„Naše město už neexistuje.“ Ukrajinky po prvotním šoku řeší, co dál

„Tady spím já a moje dvě děti, naproti kamarádka s těmi svými,“ ukazuje Maryna Shilová skromně zařízený pokoj, v němž už přes měsíc bydlí. Kromě šesti postelí je v místnosti jen stůl se dvěma židlemi a skříně, do kterých se vejde veškerý majetek obou rodin.

Letmý návštěvník netuší, že tu ještě v únoru byly jen šedé zdi a odpad. A před pár lety tady zaměstnanci přehazovali balíky. Bývalá pošta v brněnské Bystrci se za dva měsíce od základů změnila. Před válkou na Ukrajině chátrající budova sloužila jako sklad, teď znamená dočasný domov pro stovku ukrajinských matek s dětmi.

Pochází z ohrožených oblastí jako Charkov, Mariupol nebo Kyjev. „Většina rodin, co teď spolu bydlí, se dřív neznala. Některé ženy se seznámily po cestě, a zůstaly společně,“ dodává překladatelka Viktorie.

Je krátce po čtvrté odpoledne. Některé ženy se teprve před pár minutami vrátily z práce, jiné přicházejí při hovoru. Rozlehlá místnost se proměnila v hernu i klubovnu. Ve velkých oknech svítí ukrajinská vlajka, skříně jsou naplněné deskovými hrami a desítka dětí dovádí na gauči.

V uvolněné kulise ženy popisují drsnou realitu. „Jsme šťastní, že jsme v bezpečí. Že můžeme v klidu spát,“ říká Julia Segorovová.

Sympatická černovlasá čtyřicátnice nejdřív sedí trochu stranou. Po chvíli detailně popisuje hrůzu z Mariupolu. Když válka začala, pět dní se s rodinou schovávali ve sklepě. Brzy jim ale začaly docházet potraviny, a tak se přestěhovali do budovy univerzity. „Spali jsme devět dní na stolech. Potom nám došly jídlo a voda i tam. Pili jsme vodu z topení,“ popisuje a těžko zadržuje pláč, stejně jako překladatelka.

Po nějaké době vojáci zaútočili i na univerzitu. Budova začala hořet. Při útěku se s manželem rozdělili. „On se dostal jenom do druhého města. Nefungovaly mobily, nemohli jsme být ve spojení,“ vypráví.

Julia utíkala s devítiletou dcerou v děsivých scénách. „Okolo nás se střílelo celou cestu. Vůbec jsme nevěděli, jestli ji přežijeme. Museli jsme to zkusit. Kdybychom zůstali, zemřeme,“ dodává. S manželem a zbytkem rodiny se zkontaktovali až po nějakém čase. Čekání v nejistotě bylo nekonečné.

Nyní má Julia v plánu zůstat v Česku a počkat na další dvě dospělé dcery, které zůstaly na Ukrajině. Jedna studuje na vysoké škole v Charkově. Starší pracuje. Zatím jsou v bezpečí, doufají, že se do léta dostanou k matce.

Juliin manžel musel zůstat ve válečné zóně. „Nemáme se kam vrátit. Naše město už neexistuje,“ říká bezmocně Julia.

I tak zprávy z domova sleduje každý den. „Každý večer se díváme na televizi a společně u toho pláčeme,“ říká.

I přes traumata, která ženy prožily, se ale v centru často vtipkuje. Julia například popisuje, že její dcera dostala nedávno ve škole jedničku. „Byla jsem v šoku a ptala se, co se stalo. Ukrajinci totiž mají známkování naopak, jednička je nejhorší,“ směje se.

Vedle sedící Maryna pochází z Kyjeva. Do Česka přijela s desetiletou Anastasijí a čtrnáctiletým Dmytrem. V prvních dnech války se přestěhovali za rodiči na vesnici. Když ale útoků přibývalo, rozhodli se odjet do zahraničí. V Brně měli známé, zamířili proto tam.

Na Ukrajině pracovala jako inženýrka, teď chodí na různé brigády. „Najít práci není těžké,“ myslí si.

Náročné je ale zkombinovat ji s péčí o děti. „Práce je docela dost, ale třeba si kvůli dětem nemohou vzít práci na tři směny. Hledají buď částečné úvazky, nebo jednosměnný provoz, což bývá problém,“ doplňuje Martina Musilová, která v centru pomáhá s kroužky pro děti.

Ženy si rychle vytvořily systém, kdy si pomáhají například s hlídáním dětí. Maryna se domluvila na střídání se svou kamarádkou – každý den má jedna celodenní směnu v práci, druhá doprovází děti do školy a odpoledne je vyzvedává.

Společně řeší také praktické věci, jako je třeba úklidu budov. „Maminky se na něm samy domluvily. Mají rozpis, jsou neuvěřitelně šikovné. V klubovně se střídají všechny a pak mají rozdělená i patra. Uklízí tam taky kuchyňky a sociální zařízení,“ říká správkyně centra Eva.

Většina dětí si prý v nových školách zvykla rychle. „U syna ve třídě je chlapec, který se narodil na Ukrajině, a tak mu pomáhá. Taky se domluví anglicky. Dcera je mladší, tak to má trochu složitější,“ říká Maryna.

Zůstávat v Česku ale nechtějí. „Syn mi pořád říká, že by chtěl zpátky. Že se mu hrozně stýská do dětech, po učitelkách, po domovu,“ popisuje.

Na Ukrajinu se chtějí vrátit hned, jak to bude možné. „Mám tam manžela, který na nás čeká. Doufáme, že to všechno brzo skončí a budeme mít možnost se vrátit zpátky. Máme tam byt, který je zatím díkybohu v pořádku,“ říká rozhodně.

V každém patře je kromě pokojů malá kuchyně, jeden záchod a sprcha. V těchto místech bývá často těsno. „Na uvaření to stačí,“ směje se ve stísněné kuchyňce Maryna a ukazuje hrnec ještě teplého ukrajinského boršče. „Nedáte si?“ nabízí ostatním.

Práci v Česku našla i Natalia Nishtová z Charkova. Na Ukrajině vystudovala ekonomickou školu, teď montuje dveře na krbová kamna. Na nic si ale nestěžuje. „Jsem spokojená. Našla jsem si práci, malý Daniil chodí do školy. Je hrozně důležité, že nás tady je víc. Nevím, co bych dělala bez ostatních. To, že se můžeme mezi sebou bavit, domlouvat, střídat se u dětí nám hrozně pomáhá.“

Do Česka přijela spolu s devítiletým synem 8. března. „Naše rodina bydlela mimo město, takže tam je zatím klid. V Charkově se útočí pořád. Část rodiny tam máme, voláme si každý den,“ říká.

„Občas je to těžké, ale říkáme si, že prostě musíme jít dál. Musíme fungovat. Dostali jsme šanci žít dál a zařídit si život tady,“ krčí rameny.

Děti jsou podle ní teď klidnější a trochu se jim podařilo zapomenout na to, co prožily. „Každý den jdu do práce, syn do školy. Pak se vrátíme, strávíme nějaký čas tady, jdeme na procházku. Občas chodím na brigády. Je to pořád to stejné – práce a škola,“ popisuje svůj nový život Natalia.

Majitelé Staré pošty začali přemýšlet nad pomocí hned druhý den války. „Řekli jsme si, že bychom tam mohli vybavit pár pokojů,“ popisuje spolumajitel Dušan Fibingr, jak nápad vznikl. „Původní plán byl ubytovat deset lidí, trochu se to vymklo kontrole,“ dodává se smíchem.

Mezi prvními pomocníky byl Jan Novotný. „Byl to původně sklad, nic tady nebylo,“ popisuje. K pomoci se dostal náhodou. Všiml si na webu, že se v budově bude chystat ubytování. Vyrazil si to ověřit, nakonec tam několik dní zůstal. Jako šéf turistického oddílu teď koordinuje provoz centra a pomáhá dětem zajišťovat kroužky.

Za dobu fungování se v centru prostřídala asi stovka dobrovolníků. „V jednu chvíli tady bylo třeba třicet lidí. Přebíralo se oblečení, hračky, dávalo se to do skříní. Za týden se mi ozvalo asi čtyři sta lidí, kteří něco donesli,“ vypráví Novotný, jak vypadaly začátky.

„Když jsem sem přišla a viděla, jak to tady vypadá, říkala jsem si: Mám pomoct, nebo utéct?“ popisuje své pocity správkyně Eva, když viděla prázdnou budovu. Za krátkou dobu se ale podařilo sehnat vše potřebné a pokoje jsou nyní plně vybavené.

Spolumajitel centra Fibingr nad tím doteď nechápavě kroutí hlavou. „Lidé naprosto nezištně pomáhali od rána do večera a pak se ještě omlouvali, že musí do práce. Je to pro mě jeden z nejsilnějších zážitků v životě a jsem za něj vděčný,“ myslí si.

Správa objektu je ale drahá. „V tuto chvíli máme náklady za víc než 90 lidí. Hodně se bojíme zimy. Je to starý objekt a efektivita vytápění je mizerná. Jen elektřina, voda a teplo mohou měsíčně vyjít až na půl milionu korun,“ vysvětluje, proč oproti původním plánům požádali o státní příspěvky pro ubytovatele.

Pevnou lhůtu pro ukrajinské nájemníky nemají. Maminky s dětmi mohou zůstat tak dlouho, jak budou chtít. „Zatím se nebudeme pouštět do rekonstrukce objektu. Lidi teď nemají moc myšlenky na kupování bytů. Nefungují developerské věci, materiálový trh. V tuto chvíli počítáme s horizontem roku, možná dvou,“ říká Fibingr.

Obrovskou solidaritu popisuje i Viktorie Migovičová, která má v centru sestru. Sama už v Česku několik let pracuje. „Jak lidi pomáhali a co všechno dělali, bylo neskutečné. Lidé sem nosili krabice s hračkami a s oblečením, protože Ukrajinci utíkali třeba jen s jedním kufrem. Během týdne tady bylo snad všechno, co potřebovali. To je zázrak,“ myslí si.

Dárci a majitelé naplnili taky sklad s potravinami. Nechybí těstoviny, rýže, konzervy, mléko, mouka nebo cukr. „Maminky – kdykoli potřebují – mohou přijít a vzít si, co potřebují,“ popisuje správkyně Eva. Nábytku i oblečení mají v současné době v centru dostatek. Uvítali by ale základní trvanlivé potraviny nebo drogerii, která je neustále potřeba.

Matky mají za sebou prvotní válečný šok, teď je pro ně složité překonávat jazykovou bariéru.

Většina z nich třikrát týdně navštěvuje kurzy češtiny, přímo v klubovně centra. Jedna z lektorek, Vilma Mikésková, běžně učí angličtinu ve firmách. Teď vede hodiny češtiny „s bábovkou“. „Upekla jsem ji a přinesla na seznamovací hodinu. Protože se ženy snažily, na konci ji dostaly za odměnu,“ usmívá se.

„No tak ukažte, co jste se naučily,“ obrací se na dospělé studentky. „Dobrý den.“ „Jak se máte?“ „Jak se jmenujete?“ „Dopráva, doléva, dolů,“ hlásí s přízvukem fráze, které se naučily.

Pro některé je úplně nová i abeceda latinky. „Trénujeme výslovnost, všeobecné fráze. Chtěla jsem po nich vědět, co nakupují: Třeba chléb, maso,“ popisuje lektorka.

„Tak co nakupujete?“ Obrací se k ženám.

„Chléb, maso,“ opakují se smíchem.

Válka je neustále přítomná v hodinách češtiny. „V učebnici byly různé věty typu ‚Já jsem z Kyrgyzstánu‘ a samozřejmě taky ‚Já jsem z Ruska‘. Zaškrtaly to, že takovou větu nebudou říkat. Je to pro ně velmi bolestivé a asi nejhorší, když se někde setkají s názorem, že je válka na Ukrajině vymyšlená,“ popisuje Mikésková.

Ženy se jí také často svěřují se svými starostmi. „Po lekci většinou zůstávám déle, protože si chtějí povykládat. Nejvíc je tíží nejistota. Netuší, co bude. Kolikrát se mě ptají: Co myslíte, jak dlouho může válka trvat? Je pro ně nejdůležitější, aby měly nějakou naději, že se s blízkými ještě někdy setkají,“ pokyvuje Mikésková.

Kromě výuky češtiny se pracovníci centra se snaží pro maminky s dětmi chystat další program. „Nabídl jsem, že se s nadšenci budeme starat o klubovnu, dodávat hračky, deskové hry, výtvarné potřeby a řešit kroužky,“ vypráví koordinátor Novotný.

Děti mohou v centru chodit na vyšívání, výtvarnou výchovu, angličtinu i botaniku. O víkendu pro rodiny v centru organizují výjezd do jihlavské zoo. „Pojede 16 zájemců z českého prostředí a 36 lidí z Ukrajiny. Snažíme se je začlenit,“ vysvětluje.

Na otázku co jim v Česku nejvíc chybí, odpovídají všechny ženy stejně. Manžel a rodina. „Člověk postrádá pohodlí domova. Máme tady všechno, ale pořád se cítíme jako na návštěvě,“ uzavírá Julia.