Nevěřili jsme tomu, co nás čeká. A pak jsme utíkali, vzpomínají na Kampě

Pod stromy v Nosticově zahradě na břehu pražské Čertovky se i v parných dnech najde vždy chládek. Před 20 lety bych tady ale zažil nepříjemné zchlazení. Stoletá voda by mi stoupala vysoko nad hlavu. „I na japonské velvyslanectví se tehdy člověk dostal jen na lodi,“ vypráví Petr, který tady právě venčí psa a nedaleko bydlí léta, takže zažil i povodně v roce 2002.

Velvyslanectví dodnes sídlí na Maltézském náměstí. Z Nosticovy zahrady je to pár kroků a o zhruba dva metry výše, ale ani to před velkou vodou nepomohlo. Z podstavce sochy sv. Jana Křtitele s anděly Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa se tak stal ostrůvek, na kterém světec čekal, až voda opadne.

Kolem sochy procházím s Jaroslavou Horáčkovou. Její rodina se s rozvodněnou Vltavou potýkala velmi osobně. Zaplavila jim všechny místnosti bytu, a to přesto, že bydlí v prvním patře. Naneštěstí ale přímo na břehu Čertovky.

„Zprávy byly pár dní předem takové všelijaké, nevěřili jsme tomu, co nás čeká. No a pak jsme utíkali na poslední chvíli,“ vybavuje si srpnové dny roku 2002 Jaroslava.

Dnes už je to jen vzpomínka, ale tehdy obyvatelé Kampy a okolí přišli během pár dní o všechno. Na rohu Lázeňské ulice potkáváme s Jaroslavou také její sousedku Janu, která se snaží dvě desetiletí staré události připomínat s úsměvem, i když tehdy nikomu do smíchu nebylo.

„Jaruška měla jen kotníkovou vodu, nám sahala sem,“ ukazuje si Jana nad hlavu. Jde sice o menší dámu, ale stejně to znamená, že Vltava jim stoupla v bytě až ke stropu. Na rozdíl od Jaroslavy totiž bydlela a dodnes bydlí na stejném místě, ale v přízemí.

Pražskou Kampu povodeň před dvaceti lety zaplavila nadvakrát. Už v pátek 9. srpna protékalo Vltavou desetkrát více vody než normálně, a hasiči tak museli vyčerpávat sklepy kolem Čertovky nebo v Sovových mlýnech. To byla ale jen předehra přicházející katastrofy. V pondělí byli evakuováni všichni obyvatelé Kampy a ve středu se ocitla totálně pod vodou celá Malá Strana.

„Všechno jsme museli z bytu vyhodit. Nábytek se házel z okna, trhaly se podlahy. Před každým vchodem se kupily hromady. Naštěstí nám přišli na pomoc vojáci. Bez nich nevím, jak bychom si poradili,“ je Jaroslava i po letech vděčná za pomoc armádě.

Povodeň ale postihla celou Prahu. Zaplaveno bylo těžko představitelných osm procent metropole. Pod vodou se ocitly městské části Karlín, Smíchov, Radotín, Zbraslav nebo Holešovice.

„Na rok jsme skončili na ubytovně Ve Smečkách. Byt na Kampě jsme ale neměli splacený. Takže jsme platili jak za něj, i když se tam nedalo bydlet, tak za ubytovnu. Když jsme se vrátili, tak jsme spali jen na matracích, které jsme dostali. S nějakým provizorním nábytkem nám pak pomohla charita, ale zkrátka jsme tu dobu nějak přetrpěli,“ vzpomíná Jaroslava.

Řada lidí to taky prostě vzdala. O domovy přišli zcela, nebo zkrátka neměli peníze nebo síly na jejich opravu. To ale rozhodně není případ mlynáře Jindřicha Horela z Velkopřevorského mlýna na Čertovce. Ten moc dobře znají všichni turisté, kteří přecházejí mostek k Lennonově zdi na Velkopřevorském náměstí. I když už nemele, stále se na něm otáčí nejfotografovanější mlýnské kolo v Česku.

„Už v pátek byla voda po ložisko kola, což já nepamatoval, ale primátor uklidňoval, že přijde jen dvacetiletá voda. Pak jsem jel na chatu na Šumavu a tam lilo až do pondělí. Takže jsem počítal, že bude daleko hůř,“ vybavuje si dvacet let staré události Horel.

Ještě před víkendem tak voda sahala téměř k čáře vyznačující příval, který Prahu zalil naposledy za nacistické okupace v roce 1940. Mlynář mi čáry z jednotlivých let ukazuje z prken mlýnského kola, kterému chodí pravidelně promazávat jeho ložiska.

Povodně 2022: Podívejte se na videa, jak to vypadalo >

Všechny věci ze sklepa proto ještě před příchodem největší vlny přenosil do patra a hodlal tam povodeň přečkat. Nakonec se ale musel evakuovat i on. Z Karlova mostu následně pořídil i dokumentující fotku. Pětisetletá voda zcela vymazala mlýnské kolo z Čertovky. Nad hladinu koukaly jen výčnělky nejvrchnějších lopatek (viz fotogalerie výše).

„V pátek, když voda opadla, jsme všichni, co tady bydlíme, dostali náramky a šli jsme se rochnit do bahna. Někde ze Šumavy připlula kráva a hnila támhle za rohem. Knihovnu jsme vyklízeli krumpáčem. Protější restaurace má sklep dokonce pod hladinou kanalizace, tak tam se krásně koupaly mrazáky s masem. Nešla elektrika, takže jsme vodu ven nedostali, dokud nedorazili hasiči,“ říká Horel, jemuž objekt restaurace také patří.

Když viděl spoušť vetešník Jiří Kolesa, chtěl se vším seknout. Do jeho obchodu scházím ze Saské ulice, odkud se dá po schodech vyšlapat přímo na Karlův most. Od města dostal před povodní v srpnu 2002 doporučení, aby se připravil, že v prodejně může mít metr vody. Kolesa si tak postavil v obchodu jakousi palandu a navršil všechny věci pod strop. Do oken a dveří dával pytle s pískem.

„Jednou nebyly pytle, podruhé zase písek. Tady paní od vedle si objednala svou Avii s pískem. My jsme nevěděli, tak jsme si šli nabrat taky, ale hned volala, že to teda ne, že to je její písek. No a co myslíte, voda ji vyplavila stejně jako nás,“ popisuje Kolesa.

Jak je na tom jeho obchod, zjistil náhodou z televizních zpráv. Kameraman totiž najel na okamžik do míst, kde před pár dny vše na povodeň připravil. Jakékoliv práce se ale ukázaly jako naprosto zbytečné. Nejenže ze svého vetešnictví neviděl vchodové dveře ani okna, ale dokonce ani nápis, který je ještě půl metru nad nimi.

„Co jsem zahlédl, byly jen špičky háčku a čárky. To bylo všechno. Reálně jste teď tak tři metry pod hladinou,“ ukazuje na fotce na pultu, kterou zde má stále vystavenou. Zarámované má fotky z největších povodní v moderních dobách. Tedy obrázek z doby před dvaceti lety a z už zmíněné záplavy v roce 1940. Během ní zachytil fotograf poněkud bizarní okamžik, kdy v oknech těsně nad hladinou vody vyvěšuje zrovna jeden z Pražanů prapor s hákovým křížem.

I před devíti lety se Kampa obávala naposledy velké vody. Při povodních v roce 2013 ale zafungovaly na poslední chvíli nainstalované hráze.

Místní tak dodnes sledují zprávy o velkých deštích jinak než většina lidí – když ne se strachem, tak se chvěním, zda se jim zase před očima nerozehrají obrazy, které už vytěsnili jen do nepříjemných vzpomínek.

„Následky to v hlavě zanechá. Když mají přijít větší deště, tak se prostě bojíme,“ loučí se se mnou Jaroslava Horáčková a doufá, že ulicí směrem k Dražického náměstí se už nikdy nebude muset brodit vodou.