O počasí v Česku je jasno. Extrémní sucha, prudké povodně a loučení se sněhem

Pokud výrazně poroste produkce skleníkových plynů, extrémní sucha dopadnou na Česko až sedmkrát častěji. Budou se tak opakovat roky 2018 a 2019, kdy vážné sucho postihlo přes polovinu střední Evropy.

Šlo přitom o největší dvouleté sucho za 250 let. Zjistil to vědecký tým z Fakulty životního prostředí (FŽP) ČZU a německého Helmholtz centra při zkoumání dlouhodobých údajů o klimatu od roku 1766. Druhé podobně závažné suché období za čtvrt tisíciletí přišlo jen v letech 1949 a 1950. Postihlo tehdy ale jen asi třetinu území oproti poslední suché vlně.

„Simulace budoucího klimatu se poměrně dobře shodují na zvyšování výskytu extrémních událostí a to jak na prodlužování, prohlubování a častějším výskytu suchých období, tak na zvyšování intenzity maximálních srážek. Na rozdíl od odhadů změny průměrných srážkových úhrnů, které jsou pro naše území značně nejisté, jsou změny extrémů předpovídány poměrně robustně,“ říká spoluautor zmíněného výzkumu Martin Hanel z FŽP ČZU.

Množství srážek, které na území Česka přitom průměrně za rok spadne, zůstává po dvě stě let stabilní. Během třicetiletí ohraničeném roky 1871 a 1900 tak měření ukázala průměrně 670 milimetrů srážek ročně.

A téměř totožně na tom jsou i poslední období – od roku 1961 do roku 1990 nasněžilo a napršelo 667 milimetrů a od devadesátých let do roku 2020 průměrně 676 milimetrů. Na přehled celého období se můžete podrobně podívat v grafu níže.

„Klima v České republice je velmi variabilní, a to platí hlavně u srážek. Tam se dosti střídají sušší a vlhčí období. Dlouhodobě nám srážky sice velmi mírně rostou, ale není to statisticky významné,“ popisuje klimatolog Pavel Zahradníček z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR.

Jak je tedy možné, že Česko musí do budoucna počítat s extrémními suchy na jedné straně, i bleskovými povodněmi na straně druhé? Stojí za tím globální změna klimatu a s tím spojená zvyšující se teplota vzduchu. Na rozdíl od srážek, jejichž průměrný úhrn zůstává mezi lety relativně stabilní, se Česko za posledních 60 let zahřálo o dva stupně.

„V souvislosti se změnou klimatu je povaha změn srážek v podstatě dvojí – změny atmosférické cirkulace mohou zapříčinit výskyt delších období s nedostatkem nebo přebytkem srážek a ovlivňuje poměrně značně i průměrné srážkové úhrny,“ vysvětluje Hanel.

Zatímco v 60. letech 20. století panovala průměrná roční teplota na úrovni 7 °C, v druhém desetiletí 21. století už dosahovala devíti stupňů.

„V souvislosti se zvyšováním teploty dochází k intenzifikaci toků – například výparu – tudíž v určitý okamžik může být k dispozici více vlhkosti nebo se může naopak rychle spotřebovat. Navíc teplejší atmosféra dokáže obsáhnout více vlhkosti, čili i maximální intenzity srážek mohou být vyšší,“ dodává Hanel, jak se změna klimatu v reálu projevuje. V létě tak stačí pár hodin, aby napršelo tolik jako za celý měsíc. Zbytek dní ale nemusí spadnout ani kapka.

Jednotlivé měsíce se navíc neoteplují stejnoměrně. Nejvíce se tak zvýšila za 60 let teplota v zimních měsících prosinci s lednem a zároveň v těch letních červenci a srpnu. To jen zvyšuje riziko extrémního sucha. Všechny čtyři nejpostiženější měsíce se oteplily o více než 2,7 °C.

„Sucho většinou vzniká, když jsou delší dobu podprůměrné srážky. Jenže v posledních dekádách se změnou klimatu začíná hrát velký vliv i teplota vzduchu. Ta totiž napomáhá vypařování vody z krajiny. Pokud je vyšší a jsou častější horké vlny, tak dochází k většímu výparu a voda chybí třeba i při průměrných srážkách. V letech 2015 až 2020 panovala dlouhá epizoda sucha, za níž mohla z 50 procent vyšší teplota vzduchu. Na jižní Moravě dosahoval její vliv dokonce 70 procent,“ popisuje Zahradníček.

Období sucha jsou navíc od začátku 20. století obecně sice kratší, ale o to intenzivnější. Vyšší panující teploty pak způsobují rovněž zásadnější ztrátu vody z půdy, a to hlavně během letního půlroku.

To potvrdila i studie týmu z Ústavu výzkumu globální změny AV ČR a Univerzity v Cambridge. Nedávný sled letních such panujících od roku 2015 do roku 2018 byl bezprecedentní i z pohledu uplynulých 2110 let. Poslednímu období sucha ve střední Evropě se na základě analýz stabilních izotopů uhlíku a kyslíku v letokruzích dubů vyrovnaly jen roky 1508 a 1509, na začátku 16. století panovalo ale sucho kratší dobu.

V české krajině tak ubývá vody. Dokládají to data vodní bilance. Ta ukazuje rozdíl mezi množstvím srážek a mírou potenciálního vypařování, které se z roku na rok zvyšuje právě se stoupající teplotou. Zatímco od roku 1961 byla za každé desetiletí vodní bilance kladná, tedy převládaly srážky a přebytek vody, poslední dekádu postihl i kvůli sériím suchých let nedostatek vody. S nejhorší vodní bilancí skončily suché roky 2003 a 2018.

Největší dopad má změna klimatu na oblast jižní Moravy, která se potýká se zápornou vodní bilancí dlouhodobě. V menší míře jsou postiženy také střední Čechy a část Ústeckého kraje. Ve všech případech jde minimálně částečně o oblasti ve srážkovém stínu, ať už Českomoravské vrchoviny nebo Krušných hor. V posledních třiceti letech ale došlo k největšímu úbytku vláhy v Pardubickém, Královéhradeckém a částečně také Středočeském s Olomouckým krajem.

„Mění se nám charakter srážek a jeho roční rozložení. Větší změnu, která je i ze statistického hlediska významná, tak pozorujeme v období duben až červen, kdy srážky klesají. To je období hodně důležité pro zemědělce. Naopak v období červenec až září nám srážky rostou a významně hlavně na jižní Moravě. Jenže tyto srážky jsou většinou intenzivní a krátkodobé, tedy z bouřek. To zrovna není ideální déšť pro krajinu,“ dodává Zahradníček.

Změnu klimatu můžeme ale už pozorovat i na vlastní oči, a to na stále vzácnějších sněhových přeháňkách. Od středních poloh níže se ale musíme se sněhem pozvolna rozloučit. Jen déšť však přírodě na doplnění zásob podzemních vod nestačí. Na horách přijdou sice i do budoucna tuhé zimy, i když méně často, zimní sezóna se ale zkrátí a sněhová pokrývka se bude snižovat.

Zrovna na přelomu loňského a letošního roku panovala přitom i na horách velmi nepříznivá situace. Tradiční vánoční obleva sice během českých zim přichází poměrně pravidelně, loňská horká vlna byla ale opravdu výjimečná. V některých dnech se teploty pohybovaly i 15 stupňů nad dlouhodobým průměrem a sníh chyběl i v nadmořských výškách nad 1000 metrů. Mrazy se sněhem přišly až v druhé polovině ledna.

A to jen potvrzují dlouhodobá měření. Jak už bylo uvedeno výše, nejvíce se otepluje prosinec a leden, zatímco únor statisticky pozvolněji – skutečně zimní období se tak zkracuje. Počet dní, kdy v Česku ležel sníh, se za posledních 60 let zkrátil o polovinu, ještě dramatičtěji pak dny se skutečně velkou nadílkou. Zatímco v šedesátých letech jsme si užili alespoň 10 centimetrů sněhu po 41 dní, v druhé dekádě 21. století jen dva týdny. To je třetina času.

„Sníh je důležitý pro doplnění podzemní vody a také nasycení půdního profilu. Na začátku jara se začínají rostliny probouzet a čerpají vodu z půdy. Ta se doplňuje za standardních podmínek skrz tající sníh, jenže pokud není, tak se půda vysušuje na jaře rychleji. Když se k tomu přidá i pokles množství srážek a vyšších teplot vzduchu v dubnu, tak krajina o to rychleji ztrácí vodu a vysychá,“ přibližuje důležitost sněhového příkrovu Zahradníček.

Právě průběh dubna navíc do velké míry předurčí, jestli se v létě dočkáme extrémního půdního sucha, jako tomu bylo v roce 2018. Ukazuje to další studie Fakulty životního prostředí ČZU a dvou německých Helmholtz center. Právě v dubnu 2018 nastoupilo takové teplo, že se sníh z předcházející zimy vypařil dříve, než se stihnul vsáknout do půdy. K tomu se přidalo i průměrně méně srážek. Pro porovnání – podobně málo pršelo i na konci 19. století, ale teploty tehdy nedosahovaly takové výše, aby se vlhkost z půdy vypařila a Česko postihlo sucho.

„Pokud tedy nastane teplý duben s nástupem vegetace, většina půdní vlhkosti se využije, a letní měsíce pak bývají zpravidla sušší, alespoň tak to platilo během posledních let,“ říká Oldřich Rakovec z Helmholtz centra pro životní prostředí.

Kvůli zvyšování teploty začíná také dříve vegetační období, což ještě více zhoršuje vodní bilanci. V roce 2018 to bylo o 14 dní dříve, takže rostliny vyčerpaly vodu rychleji a koncem dubna sucho panovalo na více než devadesáti procentech Česka. Zároveň půda od začátku minulého století ztratila z poloviny svou schopnost zadržovat vláhu, a to kvůli zastavování, odvodňování a nevhodnému hospodaření způsobujícímu erozi.

Podle odborníků se tak Česko musí vzhledem ke změně klimatu připravit na oba extrémy –jak extrémní sucho, tak přívaly srážek a povodně. Nestačí ale jednotlivá opatření jako například budování vodních přehrad.

„V první řadě musíme nastartovat adaptační opatření, která nám pomůžou se lépe připravit na extrémy obou typů. Tedy daná opatření nesmí být jen protipovodňová nebo jen proti suchu. Plno adaptačních opatření naopak může situaci zhoršit, proto je nutné je mít vždy dobře propočítané, a to nejen z ekonomického hlediska,“ dodává Zahradníček.

Čistě řečí čísel vydalo Česko na odstraňování povodňových škod od roku 1997 asi 200 miliard korun. Na druhou stranu náklady stále intenzivnějšího sucha by mohly vystoupat až na 5 procent českého HDP.

„Změna klimatu je komplexní jev a zabránit nepříznivým změnám srážek znamená co nejvíc snižovat antropogenní dopady na celý klimatický systém. Scénáře budoucího vývoje opravdu potvrzují, že záleží na tom, jak rychle budou emise skleníkových plynů snižovány,“ připomíná Hanel.

Mezinárodní společenství se sice v Pařížské dohodě z roku 2015 zavázalo, že udrží nárůst globální průměrné teploty výrazně pod hranicí 2 °C, z posledních analýz ale vychází, že světí míří k oteplení o zhruba 2,5 °C do konce 21. století.

„Pokud teploty vzduchu porostou rychleji, tak nám adaptační opatření již nepomohou nebo budou extrémně drahé,“ varuje ale na závěr Zahradníček.