Aférou smýkaný Jurečka: Umanutý milovník zábavy, který neví, kdy končit

Marian Jurečka je opravdu typický lidovec. Splňuje skoro všechno, co členové a voliči KDU-ČSL od svého lídra žádají.

Má pět dětí, hájí tradiční manželství, pravidelně chodí do kostela, bojuje za nezdaněné víno, hospodaří jako soukromý farmář, umí s kombajnem i traktorem. A navíc je z moravské Hané.

S nepředstíraným zápalem dokáže dělat ministra v levicové Sobotkově vládě, stejně jako v pravicové Fialově. Dalším nezanedbatelným lidoveckým bonusem je umění zpívat a hrát hned na několik hudebních nástrojů. Takže na každém setkání je to právě Jurečka, kdo se stará o zábavu a vydrží nejdéle.

Právě tahle vlastnost ho teď dohnala.

Je pod tlakem opozice, aby rezignoval kvůli tomu, že včas neukončil nebo aspoň neopustil ministerský vánoční večírek v den tragické střelby na filozofické fakultě. Místo rychlé omluvy pak ještě pár dní mlžil.

Jaký ale vedle výše jmenovaných „vnějších znaků“ vlastně je Marian Jurečka? Předseda KDU-ČSL má typickou „venkovskou“ pracovitost, což prokazoval už před deseti lety jako mladý ministr zemědělství, stejně jako dnes coby ministr sociálních věcí. Tuhle urputnost by mu mohla řada kolegů v politice závidět.

Jenže někdy se tahle energie mění až v umanutost uspět za každou cenu, což přirozeně plodí přešlapy. Občas se stane, že věci neumí správně vyhodnotit.

Třeba jako když se v roce 2016 chtěl veřejně pochlubit, že vláda snížila DPH na pivo. Záhy se ukázalo, že to není pravda, protože vláda se na tom nedohodla. Naštvaný stranický šéf Pavel Bělobrádek tehdy Jurečku pokáral, že by se měl nejprve „někde podrbat, než něco řekne“.

Jurečkova ambicióznost je nejlíp vidět i navenek. Na proměně, jakou prošel během deseti let ve vrcholné politice. Je hubenější, pravidelně cvičí, jinak se obléká, pracuje na rétorice. Úplně nejvíc ale všechny zaskočil, když si při formování Fialovy vlády neřekl o křeslo ministra zemědělství, tradiční lidovecký resort.

Ctižádostivý Jurečka pro sebe překvapivě žádal ministerstvo práce a sociálních věcí. Úřad s největšími výdaji, kde už se spálily jiné páky. Jenže Jurečka se do toho na novém neznámém poli pustil se stejnou vervou, stejně jako když doma na Hané vyjede na sklizeň s kombajnem.

Přišel alespoň s nějakou penzijní reformou, které se všichni předchůdci báli. Dále zjednodušil sociální dávky a hlavně začal žádosti o ně digitalizovat. Například kvůli příspěvku na bydlení, přídavkům na dítě nebo rodičovskému příspěvku už lidé nemusejí na úřady.

Vehementní prosazování reforem mu občas vyčítají členové KDU-ČSL. Prý až moc plní pravicový program Spolu a zapomíná na své lidovecké kořeny.

S tím souvisí i další častá výtka z nitra jeho strany - Jurečka je údajně až moc ministrem, ale málo předsedou lidovců. Kolegové říkají, že propadl angažmá ve vládě a zapomíná na partaj. Vidět to bylo třeba při výměně předsedy poslaneckého klubu, kde si to Jurečka zapomněl pohlídat a podpořit svého kandidáta.

Post tak poněkud překvapivě obsadil konzervativní poslanec Aleš Dufek. To posílilo tvrdě katolické křídlo, které začalo hýřit neuctivými výroky o homosexuálech, o nichž se většina lidovců v čele s Jurečkou shoduje, že straně spíš škodí.

S ambiciózností, bez níž politik nemůže prorazit, je spojena i občasná neschopnost Mariana Jurečky přijmout porážky. Nejviditelněji to ukázal v březnu 2019 na brněnském sjezdu KDU-ČSL, kde se při volbě předsedy strany cítil jako favorit, ale prohrál s outsiderem Markem Výborným.

Jednací sál tehdy naštvaně po „zemanovsku“ opustil, jako kdyby se stranou plnou zrádců už nechtěl mít nic společného. Nakonec se samozřejmě vrátil a po rezignaci Výborného se v lednu 2020 šéfem partaje konečně stal.

Dvaačtyřicetiletý Jurečka je nejvíc hrdý na to, že se v politice dokázal prosadit od píky. K lidovcům vstoupil už jak osmnáctiletý. Brzy se zařadil mezi stranické naděje, do týmu, kde mladí chystali podklady a analýzy pro ministry KDU-ČSL.

Zlomem v jeho kariéře byl rok 2010, kdy lidovci neuspěli ve volbách a vypadli z Poslanecké sněmovny. Stranou zmítaly problémy, dostala se do finančních potíží. Stal se ovšem malý zázrak: Konzervativní strana sázející výhradně na „zralé muže“ to hodila na dvojici mladých, Pavla Bělobrádka s Marianem Jurečkou.

Oba tehdy měli odvážnou vizi: Měli už plné zuby dosavadního fungování KDU-ČSL jako „poštěkávajícího šestiprocentního ratlíka“. Již nechtěli být jazýčkem na vahách, ale vůdčí, rozhodující silou. Což v tuzemských reáliích, kde strana se slovem křesťanská v názvu nemá šanci, znamená spojení s někým dalším.

Formaci Spolu (ODS, TOP 09 a lidovci) předcházel jiný Jurečkův plán. Před volbami v roce 2017 prosazoval „Lidostan“, jak říkal koalici lidovců se Starosty. Nakonec z toho sešlo, protože v KDU-ČSL a STAN se lekli, že společně nezískají potřebných deset procent hlasů nutných pro vstup do Sněmovny.

Dnes se zdá, že jsou lidovci pod Jurečkovým vedením odsouzení k setrvání v koalici Spolu. Samostatné preference KDU-ČSL jsou dlouhodobě pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Sněmovny.

Lidovce čeká na podzim volební sjezd. A Jurečka tuší, že při obhajobě křesla předsedy mu kolegové spočítají nespokojenost s vládní účastí. A možná i s výsledky evropských, senátních a krajských voleb, které budou sjezdu předcházet.

Což jsou všechno typy voleb, kde jsou křesťanští demokraté zvyklí na slušné výsledky.