Článek
Článek si můžete pustit také v audioverzi.
„Tak jsem taky přišel na očkování. Měl jsem slabší chvilku, měl jsem to kousek, tak jsem tu,“ říká třicátník Pavel, který právě odpočívá po vpichu vakcíny Pfizer. Sedí v jídelně jilemnické firmy Devro, která vyrábí střívka například na masné výrobky.
Pavel je jedním z několika desítek lidí, kteří během středy využijí nabídky nechat se očkovat přímo na pracovišti. Ve spolupráci s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou tu vakcíny podává mobilní očkovací tým liberecké záchranky.
Nikol Binderová z VZP vyrazila z Liberce do Jilemnice už v půl páté ráno. Teploměr v autě na parkovišti ukazoval minus čtyři stupně Celsia, to ale tady v Podkrkonoší není na začátku prosince nic zvláštního. Drží se tu i pár centimetrů sněhu.
Za rozbřesku se setkala se skupinou ze záchranky na recepci firmy. Všichni si nechali změřit teplotu a vyrazili změnit jídelnu na očkovací centrum. Dva stoly zdravotníků kryjí firemní reklamní roll-upy, židle z jídelny jsou rozestavěné podél místnosti jako v čekárně u lékaře.
Zaměstnanec ještě 20 minut po očkování musí počkat v místnosti.
Hned u vchodu jsou na stole vyskládané dárkové krabičky s vitaminy, které dostává každý naočkovaný jako poděkování, že „myslí na své zdraví“.
„Největší oříšek je schválit požadavky zaměstnavatele s možnostmi očkovacího centra. Firmy preferují páteční termíny, aby si mohli lidé odpočinout. Chtějí také, abychom vyjeli a očkovali co nejdříve,“ vypočítává Binderová.
Pojišťovna se do podpory mobilního očkování zapojila na konci listopadu. Na starosti má logistiku, třeba shánění zdravotníků nebo míst, kde se bude očkovat. Pokud se za jeden výjezd podaří naočkovat alespoň 20 lidí, dostanou zdravotníci speciální osmitisícovou odměnu.
„Přišel jsem na třetí posilovací dávku. Mám to v rámci pracovní doby, tak proč toho nevyužít. Nemusím nikam do nemocnice,“ vysvětluje Tomáš, jeden z prvních naočkovaných zaměstnanců. Očkuje se od devíti do 11 dopoledne. Zaměstnanci, ale i jejich rodina nebo známí, se mohli zaregistrovat na konkrétní čas.
„Ráda jsem toho využila. Mezi kolegy jsme tak napůl, někdo z mých kolegů očkovaný je, někdo není. Téma to ale určitě je. Jsou tam i odpůrci, nevyvolává to ale konflikty. Já je nepřesvědčím, že mám pravdu a oni mě nepřesvědčí, že mají pravdu. Ale není mezi námi žádná zášť,“ komentuje Irena, která do fabriky dojíždí z Vrchlabí a také si přišla pro třetí, posilující dávku vakcíny.
Provozní ředitel firmy Michal Růžek.
Na hladký průběh očkování se po deváté ranní přichází podívat i ředitel firmy Michal Růžek. „Během jednoho dne se nám přihlásilo skoro 40 lidí, rádi s tím budeme pokračovat i dál,“ chválí si ředitel a vypráví, jak firmu zásadně zasáhla zejména jarní vlna covidu, kdy jim v jednu chvíli chybělo i 100 zaměstnanců.
„Teď je to mírně lepší. Přesto je velmi vážná situace, desítky lidí nejsou v práci,“ dodává. K benefitům pro očkované ale zatím vedení nepřistoupilo, avšak podle Růžka o tom mnohokrát diskutovalo a otázka je stále otevřená.
Strach z bílých plášťů
Většina příchozích má už základní očkování za sebou a jdou si pro takzvaný booster. Najde se však i několik lidí, kteří tu čekají na úplně první dávku. Šedesátnice Marie je viditelně nervózní. „Mám strach z bílých plášťů, celá se třesu,“ vysvětluje.
Lékař Luděk Kramář, šéf liberecké záchranné služby, se jí klidným hlasem ptá na zdravotní stav a připomíná jí, že se dnes nemá namáhat a pít alkohol. „Tak to nevím, jestli zvládnu,“ vtipkuje žena v červené halence. Sestřička jí vmžiku aplikuje vakcínu a během desítek vteřin už Marie sedí zpět v „čekárně“, kde musí počkat asi 20 minut, jestli nebude mít po očkování negativní reakci.
„Odhodlala jsem se kvůli tomu, abych mohla s vnoučaty do cukrárny. Jsem ráda, že mi to podnik umožnil. Byla jsem rozhodnutá, že očkování podstoupím, ale neřešila jsem to, nechávala jsem tomu volný průběh,“ vysvětluje při čekání Marie, která v Devru pracuje jako dělnice už 35 let. Doplňuje, že hlavně „nechtěla někde dlouho čekat na termín a složitě se objednávat v nemocnici“.
Úspora času i energie je ostatně leitmotivem celého očkovacího dopoledne. Místní se mohou očkovat v jilemnické Masarykově městské nemocnici. Další vakcinační místa jsou až v Turnově, Semilech nebo Vrchlabí. Zkoordinovat to s prací a vlastními možnostmi často není jednoduché.
„Jsem tu teprve na první dávku, protože jsem před třemi týdny porodila a jako těhotná jsem nikde nenašla jasné doporučení, že se mám jít očkovat. Konzultovala jsem to se svými lékaři a každý na to měl jiný názor,“ vysvětluje Anežka, drobná blondýnka v pruhovaném tričku, kterou doprovází již naočkovaný manžel Lukáš.
„Já jsem se nechal očkovat hned, stejně tak mých pět sourozenců a máma. Táta je ale zarytý odmítač, je to až neuvěřitelné, libuje si v dezinformačních webech a my s ním nehneme. Máme o něj strach, živí se jako řidič autobusu, takže vídá hodně lidí,“ krčí bezradně rameny Lukáš.
Celé Anežčino těhotenství byli pro jistotu víceméně v karanténě, komplikuje to ale tříletý syn, který chodí do školky. „V karanténě ještě jako zázrakem nebyl, tak snad to bude dobré,“ dodávají rodiče.
„Výhody očkování výrazně předčí jakákoliv možná negativa,“ uklidňuje Anežku těsně před aplikací vakcíny doktor Kramář. Do mobilního očkovacího týmu se zapojil, protože to považuje za svou povinnost. Každý den vozí do nemocnic desítky covidových pacientů. Na otázku reportérky, zda na zachránce „ještě mohou“, odpovídá lékař jednoznačně: „Ne“.
Projekt „VZP očkuje“ od konce listopadu zaregistroval zatím 3 144 lidí, kteří se nechali nebo nechají očkovat při podobných akcích v rámci firem i domovů pro seniory. Pojišťovna začala aktivně oslovovat zaměstnavatele, postupně se ale začali hlásit sami.
„Je to tu rychlejší a je to dřív. Museli bychom jet do města a tak,“ hodnotí trojice šedesátníků, kteří vyrazili na očkování v jilemnické firmě mezi posledními. Za zády už jim kuchařky nervózně vysunují roletu výdajového okénka. Zaměstnanci dnes mají kromě Pfizer vakcíny na menu i kuřecí řízek s kaší, klopsy (neboli masové koule) v rajčatové omáčce nebo ovocné knedlíky.
