Krutě pravdivý příběh může změnit pravidla pro sexuální delikventy

Nebývale silná odezva posluchačů na šestidílnou podcastovou sérii Seznam Zpráv Nejlepší kamarád z investigativního cyklu Ve stínu se přelila i do světa politiky.

Unikátní rekonstrukce procesu s učitelem základní školy Matějem V., který byl před devíti lety odsouzen k podmíněnému trestu za pohlavní zneužívání čtrnáctiletého žáka Tomáše P. a dnes už je zpátky u dětí, aniž by si dodnes připustil, že spáchal cokoliv trestného, vyvolala krátce po zveřejnění silnou reakci například právničky a poslankyně ODS Evy Decroix.

„Dramatická zkušenost a bohužel krutá pravda tohoto příběhu, ve kterém sexuální deviant nadále pracuje s dětmi, se mne dotýká jak osobně, tak jako právničky a političky. Chci to změnit! Pracuji na tom!“ napsala Eva Decroix před pár dny na svém facebookovém profilu.

Z vašeho vzkazu jasně vyplynulo, že lidé, kteří spáchali zločin na dětech, by neměli mít do budoucna šanci s nimi znovu pracovat. Co máte v úmyslu udělat?

O tom problému, který byl teď silně nasvícen a lidé o něm hodně diskutují v souvislosti s podcastem o Tomáši Papršteinovi, se ví, ale je konečně nutné jej řešit. Vnímám, že veřejnost čeká nějakou odezvu od politiků. Jako poslankyně jsem začala zjišťovat, jaká je situace, jestli už jsme ve Sněmovně v této věci něco projednávali a co můžeme dělat…

A co můžete dělat?

V dalším řešení je důležité si říct, že v centru pozornosti jsou děti, jejich bezpečnost. Ony nejsou schopné se samy bránit. A sexuální delikventi by neměli mít možnost znovu, opakovaně páchat činnost, pro kterou byli jednou trestáni. To je východisko číslo jedna. Jak se k tomu dopracujeme? Máme pachatele, jako v případě, o němž byl váš podcast, kdy byla v průběhu vyšetřování a soudního řízení diagnostikována sexuální porucha a byla soudem nařízena léčba…

Ano, a tu léčbu odsouzený se svým psychiatrem pouze předstírali, jak se nám sám odsouzený učitel zmínil.

Přesně tak. Léčba skončila, podmíněný trest vypršel a posléze měl dotyčný čistý trestní rejstřík a mohl zpátky k dětem do školy i do oddílu. Ten případ ukazuje, že v dnešní úpravě není vyřešena návaznost mezi dobou trvání trestu, zákazem práce s mládeží, probíhající léčbou a návratem do normálního života. Touto cestou, touto úpravou, by se teď měla ubírat diskuze zákonodárců.

Za sebe říkám, že bychom měli prodloužit trest zákazu práce s mládeží. To je základ. Tím můžeme držet sexuální delikventy mimo dosah dětí, mimo tuto ohroženou skupinu. Současně bychom do návrhu měli zapracovat propojení s léčbou, nařízenou soudem, a umožnit přezkoumání, zda léčba byla, nebo nebyla úspěšná.

Opět odkážu k případu z podcastu: tam byla léčba jednoznačně neúspěšná, neboť odsouzený učitel dodnes vinu i diagnostikovanou sexuální deviaci odmítá – a přesto už znovu učí. Dokonce své současné ředitelce školy namluvil, že mu nebylo nic prokázáno. Jak by to tedy podle vás mělo nově být?

Na konci soudem uloženého trestu, v tomto případě podmínky, by měl následovat přezkum, jak léčba zafungovala. Teprve pak by mělo být možné úplně zahladit trest. Pokud byla pachateli dána možnost, aby se napravil, a on ji nevyužil, tak to musí ten systém odhalit. Jinak není možné, aby byl trest v rejstříku zahlazen a odsouzený člověk se vracel zpátky k dětem. To tam dnes zcela chybí. Je to jen jakési plynutí času, které se ale bez vnějších vlivů zcela míjí účinkem.

Mluvíte tady o změně zákona či vícero zákonů? A chcete je předkládat jako poslaneckou iniciativu, nebo na tom pracujete s některým z členů vlády?

Teď na tom pracuju já osobně s Ministerstvem spravedlnosti. V jádru celé diskuse je rejstřík trestů: jak dlouho by v něm měl být uveden trestný čin související se sexuálním násilím na dětech. Je také otázka, kdo by k tomu měl mít přístup: jestli široká veřejnost a jakýkoliv zaměstnavatel. Pak si zase řekněme, jestli fakt, že tam někdo bude mít uvedeno, že je pedofil nebo že se dopustil takového násilí, tak jestli potom vůbec bude mít šanci kdykoliv do konce života pracovat. Tyto úvahy teď probíráme s ministerstvem.

Ale pokud jde o školství, případně jinou práci s dětmi a mládeží?

Práce s dětmi je zase v gesci ministerstva školství, včetně té volnočasové aktivity. Pedagogická činnost je mnohem lépe regulovaná: tam musíte mít čistý trestní rejstřík, byť jak ukázal váš podcast, ani to nic neznamená. Ale pak tu máme volnočasové aktivity, táborové vedoucí, veškeré odpolední kroužky… A tam dnes nejsou žádné vstupní kvalifikační požadavky, které by byly stanovené zákonem.

Takže i tam chcete zavést požadavek čistého rejstříku?

Ano, takovou úvahu probíráme. Je otázka, jestli to bude vládní návrh, nebo poslanecký návrh. Teď je důležité vést tyto debaty, vést je veřejně. Prostě náš systém je v tomto směru zanedbaný a každý den, kdy to tak necháváme, dochází k nějaké bezmoci. Děti si samy neporadí. A pokud dnes podle zákona nemohou ředitelky a ředitelé, ani jiní pracovníci, vyloučit tyto lidi ze systému, tak je opravdu nutné úpravu přijmout co nejdříve.

S kým vším jste o tom už mluvila?

S panem ministrem spravedlnosti (Pavlem Blažkem, pozn. red.) i s jeho náměstky. Mám už tady před sebou analýzu z ministerstva, která shrnuje základní teze, kudy můžeme jít a na co je potřeba dávat pozor, že je nutné využít i tu mezioborovost v souvislosti s ministerstvem školstvím, abychom stanovili kvalifikační požadavky pro práci s mládeží. Není to nějaká iniciativa, kdy bych tady sama říkala svůj subjektivní názor. Je důležitý výsledek, ke kterému směřujeme: aby bylo jednoznačně stanoveno, že pokud má někdo sexuální deviaci ve vztahu k dětem, tak nemůže s dětmi pracovat. A aby mohli jak rodiče, tak zaměstnavatelé a organizátoři akcí zkontrolovat, že osoba, která s dětmi pracuje, tuto úchylku nemá.

Jak? Myslíte snad nějakým preventivním vyšetřením?

Ta prevence je minimálně v tom, že bude předložen třeba výpis z rejstříku, že nespáchal v tomto směru žádný delikt a pokud ho v minulosti spáchal a pokud proběhla úspěšná léčba, tak se na něj pojďme dívat jako na vyléčeného a začleněného. Ale pokud spáchal a léčba neproběhla nebo byla neúspěšná, což dneska nikdo neví, tak by prostě k dětem nemohl.

Chci ale zdůraznit, že mi nejde o zákaz na doživotí. Ten by pachatele de facto demotivoval, aby se vyléčili, a mohlo by to vést naopak k nárůstu trestné činnosti na dětech.

V některých státech, například v USA, ale ty doživotní zákazy platí…

Je to jeden způsob. Já si ale myslím, že pachatele staví úplně mimo systém, kdy se s nimi přestane pracovat, a to k tomu základnímu cíli, což je ochrana dětí, nevede. Vhodnější mi přijde s pachateli průběžné pracovat, kontrolovat, zda léčba funguje, a při tom zjišťovat i to, jestli u něj nedochází k další trestné činnosti, což by odborný pracovník, psychoterapeut či psychiatr měl zjistit.

Když to shrnu: chtěli byste změnou zákona docílit zavedení pravidla, že návrat k dětem je možný pouze v případě prokázání, že pachatel byl vyléčen? Nejde tedy o pouhé prodlužování lhůty po zahlazení trestu – protože dnes je v případě například tříleté podmínky už čtvrtý rok zpátky u dětí?

Podle mne jsou důležité různé parametry. Nechci to rozsoudit sama, musíme se s nimi vypořádat v rámci diskuzí, které se otevírají. Za prvé: Jestli je délka zákazu práce s mládeží odpovídající, já tam mám velký otazník. Za druhé: Trest zákazu práce s mládeží dnes není veřejně dostupný, nezohledňuje se v pracovním životě pachatele. A za třetí: Než trest uplyne a zahladí se, měli bychom zjistit, jestli se pachatel může k dětem vrátit, nebo nemůže – jestli se stav poruchy zlepšil, nebo zhoršil. To dnes nikdo nezkoumá, prostě to uplyne a nikdo nic nezjistí.

V diskusích posluchačů podcastu dost často zaznívalo rozčarování, že za pohlavní zneužití žáka udělil soud učiteli jen podmíněný trest. Ředitelka základní školy, kde učitel dnes působí, mi dokonce řekla, že podmínka pro ni znamená, že mu nebylo nic prokázáno… Co na tyto názory říkáte?

Tak odpověď paní ředitelky musím jednoznačně odsoudit. Dovolím si říct, že od takové osoby bych očekávala vyšší právní informovat a erudovanost. Asi by se měla vrátit do nějaké občanské výchovy, kde by se dozvěděla, že pokud byl uložen soudem jakýkoli trest, tak to znamená, že vina prokázána byla. To je velmi jednoduché pravidlo.

To, jaká výše trestu je v těchto případech ukládána, to je druhá úroveň odpovědi. O tom se pojďme bavit. Máme tu část právní populace, která obecně tresty za sexuální trestné činy považuje za nepřiměřené. Je to samostatná iniciativa Bez trestu, kterou vede paní právnička Lucie Hrdá. Ty diskuze, aby se za tyto delikty nedávaly podmíněné tresty, se ale vedou i na úrovni Poslanecké sněmovny. Za sebe mohu říct, že opravdu v některých případech dnešní sazba není odpovídající.

Ta dnešní zákonem daná sazba trestu je od dvou do deseti let vězení, přičemž udělení té nižší sazby umožňuje soudu převést ji na podmínku.

Přesně tak. Diskuze se vede o tom, jestli by nestačilo zvýšit tu spodní sazbu, která by pak už podmínečný odklad trestu neumožnila.

Přemýšlíte i nad tím, jak pomoci obětem těchto trestných činů? Velkou změnou už sice byl zákon o obětech z roku 2013, kdy se například zredukovaly opakované výpovědi obětí o traumatizujícím zážitku na jednu jedinou výpověď před odborníkem, zároveň ale řada obětí pořád bojuje s pocitem, že jim nikdo nebude věřit, že jim nikdo při vyšetřování a soudním procesu neporadí…

Toto je další aspekt současných debat: jak se přistupuje k obětem. A to nejen v okamžiku, kdy se rozhodnou nahlásit případ, kdy tam často funguje jakýsi pocit vlastní viny, stud, tabu. Je velmi složité přijít na policejní služebnu a tam začít někomu něco vykládat, co je takto intimní. Domnívám se, že na úrovni prevence či poradenství máme ještě mnoho práce, tam má stát velký dluh. Co máte udělat, jak se v tom procesu orientovat, co bude následovat poté, co přijdete oznámit trestný čin…

To se týká jak obětí sexuálního zneužívání, tak například žen, které jsou obětí dlouhodobého domácího násilí. Ony si často ani neuvědomují, že tam někde probíhá nějaký trestný čin. Dnes je velmi málo neziskových organizací, které takovou pomoc poskytují. Potřebujeme takových poraden mnohem více i na lokálních úrovních. Na druhé straně vidím, že se o tomto tématu hodně mluví, je mu věnovaná velká pozornost. A leccos už se změnilo. Například od dob případu Tomáše Papršteina, o kterém byl váš podcast, například bylo uzákoněno, že oběti trestných činů mají právo na advokáta. Takže dnes je to už zase lepší právní komfort. Ale tím neříkám, že je vše v pořádku.

V úvodu jste říkala, že podcast nasvítil letitý problém opětovného přístupu sexuálních delikventů k dětem. Je něco, co vás v případu Tomáše Papršteina vyloženě zaskočilo?

Pro mě bylo opravdu šokující to stereotypní nahlížení okolí učitele: všichni mají názor na všechno a jsou schopni své názory a předsudky vydávat za právoplatné soudy. Které jsou ale v těchto případech velmi zrádné. Znám to ze své advokátní kanceláře, kdy násilník už vzhledem k tomu, jakou trpí poruchou osobnosti nebo přímo psychiatrickou poruchou, dokáže být sebevědomý, úspěšný…

Takto se velmi často prezentují pachatelé domácího násilí. Bývají to třeba i vysoce postavení manažeři, ředitelé, lidé obklopení společenským statusem úspěchu a peněz. A proti nim stojí oběť, což bývá často osoba s posttraumatickým syndromem, která není schopná dát dohromady dvě věty, protože je z toho všeho vyděšená a je neustále v nějaké psychologické závislosti na tom agresorovi. A my jako společnost tohle nejsme často schopni rozlišit. Raději uvěříme tomu hezky oblečenému a dobře povídajícímu pachateli, protože nevěnujeme víc než pět minut té představě, že by ta oběť mohla mít pravdu. Jsou to z naší strany předsudky, které se třeba podaří odstranit tím, že se o tom bude více hovořit.

Pojďme to shrnout: mluvila jste o několika právních úpravách, které probíráte i s ministerskými úředníky. Každého bude zajímat, kdy by tyto věci mohly začít platit?

Mohu potvrdit, že jsem se s právníky na ministerstvu shodla, že je nutné tento problém řešit. Je tu shoda, je tu vůle. Teď je třeba to dovést do stavu, který je možné předvést veřejnosti černý na bílém. Nechci nikomu slibovat termín, protože tady ve Sněmovně ani nejsem jako poslankyně tak dlouho, abych si dokázala představit, které další překážky nás mohou čekat. Na druhé straně pevně věřím, že bude-li ten návrh dobře prodiskutován a napsán, bude mít podporu i opozice.

Toto není politické téma. Dokonce bych se velmi bránila tomu, aby se z něj politické téma stalo. Všichni máme děti a všichni podobný případ můžeme potenciálně řešit. Pokud bych měla dát jeden termín, tak věřím, že v průběhu tohoto volebního období to musí být. A já budu doufat, že se nám to podaří v průběhu příštího roku.