Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dvacátnice Tatiana přijela do Česka před měsícem. Společně s mámou vzala kocoura Tima, malou cestovní tašku a vydala se z válkou zmítaného Charkova. Několika vlaky a autobusy se dostala až na pražské Hlavní nádraží. Tam jsme se setkaly poprvé. Od té doby jsme v kontaktu a píšeme si krátké zprávy přes sociální sítě.
„Jak se ti daří?“ posílám zprávu přes instagram.
„Ahoj,“ začíná Tatiana v češtině, dál už pokračuje v angličtině. Sem tam ale už použije i české slovo. Jazyk se učí hned od prvních dní, kdy přijela jako válečná uprchlice do Česka. S maminkou jsou v Roudnici nad Labem, bydlí v hotelu, kde ale mohou být jen do poloviny května a poté nevědí, kam půjdou.
Seznam Zprávy v ukrajinštině
„Jak se mám? No, obvyklá odpověď by byla – dobře, hehe,“ odpovídá ironicky Tania. Pokračuje ale už vážně. „Snažím se být pozitivní, ale teď se hodně bojím toho, kde budeme bydlet. A samozřejmě mi opravdu chybí část rodiny, která zůstala v Charkově. Chtěla bych je všechny obejmout,“ píše.
Před měsícem mi Tatiana na nádraží říkala, že si chce hlavně rychle najít práci. Opakovala mi, že v České republice rozhodně nechce jen tak být a čerpat dávky. „Stále si hledám práci, mám životopis v angličtině, teď čekám na český překlad a taky chodím na kurzy projektového managementu a češtiny,“ popisuje svoji snahu.
První týdny pro Tatianu znamenaly hlavně adaptaci na novou realitu a jak sama píše „snahu neztratit hlavu“. S Českem už ale měla předchozí zkušenost, v loňském roce, kdy se zdála válka ještě absolutně nepředstavitelná, tu asi měsíc žila. Ten letošní měsíc je ale v úplně jiných podmínkách.
„Být tu jako uprchlice je jiné. Češi se k nám ale chovají velmi mile, upřímně se nám snaží pomoct, prokazují sympatie. Dává mi to naději a taky je to pro mě důkaz, že nejsme sami,“ dodává Tatiana.
Zvládat dvě školy najednou je náročné
S Innou a jejími dvěma syny jsem se setkala pár dní před tím, zrovna se přistěhovali do kladenského bytu, který jim poskytla česká rodina. Zabydlovali se a vyprávěli svoje bezprostřední zážitky z cesty do Čech z Kyjeva, odkud pocházejí. Inna mi tehdy ukazovala fotografie, které jí posílal manžel, který zůstal ve městě a přidal se k domobraně.
„Píše mi a volá každý den. Teď je v Kyjevě trochu klidnější situace, ale občas se ještě ostřeluje,“ líčí Inna po měsíci a půl v českém exilu. I ona mi sem tam napíše zprávu přes sociální sítě nebo pošle fotku, třeba z nedávných Velikonoc, které strávili v kladenském kostele na koncertě místního sboru.
Z válečné zóny prchla se dvěma syny pár týdnů po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Starší syn se právě připravuje na přijímací zkoušky na českou vysokou školu, v Kyjevě chtěl studovat inženýra, i v Česku se hodlá vydat technickým směrem.
Mladší syn je prvňák, který už nastoupil do české školy. „Denně má českou školu, ale i ukrajinskou online na dálku, je to hodně náročné,“ popisuje sympatická tmavovlasá Ukrajinka.
Právě péče o mladšího syna jí nedává příliš prostoru najít si práci. Každý den ho vodí do školy a vyzvedává a pomáhá mu s domácími úkoly pro české i ukrajinské hodiny. „Nestíhám práci na plný úvazek, to hodně komplikuje hledání práce. Navíc jsem se ještě nenaučila jazyk,“ říká. Inna tím naráží na dlouhodobý problém českého pracovního trhu, kde poloviční úvazky nejsou běžnou praxí.
„Asi nejtěžší je teď pro mě, aby mladší syn zvládal dvě školy. A také s rozpočtem se musíme hodně držet. S pěti tisíci na osobu je to náročné. Manžel nepracuje, já nepracuji a navíc nám nepřišly peníze za mladšího syna, a to proto, že si to na úřadě špatně zapsali,“ popisuje Inna nedávnou zkušenost.
Před měsícem mi Inna líčila, jak se ztratila v pražských ulicích bez mobilu a bez jazykových dovedností. Dneska už vypadá klidněji. „Jsme vděční, že jsme přijeli do Česka, je to tu krásné. S dětmi jsme už byli v ZOO i v planetáriu, jsou tu spokojené,“ dodává.
