. století je v diplomacii téma kyberbezpečnosti zásadní a Ministerstvo zahraničí je právě uprostřed obsáhlé transformace IT systémů. A jak dříve popsaly Seznam Zprávy, firma, která to dostala prozatím na starost, má řadu nedůvěryhodných rysů.

Do politiky šel prý Lipavský přispět k tomu, aby „Česko bylo sebevědomá země, na kterou se její občané mohou spolehnout“. Za to je podle svých slov ochotný se i bít. Zároveň se v ní vrátil ke svému původnímu oboru – mezinárodní politiku vystudoval na Univerzitě Karlově, v rámci unijního programu Erasmus také strávil dva semestry na University of Kent ve Velké Británii. Nejen z této cesty do světa si odnesl jistotu v anglické konverzaci, zároveň se učí německy a rusky.

Z univerzity ale Lipavský odešel jen s nižším, bakalářským titulem. Ten by mu například nestačil na úřední kariéru v diplomacii. Lipavský ale zdůrazňuje, že do politiky přišel především se zkušenostmi z byznysu.

„Již během studia jsem začal působit na různých pracovních pozicích v byznysu. Přirozeně jsem přecházel mezi pozicemi v marketingu, e-commerce a nakonec i bankovnictví. Nejdéle jsem se věnoval vývoji IT systémů pro obchodování na kapitálových trzích v České republice,“ popsal pro Seznam Zprávy Lipavský svůj profesní vývoj a proč studia opustil záhy.

Právě Lipavského akademickými výsledky vysvětlil prezident Zeman minulý pátek svůj odpor k jeho jmenování do čela Černínského paláce. Bakalářský diplom označil za „nízkou kvalifikací“. Podobně náročný ale v minulosti nebyl například vůči šéfovi ČSSD Janu Hamáčkovi, kterého do ministerských funkcí, včetně pověření vést diplomacii, jmenoval bez výhrad. A to má přitom jen středoškolské vzdělání.

Z dnešního pohledu je ale takřka vizionářské téma bakalářské práce budoucího ministra zahraničí: „Politizace ruských energetických dodávek na příkladu zemního plynu“.

Lipavský v minulé Sněmovně působil jako místopředseda zahraničního i bezpečnostního výboru. A jeho tématem se stal právě vývoz ruského vlivu přes energetiku – zhmotněný v českém prostředí v již zmíněném jaderném tendru na dostavbu Dukovan.

Čeští zpravodajci v čele s šéfem BIS Michalem Koudelkou a bezpečnostní komunita spolu s opozicí – tedy dnešní pětikoalicí – byla proti účasti Ruska v tendru, varovali před posílením nepřátelských ruských aktivit v Česku. Naopak prezident lobboval za vpuštění Rusů do soutěže. Argumentoval ekonomickými zájmy a obavy bezpečnostních expertů bagatelizoval, stejně jako práci českých zpravodajců.

Končící premiér Andrej Babiš (ANO) veřejně zastával neutrální postoj a nakonec Rusy vyřadil po kauze Vrbětice, kdy vyšlo najevo, že za výbuchem v muničním skladě na Moravě zřejmě stáli agenti ruské vojenské rozvědky GRU. Důsledkem bylo historické rozložení zpravodajské centrály Rusů při ruské ambasádě v Moskvě.

„Pro mě bylo u dostavby Dukovan hlavně zásadní zaručit, že se z projektu nestane černá díra na peníze pro stát a občany a že bude zajištěna bezpečnost České republiky. V tomto ohledu věřím doporučení našich bezpečnostních expertů a komunit, které varovaly před zapojením Ruska a Číny do tendru,“ říká dnes Lipavský.

Nepřímo šlo také o ofenzivu proti Pražskému hradu – prezident a jeho lidé vsadili vše na sbližování s východními autoritářskými mocnostmi.

Architektem této složité zpravodajské operace desetiletí byl nepochybně šéf BIS Michal Koudelka a další zpravodajci a diplomaté. Ti by se ale těžko hnuli z místa bez politického „krytí“ – to dodal Babiš, který do té doby vystupoval jako Zemanův spojenec.

Jedním z nejaktivnějších hráčů byl ale i Lipavský – byl spoluautorem pozměňovacího návrhu nízkouhlíkového zákona, tedy lex Dukovany, jenž fakticky nakonec uzákonil vyloučení Rusů a Číňanů z tendru. V určité fázi dukovanské strategické hry pozměňovací návrhy hrály obstrukční roli v projednávání jaderné legislativy v Parlamentu.

Podpis pod lex Dukovany musel být pro Zemana hořkým okamžikem.

Přitom geopolitická orientace Pirátů v jejich začátcích znervózňovala české bezpečnostní experty. Přispěla k tomu mimo jiné účast pirátských poslanců Mikuláše Peksy a Dany Balcarové na recepci ruské ambasády, na níž se fotili, jak vesele pojídají pirohy. Psal se rok 2018 a už tehdy BIS varovala před rostoucí aktivitou ruské špionáže v Česku a jejich snahami infiltrovat české instituce. Peksa, který je dnes europoslancem, hlasoval proti vstupu do vlády.

„Základ toho, abychom prosazovali ve vládě liberální postoje, je velmi dobrý. K Honzovi Lipavskému mám velkou úctu, protože jde do těžké situace a bude muset liberální postoje hájit proti poměrně značné přesile. Ale věřím, že to zvládne,“ řekl Peksa Seznam Zprávám.

Lipavský nechce spekulovat o tom, co stálo za Zemanovým odporem ho jmenovat. Říct nechce ani to, co nakonec prezidenta obměkčilo. „To se musíte zeptat Petra Fialy,“ říká jen.

Nad celým sporem o jmenování vlády včetně Lipavského se však neodbytně vznáší jméno šéfa BIS, Michala Koudelky. Tomu skončil řádný pětiletý mandát letos v létě a Babiš jej – byť v řadě záležitostí fungovali také jako nečekaní spojenci – vedením kontrarozvědky jen pověřil, rozhodnutí o jmenování do řádného období nechal až na novou vládu.

Stanovisko Zemana je dlouhodobě známé – Koudelku sundat. Pětikoalice v časech, kdy byla opozicí, za šéfem BIS stála. Každopádně postoj nové vlády ke Koudelkovi a k tajným službám je dobré sledovat. Například šéf poslaneckého klubu ODS Marek Benda se v úterý otázce na tiskové konferenci pětikoalice v Poslanecké sněmovně vyhnul.

„Ptejte se na to, co je v kompetenci Sněmovny, ne na to, co je v kompetenci vlády,“ zareagoval. Zdroje blízké pětikoalici začínají mluvit o tom, že by nová vláda mohla revidovat jmenovací procesy bezpečnostních šéfů – například se může zvažovat, zda má šéf či šéfka BIS mít možnost sloužit dva pětileté mandáty po sobě, zda to příliš službu „nepetrifikuje“, či zda šéf či šéfka Vojenského zpravodajství má mít nadále neomezený řídící mandát.

Lipavský ale v minulosti Koudelku otevřeně podporoval. „Pokud má premiér všech pět pohromadě, Koudelku ve funkci ponechá,“ vzkázal Andreji Babišovi s tím, že jinak „zvítězí politikaření a pochybné zájmy Hradu“.

Lipavský však odmítá, že by byl přímo na straně tajných služeb. „To, že český politik zaujímá podobné stanovisko jako státní úředníci, není nutně zaujímání stran. Ani politici, ani úředníci nemají stát na jiné straně, než na straně občanů ČR,“ uzavírá pro Seznam Zprávy.

Mimochodem je vidět, jak po lekci s hrozbou svého nejmenování mnohem pečlivěji volí slova. Svou ministerskou jízdu přitom zahájil troubením do boje – v Deníku N vyhlásil, že již dohodnuté velvyslance by nejraději zrušil. Podle znalců zákulisí načasováním siláckých slov jen odhalil svou nezkušenost a neznalost rozdílu mezi parlamentní a křehčí exekutivní politikou.

I přes prestižní funkci ministra zahraničních věcí bude mít Lipavský velmi těžké si vybudovat silnou pozici. Evropskou politiku, a tím i primárně české předsednictví EU bude mít na starost Starosta Mikuláš Bek na Úřadu vlády.

Ve Strakově akademii bude mít premiér Petr Fiala také svého „ministra zahraničí“, v tuto chvíli poradce pro zahraničí a bezpečnost Tomáše Pojara. Ten sice ministerskou funkci nemá na vizitce, ale má oproti Lipavskému veliké zkušenosti – byl šéfem humanitární organizace Člověk v tísni i prvním náměstkem ministra zahraničí, v této funkci spoluřídil první české předsednictví EU v roce 2009 i vyjednával s USA o americké radarové základně, byl také českým velvyslancem v Izraeli. Výhledově by se mohl stát historicky prvním českým národním bezpečnostním poradcem.

Lipavský do české zahraniční politiky přinese liberálnější až levicovější tóny evropského mainstreamu. Na nich se ale neshodne nejen s prezidentem Milošem Zemanem, ale hlavně s konzervativnější částí koalice, a tedy i její hlavní politickou silou ODS.

Poměr sil se může ukázat například v otázce vztahu k Izraeli. Z mnoha pohledů se zdá být historicky příznivá konstelace udělat krok, o kterém sní čeští jestřábi léta – přestěhovat českou ambasádu do Jeruzaléma, tím de facto uznat sporné město za metropoli židovského státu před dosažením dvoustátního řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Takové rozhodnutí by ale musel učinit a podepsat pirátský ministr zahraničí Jan Lipavský, který bude – mimo jiné – pod silným tlakem své stranické základny.