Hlavní obsah

Nebezpečné? Vůbec, tvrdí český stopař. V cizích autech projel celý svět

Foto: Slávek Král

Český cestovatel Slávek Král autostopem najezdil více než 300 tisíc kilometrů po celém světě.

V Rusku ho zatkli a vyhostili ze země, stopnul si auto s drogovými dealery a v Hondurasu se svezl s knězem, se kterým strávil Vánoce. Český stopař Slávek Král v rozhovoru pro Seznam Zprávy popisuje své zkušenosti s autostopem.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Český cestovatel a dobrodruh Slávek Král je důkazem toho, že autostop rozhodně není věcí minulosti, a pokud se člověk odhodlá postavit se k silnici a jednoduše zvednout palec, může zažít opravdu nezapomenutelné věci.

Král za léta cestování autostopem najezdil více než 300 tisíc kilometrů v 87 státech a navštívil všechny obydlené světadíly. „Rád zmiňuji Čínu. Lidé tam vůbec nevědí, co to vlastně autostop je, ale vidí člověka stát u cesty a jsou zvědaví. S Číňany je to bizarní, často náročné, ale sranda,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Slávek Král

Slávek Král je český cestovatel, stopařbloger. Narodil se roku 1987 v Sušici a cestování se naplno věnuje již deset let. Za tu dobu navštívil všechny obydlené kontinenty, žil půl roku v Turecku, rok pobýval na Novém Zélandu, dále také několik měsíců v Austrálii a objel celou zeměkouli autostopem, a to dokonce dvakrát. Za život nastopoval přes 300 tisíc kilometrů v 87 zemích světa a 21 státech USA.

Slávek je autorem knih Stopařův průvodce zeměkoulíStopem se psem, ve které popisuje své zkušenosti s cestováním s jeho border kolií Corey. Slávek také přednáší o low-cost cestování, snaží se lidem přiblížit cesty stopem, poradit, jak v zahraničí přežít bez peněz, nebo si najít práci. Podílí se také na organizaci stopařsko-výzvového závodu X-Challenge, který sdružuje stopaře v Česku.

„Pořád nechápu, proč si lidé myslí, že je to nebezpečné. Já vždycky ty nejdivnější lidi potkal ve vlaku,“ hodnotí Král. Právě lidé jsou podle něj na cestování stopem to nejlepší. „Pro mě se to nakonec proměnilo v životní styl, protože mě začalo neskutečně bavit poznávat lidi. Bohaté, chudé, s jinými názory a příběhy. Na to je stop dokonalý, protože lidé si většinou chtějí povídat,“ vzpomíná na své stopovací začátky.

Co vás ke stopování přivedlo?

Ze začátku to bylo kvůli tomu, že jsem šetřil peníze. Každých ušetřených třicet korun za autobus bylo jedno pivo, což byla jednoduchá matematika. Do zahraničí to bylo více za tím poznáním. Pro mě se to nakonec proměnilo v životní styl, protože mě začalo neskutečně bavit poznávat lidi. Bohaté chudé, s jinými názory a příběhy. Na to je stop dokonalý, protože lidé si většinou chtějí povídat a blbec nezastaví.

Jaké byly vaše první cesty?

Poprvé jsem byl na stopu, když mi bylo patnáct, a to mě nikdo nevzal, ale já si řekl, že si to nenechám líbit. Naštěstí jsem se nenechal odradit, a když nám bylo sedmnáct, tak jsme si s kamarádem řekli, že pojedeme k moři, a vyrazili jsme stopem do Itálie. To byl první „wow“ moment, kdy všechno fungovalo. Vyrazili jsme v osm ráno a o půlnoci se koupali v moři. Už tam jsme si řekli, že příští rok pojedeme zase.

Nejdivnější lidé byli vždycky ve vlaku

Takže cesty byly už od začátku pozitivní? Neměli jste přeci jen tolik zkušeností.

Řekl bych, že všechny cesty byly pozitivní, ale ne všechny byly jednoduché. Tehdy nás několikrát vyhazovali policisté z dálnice, potom jsme spali uprostřed Benátek, odkud nás také vyhodili. Bylo to na jednu stranu super, ale na druhou stranu v něčem i blbé.

Anketa

Vyzkoušeli jste někdy autostop?
Ano
78,2 %
Ne
21,8 %
Celkem hlasovalo 1470 čtenářů.

Jak stopování vidí vaše okolí? Nemá o vás strach?

Stopuji už přes dvacet let, takže moje okolí si zvyklo. Pořád nechápu, proč si lidé myslí, že je to nebezpečné. Já vždycky ty nejdivnější lidi potkal ve vlaku. Dřív jsem si čas od času zkusil nějaký autobus či vlak a měl jsem z toho většinou špatný zážitek a příště jel raději stopem.

Zdá se ale, že lidé v dnešní době příliš nestopují. Máte také ten pocit?

Myslím, že je to pravda. Dřív bylo běžné, že všude stojí stopaři, což už vůbec není. Těch důvodů je několik. Hlavní důvod je, že mladí lidé mají peníze a jezdit stopem nepotřebují. Další věc je, že vlaky a autobusy jsou minimálně v Česku extrémně levné. Také si myslím, že mladí jsou líní. Máme ale i světlé momenty - například pomáhám organizovat stopařsko-výzvový závod X-Challenge, kam mladí přijdou a mají zájem několik dní stopovat po Evropě.

Stopoval jste všude po světě. Kde je to podle vás pro stopaře nejlepší?

Já bych začal tím nejhorším. Nejhorší je Španělsko, druhé Portugalsko, potom máme Argentinu a Brazílii a pak Itálii. Ve Španělsku to bylo dlouho zakázané, tak to mají zakořeněné, v Latinské Americe se zase lidé dost bojí. Za posledních pět let se hodně zhoršil i Balkán, což je dáno přílivem imigrantů a lidé vás kvůli strachu neberou.

Co se týká těch veselých, tak nejlepší jsou ostrovy. Tchaj-wan, Nový Zéland, Tasmánie, Havaj, tady je jedna cesta kolem ostrova a lidé jsou zvyklí, že se berou. Dále rád zmiňuju Čínu, protože tam lidé vůbec nevědí, co to vlastně autostop je, ale vidí člověka stát u cesty a jsou zvědaví. S Číňany je to bizarní, často náročné, ale sranda.

V Africe milionáři, v Německu migranti

V čem se liší stopování napříč jinými kontinenty?

Každý kontinent to má jinak. Afrika je kapitola sama o sobě. Tam nejsou skoro žádné dálnice, a když náhodou někde potkáte auto, tak vás vezme. Auto tu mají zpravidla velice movití lidé, takže si často stopnete milionáře, což je v té chudé Africe zábava a dostanete tak jiný nadhled.

Evropa je takový mix všeho. Nedávno jsme projížděli Německem a z dvanácti lidí, kteří nás vzali, byl jen jeden Němec. Tady to zachraňují migranti, protože v jejich kultuře je zvykem si pomáhat. Například v USA je pro lidi stopování něco, co se dělo dávno před třiceti lety. Několikrát mě kvůli tomu třeba drželi na hranicích, protože na to nejsou zvyklí.

V té Asii jsou veliké rozdíly mezi bohatými a chudými státy. Dalo by se ale říct, že všude se tu dá dobře stopovat.

Foto: Slávek Král

Cesty autostopem Slávka Krále přivedly na nejrůznější místa, dokonce i do školy.

Co je váš nejoblíbenější stopařský zážitek?

Těch skvělých zážitků jsou tisíce. Jeden zmiňuju hodně rád. V Hondurasu jsem si stopnul Peruánce žijícího v Los Angeles. Byl to kněz a jel navštívit svou rodinu do Limy. Byl to úžasný člověk, strávili jsme spolu tři dny a já mu potom řekl, že za ním do té Limy přijedu a strávíme spolu Vánoce, z čehož byl úplně nadšený.

Před Vánocemi jsem tam opravdu přijel a zažil jsem s ním a jeho rodinou úžasné peruánské svátky. Teď nedávno mě dokonce přijela do Prahy navštívit jeho dcera. S hodně lidmi z toho stopování jsem pořád v kontaktu.

A co je naopak zážitek, na který nerad vzpomínáte?

Ty momenty byly asi dva. V Číně byl jednou pán tak nadšený, že se se mnou chtěl vyfotit, bohužel se se mnou ale fotil na dálnici ve veliké rychlosti a nabourali jsme potom do svodidel. Podruhé mi usnul řidič, kterému jsem nejspíše zachránil život, protože jsem nás vrátil na silnici.

Musíte si dávat pozor na to, že ne každý řidič je dobrý řidič. Lidé mají představu, že vás na autostopu někdo znásilní nebo zabije, ale mnohem větší pravděpodobnost je, že sednete do auta někomu, kdo je třeba pod vlivem drog, alkoholu a nebo prostě jen není dobrý řidič.

Vyhoštění z Ruska a drogoví dealeři

Bál jste se někdy člověka, který vás vezl?

Ne v tu danou chvíli, ale jednou jsem si stopnul drogové dealery, což jsem samozřejmě nevěděl. Zastavili nás policisté, ale řešilo se to v jazyce, kterému jsem nerozuměl, a až později jsem zjistil, že jsme pašovali i diamanty. To už bylo takové na hraně, protože to mohli svést na mě.

Foto: Slávek Král

Slávek Král začal cestovat se svou fenkou Corey. Navštívila s ním už desítky zemí.

Dočetla jsem se, že jste byl dokonce zatčen v Rusku. Jak k tomu došlo?

Ano. Zatkli mě, soudili a vyhostili do Kazachstánu, ale vlastně to byl skvělý zážitek se skvělými lidmi, kteří se mi snažili pomoct. Zatčení bylo kvůli tomu, že jsem v Rusku překročil platnost víza, nechtěli mě proto pustit přes hranice, a jediný způsob, jak to vyřešit, byl, že mě odsoudí a potom vyhostí, abych se dostal pryč. Musel jsem být ale několik dní zavřený na stanici, šlo o tu byrokracii, ale všichni se mi snažili pomoct.

Vy jste začal stopovat se svou šestiletou border kolií Corey. Proč?

Řekl jsem si, že se usadím, a pořídil jsem si psa. Po třech měsících jsme vyjeli na první výlet do Itálie a já rychle zjistil, že cestování se psem je vlastně jednodušší. Potom jsem se rozhodl pro půlroční cestu do Japonska. Lidé na stopaře se psem reagují velmi dobře, minimálně v Evropě.

Co byste poradil začínajícím stopařům?

Určitě úsměv a pozitivní energii. Potom doporučuju webovou stránku hitchwiki, která stopařům radí, jak se dostat z velkých měst, což je hodně náročné. Doporučuju také veselejší oblečení. Mimo Evropu také doporučuji českou vlajku, protože lidé poznají, že nejste místní, což vám může pomoct.

Co se týká toho, s kým stopovat, tak je takový stopařský vtip o tom, jak rychle to jde. Nejrychlejší je samotná holka, potom dvě holky, další je pár, potom dlouho nikdo nic, pak máme kluka, zase dlouho nic a nakonec dva kluci. Ne každého ale baví jezdit samotného, ne každého ve dvou. Ale vždycky to nakonec vyjde.

Také musíte počítat s tím, že to není jen svezení zadarmo. Musíte počítat s tím, že řidič něco chce, ale neplatí se penězi. Může to být úsměv, popovídání si, chtějí slyšet váš příběh nebo se podělit o ten svůj.

Doporučované