Oběť odkrývá tvář a jméno. „To hrozné téma už lidé berou vážně“

V audioreportážích Seznam Zpráv promlouvali oba aktéři případu a také řada svědků z jejich okolí či učitelovi kolegové ze školy. Někteří z nich měli podmínku, že nebude uvedena jejich identita, proto neměl v podcastu plné jméno nikdo z nich – aby byli v příběhu všichni na stejné úrovni.

Tomáš, který podle rozsudků soudu zažíval od svých čtrnácti do šestnácti let pohlavní zneužívání ze strany svého třídního učitele a zároveň vedoucího v turistickém oddílu, ale po zveřejnění šesti dílů požádal, aby svou identitu mohl přiznat. Dnes třicetiletý Tomáš Paprštein v rozhovoru říká:

„Ozvali se mi i bývalí spolužáci, že je skvělé, že jsem o tom promluvil, že díky tomu získali na tu věc jiný pohled než měli tenkrát.“ Naopak reakce učitelů a ředitelek základních škol, které slyšel v podcastu, označil za nepochopitelné a bolavé a za důkaz toho, že problému zneužívání dodnes vůbec nerozumí.

Když jsme spolu natáčeli, mluvil jste o tom, jak vás i po letech trápí, že vám skoro nikdo nevěřil – nejen učitelé, ale ani spolužáci a jejich rodiče. Že jste byl pro všechny ten „zlobivý kluk“, co si to vymyslel, a že skoro všichni stáli za učitelem. Jaké máte ohlasy teď?

Absolutně perfektní, cítím obrovskou dávku síly a naděje. To jsem opravdu vůbec nečekal. Nemyslím teď ohlasy na mou osobu, ale na celý tento počin, na to, jakým způsobem otevřel téma zneužívání ve škole. I 90 procent komentářů pod články bylo v tomto smyslu. Konečně se v téhle společnosti může něco změnit, lidi si budou těchto věcí všímat a že třeba někdo výš postavený to bude řešit… a třeba to povede i ke změně nějakých zákonů.

Co konkrétně myslíte?

Třeba to, že když byl učitel nebo jakýkoliv jiný člověk pracující s dětmi jednou odsouzen za podobnou věc, tak už by nikdy neměl mít právo se k práci s dětmi vracet. Dnes je to tak, že když je mu trest zahlazen – a v mém případě šlo o odsouzení učitele k podmíněnému trestu, takže zahlazení bylo celkem rychlé – tak se může k práci s dětmi vrátit. Matěj už je tedy zpátky učitelem na základní škole, už znovu jezdí s dětmi na tábory. Taky by takový člověk měl projít důkladnou terapií, léčbou, aby si to vyřešil sám v sobě a naučil se s tím žít. To se v tomto případě taky nestalo a vlastně nevyléčený člověk dál pracuje s dětmi. (Učitel v podcastu dodnes popírá, že by trpěl sexuální deviací zvanou efebofílie, náklonost k pubertálním hochům, kterou u něj popsali znalci z oboru sexuologie, soudem nařízená ochranná léčba se tudíž minule účinkem, pozn. red.)

V podcastu jsme slyšeli názory několika dalších učitelů i ředitelek dvou základních škol, na kterých Matěj učil nebo dnes učí. Oni tomu případu – navzdory pravomocnému rozsudku – prostě nevěří. Jedna z nich dokonce říkala: „Děti si můžou vymyslet leccos. Já tomu prostě věřit nechci.“ Co jste tomu říkal?

Je evidentní, že před tím tématem pořád zavírají oči. Poslouchají toho učitele, který jim to prezentuje po svém, manipuluje všemi okolo, svou vinu popírá. A představa, že se to, co se stalo mě, může dít někomu dalšímu, tak to ve mně vyvolalo takový pocit opětovného strachu – co když někdo z dětí zažívá něco podobného? Toho se bojím. Když jsem ho slyšel v podcastu, jak ze sebe dělal absolutního chudáka, oběť, které všichni ublížili, tam není vůbec žádná sebereflexe.

Mluvili jsme i s několika psychiatry a terapeuty a ti říkali, že člověk, který svou vinu tak silně popírá i navzdory rozsudkům, tak už ji bude nejspíš popírat napořád. Že on to nemůže přiznat – kvůli sobě, kvůli svému okolí, na kterém je závislý… Asi se tedy nedá čekat, že by učitel změnil náhled na tento případ.

Tomu rozumím. Smutné ale je, že to jeho dnešní okolí, včetně ředitelky školy, kde učí, mu to velice usnadňuje tím, že se k tomu prostě nechtějí vracet a nechtějí tomu věřit.

Ozval se vám někdo z bývalých spolužáků, kamarádů? Z těch lidí, kteří vám tehdy nevěřili?

Ozvali se. Vlastně hned s prvním dílem mi začali psát podpůrné zprávy někteří bývalí spolužáci, kteří ten případ poznali. Psali mi, že je skvělé, že jsem o tom promluvil, že díky tomu mají na případ jiný pohled, než měli tenkrát. Mezi řádky jsem tam četl trochu i skrytou omluvu, že s tím neuměli nic dělat, i když i oni tušili, že u toho učitele je nějaký problém, a že až teď to díky tomuto podcastu pochopili. Musím říct, že mě některé reakce až dojaly. Například jeden příspěvek v diskuzi pod článkem na Seznam Zprávách, kde mi nějaká mně neznámá paní napsala osobní vzkaz podpory. To mi vehnalo slzy do očí. A já si říkám, že ta moje otevřenost, to, že jsem se rozhodl o těchto věcech promluvit, má skutečně smysl. Má to sílu. Lidé to slyší. I od cizích lidí teď cítím, že mi věří. Získávají na to téma otevřený náhled.

Při natáčení nám ředitelka školy, kde se případ odehrával, řekla, že vám prostě nevěří, že pan učitel byl skvělý a že pro „všechny učitele bylo nejdůležitější se postavit za něj“. A to prostě, že jí přišlo „divné, že s vámi chodil plavat nahý do školního bazénu.“ Z těchto učitelů se vám neozval nikdo?

Ne, nikdo.

A jak vnímáte ten jejich postoj? „My tomu prostě nevěříme.“

Podle mě je to důsledek toho, že to téma ve školství není vůbec otevřené. Chybí tam v tomhle směru odbornost. Nejspíš jim nikdo nevysvětlil, co je špatně, na co si mají dávat pozor, jak to vypadá, jak se to pozná… Kdokoliv by chtěl, můžu přijet na besedu a promluvit o tom i s kantory. Nejsem sice terapeut nebo psycholog, nestavím se do téhle role, ale chci svým příběhem pomoc pochopit tento problém. Problém, jak se dítě, které prožívá nějakou frustraci, smutek cokoliv může dostat do naprosté závislosti na učiteli, který mu projeví cit, náklonnost, dítě ho začne vnímat jako nejlepšího kamaráda… a pak je to už tenká hranice.

Když jsme natáčeli s ředitelkami a učiteli a oni jednoznačně stáli za svým kolegou – a rozsudek je moc nezajímal – tak jsem si říkal, jak by se lidem s takovým přístupem šli asi svěřit další, potencionální oběti z řad dětí? Vždyť ty by přece předem věděly, že jim ve škole nikdo věřit nebude… tak budou raději mlčet? To je dost tristní poznatek.

Přesně tak. Tohle, co předvedli v podcastu, je nepochopitelné, až bolavé. Když jsem jejich výpovědi slyšel, tak jsem měl upřímně husí kůži. Když už je ta oběť odhodlána o tom někomu říct, tak oni ji vlastně umlčí. V mém případě to opravdu bylo tak, že se ředitel a učitelé postavili na jednu stranu. Jak je tohle možné? Neříkám, že se měli stavět rovnou na tu mou, ale měli přece zvolit postoj neutrality a nechat tu záležitost vyšetřit, počkat na rozsudek. Oni ale chodili k soudu svědčit ve prospěch učitele, a proti mně. Vy jste se mě při natáčení ptal, jestli vím o nějakých dalších obětech, a já vám řekl, že nikoho konkrétního vlastně neznám. Už asi ale tuším, že tam ještě jeden kluk mohl být…

Ona o tom v podcastu mluvila vaše učitelka ze střední školy, že se jí jednou svěřil otec jednoho dalšího žáka, ale že ho v takové situaci nechce vystavovat vyšetřování a soudu, a tak že to raději nehlásili.

Mně při tom poslechu právě došly souvislosti. Nebyl to kluk z naší třídy, byl z té protější. Myslím, že to byl on. Ale pokud se sám neozve, nebo i kdokoliv další, tak s tím v podstatě nejde nic dělat. Ten člověk na to musí být v uvozovkách připraven, aby promluvil, aby mě kontaktoval, nebo nějakou organizaci.

Čekáte, že by se vám teď mohl po těch letech někdo další ozvat?

Pokud tohle v sobě někdo dusí a trápí se, tak se to může stát a bude to chtít sdílet.

Co máte teď v plánu?

Chci pokračovat v tom, proč jsem šel i do tohoto natáčení – chci o tom tématu dál mluvit. Šířit nějaké povědomí. Každý, kdo to slyšel, musel dojít k tomu, jak velký je to problém, když na školách ředitelují lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. Kteří jsou ochotni se v takové věci postavit za učitele, aniž by o tom cokoliv věděli. Takže se klidně postaví proti zneužitému dítěti? Chci o tom dál mluvit, chci pomáhat dalším obětem. Teď mají všichni zveřejněnou konkrétní osobu, se kterou si o tom můžou otevřeně popovídat. Pro ně tady chci být. Proto jsem vytvořil vlastní web (paprstein.cz), tam mě můžou kontaktovat, tam je můj oficiální mail, jsou tam konkrétní informace.

Na tom webu jste zveřejnil – při zakrytí identity učitele – i sérii fotografií z doby, kdy jste ho vnímal jako svého nejlepšího kamarády, kdy jste spolu jezdili na výlety a na čundry, přespával jste u něj doma… Jak se na ty fotky dneska díváte?

Dneska, jako dospělý člověk, který si tímhle prošel a prošel si i terapií, musím říct, že je vnímám jako svého druhu důkaz: jak jsem byl to dítě, jak mi z očí kouká ta zranitelnost… Zveřejněním těchto fotek chci dát najevo, že to dítě, zneužívané dítě, na první pohled může působit normálně, nenápadně, často si samo vůbec neuvědomuje, že je zneužíváno. Na webu píšu o tom, jak jsem to prožíval, chci dělat osvětu i pro rodiče – aby si víc všímali dětí skrze můj příběh. Aby veřejnost tenhle problém pochopila jako celek. A taky chci pomoci i potencionálním pachatelům, kteří mají sklony ke zneužití dítěte.

Jak myslíte, že jim můžete pomoci?

Pokud ten člověk na sobě pozoruje takové sklony, ale není ještě tak zatvrzelý jako Matěj, jak jsme ho slyšeli v podcastu, tedy že vinu popírá, deviaci si nepřipouští a považuje se za oběť, tak s tím svým vrozeným problémem může pracovat a předejít tomu, aby se na někom dopustil trestného činu. Pokud takový člověk uslyší podcast, přečte si můj příběh, pronikne do toho a uvědomí si, co všechno se může stát… pochopí, že je potřeba s tím něco dělat, svěřit se někomu z odborníků, léčit se. Na webu mám odkaz na projekt Parafilik, který se pomocí těmto lidem zabývá.

V diskuzích pod články se občas objevil i takový už poměrně klasický názor: „A proč o tom ten kluk mluví teď, po 13 letech? Proč se na to nevykašle?“ Proč jste se rozhodl promluvit až teď?

S tím souvisí víc okolností. Jednak jsem se k takovému kroku musel sám odhodlat, sám jsem musel projít nějakou terapií, připravit se na to, že o tom budu veřejně mluvit. Jednak tomu nahrává to, že společnost už tyto témata začíná vnímat, začíná se o nich veřejně mluvit, není to tabu. A když do toho vstoupí můj příběh, mé jméno, obličej, konkrétní člověk, může to být další střípek k tomu, aby lidé tohle hrozné téma brali vážně. Musím říct ještě jednu věc: Jsem vděčný za vaši předchozí sérii Ve stínu celibátu, kdy jsem si uvědomil, že jsem prožil něco podobného – jen ne v církevním, ale školním prostředí. I to mi pomohlo k rozhodnutí o tom veřejně promluvit.

Když jsme spolu začali natáčet, popisoval jste, že v důsledku zneužívání cítíte ve svém životě velkou nejistotu, že míváte strach z toho, že budete opuštěný, že to má zkrátka vliv na váš soukromý i pracovní život. Jak vlastně žijete teď?

V současnosti se cítím šťastně a mám se dobře. Mám rodinu, šťastný vztah, milující ženu a dvě zdravé děti. Mám kolem sebe spoustu báječných lidí a přátel, ve kterých mám oporu. Myslím, že jsem svoje špatné zážitky překonal. Díky Bohu za to. Rád bych dal najevo, že i tyhle těžké životní situace se dají překonat. Vzpomínky na všechno to špatné samozřejmě zůstanou, ale mnohem víc mě trápí, kolik je kolem nás obětí těchto činů, lidí, kteří si neví rady, jak trauma překonat. Ať mi klidně napíšou. Chci dodat odvahu i ostatním.

Poznámka: Z textu jsme na žádost Tomáše Papršteina odstranili zmínku o fotografii pořízené v klubovně přímo „po aktu“. Fotografie, kterou Tomáš zveřejnil na svém webu a k níž se vázala tato zmínka, ve skutečnosti pochází z jiné situace.