Nová Štvanická lávka v Praze je zvedací a vyrobená z inovativního materiálu

Bude to bílá linka, která se vine městskou krajinou. Neměla by přitom zasáhnout do panoramatu Prahy ani bránit lidem, kteří po ní budou procházet a projíždět, výhledům na město, na vodu a stromy. A také na Holešovickou tržnici, která se má po rekonstrukci stát novým centrem čtvrti.

Takto si architekt Petr Tej představoval lávku, jež se má už od druhé půlky letošního července stát novou důležitou spojnicí přes řeku Vltavu pro pěší a cyklisty. Propojí oba břehy a ostrov Štvanice, který čeká postupná proměna v příjemný rekreační prostor. V budoucnu má dělat společnost i Vltavské filharmonii.

Petr Tej je zároveň mostní inženýr, a tak ve spolupráci s kolegy Janem Mourkem a Vítem Najvárkem vymyslel inovativní způsob, jak zmíněnou vizi uskutečnit. Spolu s architektem Markem Blankem pak v roce 2017 vyhrál mezinárodní architektonickou soutěž.

Stavba lávky měla být původně hotová už vloni, pak se dokončení odsunulo na jaro a nakonec na léto. Jak už dříve psaly Seznam Zprávy, zpoždění způsobily složité geologické podmínky v plavebním kanále. Slavnostní otevření se nakonec uskutečnilo v pátek 28. července.

Architekt Tej však zmiňuje jako důvod zpoždění i propojení s dalšími navazujícími projekty. Na karlínské straně je čerstvě dokončená cyklostezka, na té holešovické finišuje rekonstrukce Bubenského nábřeží a upravuje se i část ostrova Štvanice podle návrhu architekta Radka Kolaříka. „Projekty související s lávkou doběhnou všechny ve stejný čas a podle mě jsou městem skvěle zkoordinované,“ hodnotí architekt Tej.

Nových lávek v posledních letech přibylo v Česku celkem dost. Pro minimalistický vzhled si přitom řada architektů oblíbila moderní ultra-vysokopevnostní beton, jemnozrnný kompozitní materiál označovaný zkratkou UHPC. Byl vymyšlený ve Francii asi před 30 lety, ale Češi využívají variantu vyvinutou profesorem Jiřím Kolískem na Kloknerově ústavu ČVUT. Dá se tedy považovat za český vynález, který se v praxi používá více než 10 let.

„Struktura toho materiálu je úplně jiná než u běžného betonu. Maximální zrno kameniva má v průměru dva milimetry, v normálním betonu je běžná i velikost 32 milimetrů a více. A všechny ostatní složky jsou v UHPC menší,“ popisuje Petr Tej. Sám kromě architektonické praxe vede v Kloknerově ústavu Oddělení mostních konstrukcí a s tímto materiálem má už hodně zkušeností v praxi, právě v navrhování lávek a mostů.

Díky jemnozrnnému složení nemá UHPC póry, do nichž by vnikala voda a při mrazech materiál rozpínavostí ledu se trhala, jako je tomu u klasického betonu. „Běžnou betonovou konstrukci lávky musíte asi za 30 let opravovat a během životního cyklu do ní investujete spoustu peněz. Tenhle materiál je v podstatě bezúdržbový, 200 let vydrží tak, jak ho vidíte teď,“ vysvětluje architekt.

Vyzkoušeno je to testy v laboratoři pomocí takzvaných zmrazovacích cyklů, jež simulují průběh jednoho roku. Zatímco běžný beton se rozpadne asi po 80 cyklech a tedy po 80 letech, UHPC jich vydrží více než 200. 

Jak Petr Tej říká, ve Francii stojí mosty z tohoto materiálu už téměř 20 let a nejsou na nich vidět žádné změny. „Ten materiál pořád drží, mosty pořád stojí bez jakýchkoliv problémů. Takže se dá říct, že ten materiál už je ozkoušený,“ ubezpečuje architekt.

Ultra-vysokopevnostní beton má ještě další klad, pro který je oblíbený u architektů. Stejnou pevnost lze u něj dosáhnout při výrazně menší tloušťce než u běžného betonu, což přináší úspory materiálu a lehčí konstrukci.

Tloušťka obvykle stačí méně než poloviční, z UHPC se dá postavit i lávka tenká jen tři centimetry a bez výztuže. „To by z normálního betonu nešlo. Takže posouváme konstrukční hranice a zároveň s tím se mění vizuální stránka. Ten materiál umožňuje nové formy a posouvá tím hranice architektury, podobně jako když kdysi přišla do architektury litina nebo železobeton,“ pochvaluje si Petr Tej.

UHPC se nehodí na vše, ale právě na konstrukce mostů a lávek je ideální a dává i finančně smysl.

Platilo to i pro návrh Štvanické lávky. Architekt Tej ji chtěl vytvořit jako tenkou linku, která se obejde bez vysokého pylonu. Z vysokopevnostního betonu proto navrhl konstrukci v podobě takzvaného parapetního nosníku, který má tvar písmene U. Lávka je složená z 57 propojených dílů tohoto profilu, z nichž každý je zhruba pět metrů široký i dlouhý.

Mělo to však podstatný háček. „V době, kdy jsme lávku kreslili, bylo známo jenom šedé UHPC,“ vzpomíná architekt. On přitom potřeboval bílý.

Tento limit ho však nezastavil, spolu s kolegy z Kloknerova ústavu speciálně pro Štvanickou lávku vyvinul novou variantu UHPC. „Má stejné složení, akorát všechny složky, které obsahuje, musejí být bílé. Bílé kamenivo, bílý cement, bílá mikrosilika. Nesmírně důležitá je technologická kázeň při výrobě, aby se materiál nezašpinil, takže je celý proces náročnější a dražší,“ vysvětluje Tej.

Výsledek však stojí za to, povrch na pohled připomíná ušlechtilý bílý mramor a lávka má díky tomu až sochařský charakter.

Jedním ze základních zadání na projekt Štvanické lávky bylo umístění mostovky nad úroveň tisícileté vody. Odpovídá to výšce jeden metr nad hladinou Vltavy při povodni v roce 2002. U karlínského břehu to není problém. Ten holešovický na Bubenském nábřeží je však asi o tři metry níž a tento rozdíl je zde nutné vyrovnat.

Někteří architekti to v soutěži řešili rampami klesajícími od lávky k nábřeží na obě strany, architektu Tejovi se však takové řešení nelíbilo. „Rampy by zabránily pohledu na Holešovickou tržnici. Mně připadalo podstatné napojení na úroveň Bubenského nábřeží,“ popisuje architekt.

Pomohl si proto opět technologií. Do místa, kde je nutné, aby lávka začala klesat k nábřeží, umístil kloub. Při povodni se dá část lávky od tohoto místa k nábřeží zvednout o tři metry, díky hydraulickému pístu v opěře na břehu. Lávka se tak může zvednout vždy při stavbě protipovodňové stěny. Po dobu zvednutí ji na krátko nelze použít, ale taková situace bude jen výjimečná, asi jednou za 10 let. Devizou je přitom velmi jednoduché a přirozené napojení na nábřeží.

U lávky ve tvaru písmene U, která tvoří jakési koryto, se může zdát problematický odvod srážkové vody. I to však autoři mají vyřešeno. „Mezi jednotlivými segmenty jsou téměř přes celou šířku lávky dvoucentimetrové škvíry. Dá se spočítat, že tamtudy srážková voda při dešti pohodlně odteče do řeky,“ ubezpečuje architekt Tej.

Lávka má také dvě umělecké součásti. Jednou je bronzové ornamentální madlo s prvky zvířecích hlav na koncích od sochaře Aleše Hvízdala. Lemuje lávku po celé délce z vnitřní strany obou parapetů a má v sobě integrované osvětlení. Na ostrov Štvanice pak z lávky klesá dolů dlouhá rampa, která opisuje křivku hrany ostrova. A u ní bude stát socha s názvem Řeka od Jana Hendrycha, emeritního profesora Akademie výtvarných umění v Praze, ve správě Galerie hlavního města Prahy.

Zdobení mostů sochami dnes není právě obvyklé. Ale Petr Tej si ho oblíbil, stejné řešení i s totožným sochařem už jednou použil u oceňované lávky ve Vrapicích u Kladna. „Sochy k mostům vždycky patřily, v baroku to byla tradice, ať to byli andělé nebo Jan Nepomucký. Je to tradice české krajiny, dávat sochy na důležitá místa,“ vysvětluje architekt, který v umístění u rampy na Štvanici vidí vhodný doplněk intimního zákoutí.