Ombudsman: Rozhodnutí o Viktorce nebylo chybou. Systému chybí vodítka

Počet dětí, u nichž úřady zachytí týrání, zanedbávání nebo zneužívání, roste. Za poslední sledovaný rok jich bylo přes deset tisíc, nejvíce za posledních dvacet let. Odborníci přitom upozorňují, že skutečný rozsah problému může být ještě větší.

Jak poznat, kdy je dítě v rodině skutečně ohrožené a kdy už má stát zasáhnout? Podle dětského ombudsmana Martina Beneše má český systém vážný problém: chybí dostatečně přesný „návod“, který by pomohl podobné situace posuzovat.

„Pokud nemáte vodítka, samozřejmě se zvětšuje riziko, že rozhodnete nesprávně,“ říká Beneš. Podle něj by měly existovat předem definované standardní postupy, od nichž by se pracovníci v konkrétních případech mohli odchýlit, ale museli by vysvětlit proč. Ochrana dětí se navíc podle něj liší kraj od kraje.

„Já jsem ze severozápadních Čech, takže s tím mám poměrně bohatou zkušenost. Je tam velké množství dětí z rodin zatížených chudobou, sociálním vyloučením nebo generačními problémy. A to, co je tam vnímáno jako ještě přijatelné, protože ani nejsou zdroje na to, aby se všem rodinám dostatečně pomohlo, by třeba v jiných krajích neprošlo.“

Soudcem být přestal, ale soudcem se chce stát znovu. Před nástupem do funkce dětského ombudsmana letos v dubnu působil Martin Beneš deset let jako opatrovnický soudce. Odmítá přitom, že by dnes automaticky hájil své někdejší kolegy.

Ani v případě tříleté Viktorky, jejíž smrt odhalila závažné problémy v systému ochrany dětí, se ale do kritiky konkrétního soudního rozhodnutí nepouští. Naopak říká, že v samotném rozhodnutí soudkyně o návratu Viktorky do biologické rodiny, kde ji následně otec zavraždil, chybu nevidí.

Není právě v tomto postoji nejvíce cítit jeho profesní solidarita?

„Vím, co jsem za svůj postoj schytal. Ale díky tomu, že mohu být nestranný a nezávislý a nepotřebuji žádné volební hlasy, si mohu dovolit říkat i věci, které nejsou populární a neladí s veřejnou poptávkou, pokud je považuji za správné,“ říká Beneš v rozhovoru.

Případ Viktorky přitom označuje za příklad systémového selhání. Problém podle něj spočívá v tom, že celý systém nemá dostatečně přesná pravidla a nástroje, podle nichž by dokázal včas poznat, že je dítě v nebezpečí.

Část rozhovoru, týkající se případu Viktorka a jeho kritického postoje k návrhu senátorů na změnu občanského zákoníku, si můžete pustit ve videu nahoře v textu, dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi celého interview.

Deset let jste o osudech dětí rozhodoval jako opatrovnický soudce. Teď jste čtyři měsíce dětským ombudsmanem a stejný systém pozorujete z jiné pozice. Jsou věci, které dnes vidíte jinak než třeba před půlrokem?

Ta optika vlastně není úplně jiná. Nejlepší zájem dítěte by měl být tím, co vede soudce, pracovníka OSPOD i dětského ombudsmana. Hlavní rozdíl je v šíři témat. Soudce primárně rozhoduje o dítěti v rodině, o ohrožených dětech nebo rodičovských sporech, zatímco témat dětského ombudsmana je víc. Je to školství, duševní zdraví a celé spektrum dalších oblastí, které jsem dřív nebyl zvyklý řešit.

Velký rozdíl je také v tom, že mám k dispozici tým odborníků. Když jsou prezentovány názory dětského ombudsmana, jsou to samozřejmě názory, se kterými jsem ztotožněný, ale zároveň je probírám a konzultuji s týmem a snažíme se je opírat o data a dlouhodobou expertizu.

Kolik podnětů už jste za první měsíce dostali?

Za první čtvrtletí to bylo 595 podnětů, tedy zhruba dvě stě měsíčně.

Stíháte je vyřizovat?

Vyřizujeme je postupně, nejde to tak rychle. Snažíme se jim věnovat poctivě, takže je to vždycky otázka několika týdnů. A je samozřejmě spousta podnětů, kterým se nevěnujeme, protože jsou mimo oblast, kterou nám svěřuje zákon, nebo se například týkají několik let staré situace. Snažíme se věnovat tomu, co je aktuální a kde můžeme dosáhnout nějaké změny.

Narazil jste už na případ, kdy jste si jako bývalý soudce řekl: Takhle jsme to ze soudní síně vůbec neviděli? Že vám nová pozice změnila pohled na nějaký problém?

Přemýšlím, jak na to odpovědět. Já jsem se vždycky i jako soudce snažil případům věnovat do maximální hloubky a s maximální poctivostí. Nemám tedy pocit, že by mě teď něco překvapilo nebo obrátilo moji optiku. Chyby systému jsem vnímal už jako opatrovnický soudce a byl to vlastně důvod, proč jsem se ucházel o pozici dětského ombudsmana – abych mohl přispět k jejich změně.

Stával jste jako soudce před rozhodnutím, jestli dítě v rodině nechat, nebo ho odebrat. Pochyboval jste někdy zpětně, jestli jste rozhodl správně?

Samozřejmě jsem o tom rozhodoval a vždycky je to složité. Právě k takovému rozhodování bychom měli mít co nejlepší nástroje a pomůcky. A nemyslím ani tak na úroveň soudů, jako spíš na sociální práci a OSPOD.

Tyhle nástroje dnes nejsou?

Nejsou v té podobě, v jaké by podle mě být měly. Sociální pracovníci se samozřejmě opírají o vzdělání, zkušenost a metodické vedení, ale nemají k dispozici jednotné evidence-based nástroje (nástroje založené na důkazech, pozn. red.), podle kterých by mohli postupovat při hodnocení, jestli je dítě v rodině ohrožené. A to považuji za základní chybu systému.

Takže když OSPOD přichází k soudu s návrhem, je v tom velká míra intuice?

Ano, ale nechci to redukovat na pouhou intuici. Řeší se důkazy, to, co se v rodině děje, co se tam dělo v minulosti, zkušenost sociálního pracovníka. Zároveň ale ani sebelepší nástroj nedokáže stoprocentně předpovědět budoucnost.

Mně je blízké přirovnání k pilotovi dopravního letadla. Ten je také zkušený, vzdělaný a spoustu situací dokáže správně vyhodnotit intuitivně, přesto postupuje podle manuálů. A podobně bychom měli postupovat i v sociální práci s ohroženými dětmi.

Znamená to, že soudci dnes dostávají případy, které nemusejí být dostatečně přesně vyhodnocené?

Ten systém není dokonalý, to určitě. Zároveň bych byl opatrný s tvrzením, že je před kolapsem. Myslím, že se postupně učí ze svých chyb a dnes je dál než před deseti lety. Problém není jen v hodnocení ohrožení dítěte. Systém musí být opřený také o dostupné služby pro rodinu, pěstouny, zařízení a další formy pomoci. A právě tyto kapacity jsou často nedostatečné a jejich řízení je roztříštěné.

Kde podle vás leží hranice mezi tím, kdy má systém rodině dál pomáhat a kdy už musí dítě odebrat?

Odebrání dítěte je namístě tehdy, když je v rodině ohrožené natolik, že tam nemůže zůstat. Zároveň nemůže být cílem odebírat děti z každé rodiny, která nefunguje ideálně. Pokud rodina funguje přiměřeně a je možné jí pomoci, je lepší pracovat s ní tak, aby situaci zvládala lépe. K tomu slouží terénní sociální služby.

Samozřejmě někde je hranice, za kterou už další sanace smysl nedává. Tu ale musíme umět co nejlépe poznat a vyhodnotit. Zároveň je třeba počítat s tím, že kapacity pěstounské péče i ústavních zařízení jsou omezené a nikdy nebudou neomezené.

Z toho, co popisujete, tak jsem pochopil, že tam mezery, chyby, nedostatky v tom systému jsou a že jste si jich byl vědom i jako soudce. Vidíte chyby i v rozhodnutích soudů?

Předně dětský ombudsman nepřezkoumává soudní rozhodnutí.

Ale můžete vstoupit do toho soudního řízení.

Můžeme vstoupit do soudního řízení, což ale děláme velmi výjimečně, a taky zákon je tak nastaven a tomu odpovídá i naše kapacita. My jsme tady především kvůli tomu, abychom eventuálně řešili postup orgánů státní správy, v tomto případě primárně OSPODu. A u té jejich praxe vidím mezery, o kterých se bavíme: nedostatečné evidence-based vyhodnocování (rozhodování na základě důkazů, pozn. red.), v některých případech ohrožení dítěte, nedostatečně včasný zásah… Zároveň si uvědomuju nedostatečnost a nesystémovost nástrojů, které má OSPOD k dispozici.

Na nás se teď obracejí lidé se svými příběhy a někteří píšou, že se zároveň obrátili na vás. Jedna pěstounka musela letos v květnu vrátit dvě malé děti do biologické rodiny, kde byly předtím silně zanedbávány. Sanace rodiny podle ní nepřinesla dostatečné výsledky. Obrátila se i na vás, ale do soudního řízení jste nevstoupili. Proč?

Ten případ si vybavuji, ale ne úplně v celé šíři a nejsem na něj připravený. Hodnocení toho, jak rodina funguje nebo nefunguje, je pohledem paní pěstounky. Nechci ho zpochybňovat, ale to, co jsme o případu zjišťovali my, nás vedlo k závěru, že její hodnocení nemusí situaci úplně odpovídat. Za těchto okolností jsme se rozhodli do řízení nevstupovat.

Před chvílí jste ale říkal, že i snaha o sanaci rodiny musí mít nějaké hranice.

Určitě. Je legitimní debata o tom, kde ta hranice leží. Z hlediska stability dítěte i konkrétního ohrožení ze strany rodičů jsou určitě body, kdy už nedává smysl rodinu dál sanovat.

U dalšího případu jde o čtyřleté dítě, které od narození žije s matkou a otce žijícího v Británii znalo jen z videohovorů. Soud rozhodl, že po krátkém navykacím období bude dítě žít střídavě měsíc v Británii a měsíc v Česku. Může být takový režim v nejlepším zájmu malého dítěte?

Konkrétní soudní rozhodnutí, jehož okolnosti neznám, opravdu komentovat nechci. Bylo by to neprofesionální. Obecně ale platí, že pokud dítě nemá vytvořené vazby k některému z rodičů nebo k jiné osobě, je správné, aby procházelo nějakým navykacím režimem.

Soudy v podobných situacích rozhodují různě. V jednom případě může být rodič kvůli podezření z manipulace dětí zbaven rodičovské odpovědnosti, v jiném je rodič podezřelý z domácího násilí a dítě přesto dostane do péče. Není problém právě v nejednotnosti soudního rozhodování?

To nedokážu takhle posoudit. Faktem je, že v opatrovnických věcech obecně nemáme možnost dovolání k Nejvyššímu soudu, s některými výjimkami, například právě u rodičovské odpovědnosti. Dlouho se diskutuje o tom, zda by dovolání nemělo být možné šířeji. Určitě by mohlo pomoci sjednocovat judikaturu.

Zároveň ale cítím, že za těmi otázkami může být určitá nedůvěra vůči mně jako bývalému soudci. Pro soudce i ombudsmana je podle mě zásadní nezávislost a nestrannost. To mám z justice intenzivně v sobě a budu stejně přísný na všechny, pokud to bude důvodné – na OSPOD, školy, obce, kraje nebo politiky. Je mi jedno, jestli jsou koaliční, nebo opoziční. Pokud někdo postupuje špatně nebo přichází s návrhy, které jsou podle mě v rozporu se zájmy dítěte, budu proti tomu vystupovat.

A když podle vás špatně rozhodne soud? Řeknete jako dětský ombudsman veřejně, že jeho rozhodnutí nebylo v zájmu dítěte?

Dětský ombudsman má ve vztahu k soudům velmi omezené kompetence.

Ale vy můžete přece říct, toto rozhodnutí soudu považuji za špatné nebo není v zájmu dítěte, nebo…

To můžu říct asi tak jako každý jiný.

Tak ale z vašich úst by to mělo mít nějakou váhu.

Komentovat soudní rozhodnutí… Vyzývám všechny, pokud mají za to, že soudní rozhodnutí je špatné, správnou cestou je opravný prostředek – rozhodnutí nadřízeného soudu, případně ústavní stížnost. Tak je možné domoci se nápravy rozhodnutí, které samozřejmě může být špatné.

Kdo vlastně v celém tom procesu - mezi OSPOD, znalci a soudy – drží případ pohromadě a nese za dítě odpovědnost?

To je skvělá otázka. Za mě by to měl být primárně OSPOD. Ten je u většiny situací od začátku a měl by vědět nejdříve a nejvíce o tom, co se v rodině děje. Právě proto je důležité, aby měl maximum návodů a nástrojů, díky kterým dokáže včas poznat, jestli je dítě ohrožené, a správně s rodinou pracovat.

Soud je až na konci toho řetězce. Pokud se bavíme o ohrožených dětech, měl by fungovat jako určitý dohlížitel: kontrolovat, zda OSPOD udělal správně to, co měl, něco nepřehlédl, nebo naopak nebyl nepřiměřeně přísný či benevolentní.

Co tedy OSPODu chybí, aby tuto roli dokázal plnit?

Nástroje, podle kterých by mohl posuzovat, zda je dítě v rodině bezpečné. Samozřejmě rozumím tomu, že je to složité, protože život je košatý a situací je spousta. V zahraničí je ale používání podobných nástrojů poměrně běžnou praxí a za mě je dobré touto cestou jít.

Souvisejí s tím i data. Když dobře a včas vyhodnotíme ohrožení dítěte, budeme mít kvalitnější data. Ta dnes sice máme, ale nedá se s nimi úplně dobře pracovat. A bez kvalitních dat nejsme schopni dobře plánovat služby ani jejich kapacity. Je to všechno propojené a je potřeba to řešit jako celek.

Jaká data nám tedy chybějí?

Máme například souhrnná data ministerstva práce a sociálních věcí o týraných dětech. Postupně se zlepšují, ale ten datový soubor je podle mě stále diskutabilní. Souvisí to právě s tím, o čem mluvím. Pokud nedokážeme jasně a jednotně, podle nějakých evidence-based metod, vyhodnotit ohrožení dítěte, nemůžeme mít ani dobrá data o tom, kolik ohrožených dětí skutečně máme.

Je to, jako kdybyste přišel k lékaři, že vás bolí koleno, a on se na vás podíval ode dveří a řekl: „Asi meniskus.“ A pak by vás také jako případ s meniskem vykázal. Když je špatně vyhodnocený začátek, nemáte dobrá data. A bez nich nemůžete dobře nastavit zdroje, které potřebujete k řešení problému.

Jestli je ale už vstupní vyhodnocování takhle nedostatečné, nemohou pak k soudům přicházet případy od začátku zkreslené?

Já jsem náročný. Od systému, který má tak delikátní úkol, jako je ochrana dětí, očekávám maximum. Na druhou stranu mi ukažte systém, který funguje stoprocentně. Takový není. Představa systému úplně bez chyb je iluze. Jde o to přibližovat se k tomu co nejvíc.

Pojďme k případu Viktorky, který je do jisté míry spojován i s vámi. Když odhlédneme od konkrétních lidí, kteří v něm rozhodovali, co nám ten případ řekl o českém systému ochrany dětí?

Mně osobně neřekl nic, co bych nevěděl. V podstatě potvrdil to, co jsem se teď snažil popisovat. Chybějí nám návody, podle kterých bychom dokázali poznat, jestli je dítě v rodině bezpečné. A chybějí nám nástroje, kterými bychom následně ohlídali, že tomu tak skutečně je.

Dá se tedy říct, že v případě Viktorky selhal systém, nebo konkrétní lidé v něm?

Selhání to určitě je. Ve chvíli, kdy je na konci mrtvé dítě, je to nepochybné. Za mě je to spíš systémové selhání. Nejsem od toho, abych posuzoval vinu konkrétních lidí. Pokud jde o OSPOD, musí si to vyřešit příslušný kraj, případně Ministerstvo práce a sociálních věcí. Pokud jde o paní soudkyni, řeší se to před kárným senátem. Za mě je problém v tom, že v systému ty nástroje nejsou. To je chyba a může vést až k takhle šíleným, fatálním koncům.

Mohou tedy chybějící pravidla dovést konkrétní lidi v systému k chybnému rozhodnutí?

Pokud nemáte vodítka, samozřejmě se zvětšuje riziko, že rozhodnete nesprávně. Moje představa je taková, že systém by měl mít předdefinované určité standardní cesty. A pokud se od nich v konkrétní situaci odchýlí, měl by zdůvodnit proč. My se teď vlastně tváříme, že všechno je natolik jedinečné, že žádná standardní cesta neexistuje. To považuji za chybu a může to vést ke špatným rozhodnutím.

Nemusí mít vždy tak extrémní následky. Jsem například přesvědčen, že mimo vlastní rodinu máme i děti, které tam být nemusí a kterým by šlo pomoci v jejich rodině.

Může nedostatek pěstounů nebo míst v zařízeních ovlivnit i to, jestli dítě v nebezpečné rodině zůstane?

Soudce podle mě kapacity až tolik neřeší. Najít konkrétní pěstounskou rodinu nebo místo v zařízení je spíš úlohou OSPODu. Sociální pracovníci ale nedostatek kapacit samozřejmě při své práci pociťují. Pokud dítě nemají kam umístit, dostávají se do slepé uličky.

Nemůže právě to vést k tomu, že lidé v systému nad něčím přivřou oči a chtějí věřit, že všechno dobře dopadne?

Řeknu to trochu jinak. Je naprosto zřejmé, že úroveň ochrany dětí není v různých krajích stejná. Liší se i to, jakou úroveň podmínek v rodině systém ještě považuje za přijatelnou.

Takže jakýsi „freestyle“ v ochraně dětí?

Souvisí to s tím, co jsem říkal. Když nemáme dobře definované, co už je ohrožením dítěte a kde leží hranice, vede to i k tomuhle. Já jsem ze severozápadních Čech, takže s tím mám poměrně bohatou zkušenost. Je tam velké množství dětí z rodin zatížených chudobou, sociálním vyloučením nebo generačními problémy. A to, co je tam vnímáno jako ještě přijatelné, protože ani nejsou zdroje na to, aby se všem rodinám dostatečně pomohlo, by třeba v jiných krajích neprošlo.

Takže vlastně chudáci děti v těchto oblastech.

Je to tak. Myslím, že standard ochrany by měl být stejný.

Vraťme se ještě k Viktorce. Říkáte, že v systému chybějí vodítka pro rozhodování. Jaká konkrétně chyběla v jejím případě? Dítě se vracelo do biologické rodiny k otci s řadou závažných problémů.

Vezmu to spíš obecně, s přihlédnutím k tomu, co o té situaci všichni víme. Jedním z témat je například to, kdy je rodič bezpečný jako dřívější uživatel návykových látek. Stačí nám roční abstinence? Dvouletá? Pětiletá? Nebo řekneme, že nikdy? To je jedno z vodítek, které bychom měli mít. Další věcí je dohled poté, co už dítě v rodině je. Jestli je tam skutečně v bezpečí, jestli se situace, která je dynamická, vyvíjí dobře, nebo špatně. A jestli jsme schopni včas zasáhnout.

Proč jste říkal, že v samotném rozhodnutí soudkyně vrátit Viktorku do biologické rodiny chybu nevidíte?

Už se k tomu nechci vracet. Na tom, co jsem řekl, trvám a trvám na tom z dobrých důvodů. Jsem ale vázán mlčenlivostí, takže nemůžu vysvětlovat okolnosti, které mě k tomu závěru vedou.

Takže dál trváte na tom, že samotné rozhodnutí soudkyně nebylo chybou?

Řekl jsem to a trvám na tom. Víc k tomu kvůli mlčenlivosti říct nemůžu.

Ministr spravedlnosti přitom kvůli postupu soudkyně podal kárnou žalobu. Jednou z otázek je i to, proč si nevyžádala psychologický znalecký posudek, přestože jej doporučovala znalkyně z oboru psychiatrie. Ani v tom chybu nevidíte?

To opravdu nebudu dál komentovat. Jak sám říkáte, je to předmětem kárného řízení. Samozřejmě je možné, že kárný senát dojde k jinému závěru. Byly tam ale skutečnosti, které nejsou veřejně známé a o kterých kvůli mlčenlivosti nemohu mluvit.

Nehrozí vám jako bývalému opatrovnickému soudci, že se na rozhodnutí jiné opatrovnické soudkyně díváte s určitou profesní solidaritou nebo shovívavostí?

Tyto názory ve veřejném prostoru samozřejmě zaznamenávám a vím, co jsem za svůj postoj schytal. Vrátím se ale k tomu, co jsem říkal: jsem a budu nestranný a stejně přísný ke komukoliv, ke komu přísný být mám.

Právě díky tomu, že mohu být nestranný a nezávislý a nepotřebuji žádné volební hlasy, si mohu dovolit říkat i věci, které nejsou populární a neladí s veřejnou poptávkou, pokud je považuji za správné.

Jenže váš postoj se obtížně chápe právě proto, že říkáte: „Rozhodnutí chybou nebylo,“ ale zároveň nemůžete vysvětlit proč.

Jsem si toho vědom. Tím jsem samozřejmě sám proti sobě. Uvědomuji si, že to takhle zní nedůvěryhodně, ale prostě to tak je.

Odešel jste z komise pro nepřirozená úmrtí dětí s tím, že se nechcete podílet na politických rozhodnutích. Ministr práce a sociálních věcí pak říkal, že vás požádá o nominaci vašeho zástupce. Už jste někoho navrhl?

Ne. Dětský ombudsman jsem já. Pokud z dobrých důvodů nechci být v takto koncipované komisi já, nemohu do ní nominovat ani svého náhradníka.

Podal jsem ale legislativní doporučení, aby vláda komisi ukotvila v zákoně tak, aby mohla fungovat nezávisle a nebyla spojena s žádným konkrétním resortem. Zároveň nechci zpochybňovat současnou komisi. V situaci, která nastala, je dobře, že vůbec vznikla.

Máte už na své doporučení reakci vlády?

Z vyjádření ministra jsem zaznamenal, že i oni takovou změnu plánují, což je dobře. Budu se snažit dohlížet, aby nezůstalo jen u plánování a komise byla v zákoně ukotvena tak, jak by podle mého názoru být měla.

Celou dobu mluvíme o vodítkách, podle kterých by měl systém rozhodovat o dětech. O určitá vodítka se pokouší i návrh senátorů na změnu občanského zákoníku, který jste kritizoval. Řekl jste například, že vytváří dojem, že soud má být vázán přáním dítěte. Já tady ten návrh mám. Kde přesně to v něm vidíte?

Je tam uvedeno, že soud může svěřit dítě do péče jednoho rodiče, jsou-li dány závažné důvody, pro které by péče obou rodičů nebyla v zájmu dítěte, a to zejména například kvůli přání dítěte, které dosáhlo věku, v němž je schopno posoudit svou situaci, má-li toto přání dostatečnou závažnost. A není to jen můj názor. K podobnému závěru došla celá řada dalších institucí.

Jenže návrh říká, že soud dítě jednomu rodiči svěřit „může“. Neříká, že přáním dítěte musí být vázán. Proč jste tedy použil právě takovou formulaci?

Protože pokud soud podle přání dítěte nerozhodne, musí odůvodnit, proč tak neučinil.

Ale není dobře, že to musí odůvodnit?

Podle mě je to nastavené tak, že se na dítě přenáší mnohem větší odpovědnost za výsledek, než je standardní a obvyklé a než jak k tomu například přistupuje Úmluva o právech dítěte.

Pořád ale nerozumím tomu, proč se jako bývalý soudce cítíte být takovou formulací vázán. Když zákon říká, že soud „může“ rozhodnout, pořád přece rozhodnout nemusí.

Pokud zákon stanoví nějaké řešení a vy musíte odůvodňovat odchylku od něj, stává se toto řešení určitou standardní cestou. A tady se podle mě skutečně na dítě přenáší velmi výrazná odpovědnost za to, jak soud rozhodne.

Senátoři vám také vyčítali, že jste své námitky předem neřešil přímo s nimi. Jste připraven o nich jednat?

To mě mrzelo. Zpočátku nás totiž nikdo nepožádal, abychom to s nimi řešili. Až poté, co jsem se vyjádřil, jsem se v Senátu setkal s paní senátorkou, která mě o schůzku požádala. Řekl jsem jí: „Samozřejmě, vždyť na mě máte číslo, proč jste mi nezavolala dřív?“

Následně jsme se sešli online a asi hodinu jsme návrh probírali. Takže rozhodně není pravda, že bych takovou debatu odmítal.

Vy ale zároveň říkáte, že právě vodítka systému chybějí. Proč je tedy nechcete zakotvit tímto způsobem do zákona?

Protože rozporuji, že toto jsou vodítka v podobě, o které mluvím. Je to zlomek toho, jak podrobná by podle mě měla být.

A hlavně je důležité, aby byla nastavena primárně pro OSPOD, protože ten můžete metodicky řídit. Soud je vázán pouze zákonem a zákon nikdy nedokážete napsat tak podrobně, aby skutečně popsal všechna potřebná vodítka. To je úkol metodiky.

Ministerstvo spravedlnosti připravuje vlastní novelu. Je podle vás lepší než návrh senátorů?

Za mě ano, mimo jiné má lepší legislativně-technickou úroveň. Připomínkovali jsme ji a ministerstvo naše připomínky akceptovalo. Zároveň bych ale považoval za dobré, kdyby se některé věci ze senátního návrhu dostaly právě do ministerské novely.

Které například?

Především zkrácení devadesátidenní lhůty u prozatímního opatření na třicet dní. Podle informací od advokátů se dnes devadesátidenní lhůta často využívá v celém rozsahu, což může být špatně. Její zkrácení mi dává smysl.

Druhou věcí je, aby ustanovení popisující nejlepší zájem dítěte bylo přesunuto mezi obecná ustanovení občanského zákoníku a bylo zřejmé, že jde o vůdčí princip pro všechno ostatní rozhodování o dětech.

Takže až se na podzim bude rozhodovat, jak se zákon změní, chcete se té debaty účastnit?

Pokud o to někdo bude stát, samozřejmě rád.

Pojďme se na závěr posunout do roku 2032, kdy vám bude končit šestiletý mandát. Podle čeho poznáme, že Martin Beneš byl jako dětský ombudsman úspěšný?

Už samotná existence dětského ombudsmana je důležitá v tom, že můžeme pomáhat jednotlivým dětem v konkrétních situacích. Jsme další institucí, která může v jejich prospěch zasáhnout. Pokud ale chcete nějakou větší systémovou změnu, vybrali jsme si strategické priority na následující tři roky. Já jsem si pro období od roku 2027 do konce roku 2029 vybral téma ohrožených dětí.

Témat, kterým bychom se mohli věnovat, je strašně moc. Nemá ale smysl věnovat se všemu a neudělat nic. V oblasti ohrožených dětí bych chtěl přinést podstatnou změnu v duchu toho, o čem jsme se bavili: nastavit vodítka pro vyhodnocování ohrožení dítěte, systém sociálních služeb a kvalitní data.

Takže tohle budou konkrétní měřítka, podle kterých vás můžeme hodnotit?

Chtěl bych, abychom to dokázali co nejlépe popsat a vytvořit. Máme na úřadě sice nevelký počet lidí, ale jsou velmi kvalitní a kvalifikovaní, a myslím, že jsme schopni v tomhle směru udělat relativně hodně. Nedokážu samozřejmě říct, do jaké míry se nám podaří naše návrhy prosadit. Za jejich implementaci odpovědnost nést nemůžu.

Opakovaně mluvíte o své nezávislosti. Není ale trochu limitovaná tím, že se po šesti letech chcete vrátit zpátky do taláru?

Ne. Naopak si myslím, že moje nezávislost je posílena tím, že se nechci ucházet o další mandát dětského ombudsmana. Člověk podle mě může tu práci dělat skutečně nezávisle jen ve chvíli, kdy nemyslí na své další zvolení.

A pokud jde o návrat k soudu: z pozice soudce jsem odcházel právě s cílem, aby se podařilo zlepšit ochranu ohrožených dětí. Chtěl bych za těch šest let cítit, že se systém posunul k lepšímu a že dokáže děti chránit víc.