Článek
Na tenhle víkend Marie Rozmánková jen tak nezapomene. Bylo jen pár hodin po vypuknutí ruské agrese na Ukrajině a projektové manažerce se usadila v hlavě myšlenka, že pomůže prvním ukrajinským utečencům při jejich náročném útěku před válkou.
Minulý týden v pátek odpoledne se rozhodla, že by se s partnerem mohli zapojit do organizace pomoci a ze slovensko-ukrajinských hranic převézt autem několik Ukrajinců do Čech.
Zažila tak přímo v terénu první uprchlickou vlnu a neštěstí, které ruská agrese už více jak týden přináší.
„V pátek během dne jsme se probudili z počátečního šoku, že opravdu vypukla válka. Došlo nám, že na hranice se budou valit uprchlíci. Spojila jsem se proto s občansky aktivními lidmi, které jsem znala z doby kampaně před prezidentskými volbami. Najednou jsem narazila na další lidi, kteří se podobně jako já s partnerem rozhodli, že vyrazí na slovenské hranice a zkusí pomoci do Česka dostat Ukrajince, kteří prchají před válkou,“ vysvětluje Marie v rozhovoru pro Seznam Zprávy, proč se rozhodla vyrazit na hranice ve východním Slovensku.
Na cestu se vypravilo 8 lidí a čtyři automobily s kapacitou pro 16 Ukrajinců. Vozy vyjely plné materiální pomoci, nechyběly spacáky či powerbanky, které Ukrajinci v rámci pomoci velmi potřebují.
Problém byl, že v prvních dnech války neexistovaly téměř žádné koordinované informace o tom, jak v takových případech na hranicích postupovat. Klíčové pro úspěch mise bylo, že Marie na hranice nevyrazila sama a zcela na blind.
Nejezdit naslepo
„Během několika hodin se povedlo nakontaktovat přes sociální sítě konkrétní osoby, se kterými jsme domlouvali, kdy, odkud a kam budou potřebovat odvézt. Jako problematické se ukázalo, že tito lidé byli teprve na cestě na hranice a vůbec jsme neměli jistotu, kdy a zda vůbec na hranice dorazí. Šlo jen o příslib, že by snad svou pouť na hranice měli zvládnout. Vše bylo ad hoc, živelné a nejisté,“ popisuje Marie.
Zmatek na hranicích podle ní v prvních dnech po rozhoření války způsobuje hlavně to, že na hranice vyráží spoustu dobrovolníků, avšak bez předchozí komunikace a domluvy, zkrátka naslepo.
Zájemce, kteří by podobně jako ona chtěli pomoci utečencům s jejich cestou na Západ, proto upozorňuje, aby si předem zjistili dostatek informací, aktuální kontakty a hlavně pro koho jedou. Například přes koordinátory dobrovolníků, kteří již na hranicích působí a mají přehled o aktuálních potřebách na jednotlivých hraničních přechodech.
„Dává smysl tam jet, ale musíte vědět pro koho a kam. Musíte být domluvený přes prostředníky a koordinovat se s místními dobrovolníky. Dojet naslepo na hranice se zdá snadné, nejvíce energie nám ale vzala komunikace. Byli jsme 24 hodin v kuse na telefonu, v životě jsem nezažila takovou komunikační smršť. Díky tomu jsme naše Ukrajince v komfortu mohli odvézt,“ dodává Marie.
Podle ní to bylo nutné i kvůli samotným prchajícím, kteří se po překročení hranic a opuštění vlasti ocitli v bezprecedentní situaci. „Ukrajinci v této první vlně nechtěli cestovat jinak než přes ověřené kontakty, které pomáhali zajišťovat z Čech a Slovenska jejich známí. Svým prostředníkům zcela věří, chtěli jet napřímo do Prahy a pak případně pokračovat dál. Hlavně nechtěli spadnout do nějakého migračního centra, měli obavu, aby se po cestě někde nezasekli,“ popisuje Marie své zkušenosti.
Dohromady její skupina komunikovala zhruba s 30 prchajícími Ukrajinci, z nichž ale jen pár cestu na hranice zvládli. „Někteří zmizeli a přestali komunikovat, někdo zase napsal, že na hranice vůbec nedorazí. Postupně se nám takto vytříbila sestava, kterou jsme nakonec zvládli odvézt,“ popisuje Marie týmovou přípravu.
Tady Oksana
V sobotu ráno se výprava setkala v Košicích. Nejdříve vyložila pomoc, mimo jiné na faře poblíž hraniční obce Ubľa. Místní farář zde během minulého víkendu budoval krizové centrum, ve kterém si prchající Ukrajinci mohou alespoň na chvíli odpočinout před další etapou své cesty.
V mezičase posádka sumarizovala, koho všeho by mohla z hranic odvézt. Nakonec se rozdělili na dva týmy: jeden vyrazil na přechod do Veľkých Slemenců, druhý do Vyšného Nemeckého. Situace byla velice nepřehledná.
„My jsme vyrazili do Vyšného Nemeckého. Ukazovalo se, že na ukrajinské straně je velký přetlak, stovky lidí pěšky čekající na přechod, stovky aut v nepojízdné koloně, docházel benzín.
Nechápala jsem, proč Ukrajina pouštěla lidi přes přechod tak strašně pomalu. Bylo to tak pět lidí za čtvrt hodiny, jen ženy, děti a chlapce do 16 let. Starší muže jsem neviděla skoro vůbec. Naopak ze Slovenska na Ukrajinu proudilo spoustu mužů, vraceli se do vlasti bojovat proti ruské armádě,“ popisuje Marie.
Právě v této fázi bylo naprosto klíčové, že bylo jasné, na koho se čeká. S cedulí se jménem „Oksana“ se Marie a její spolupracovnice Klára vydaly přímo na čáru vyzvednout čtyři ukrajinské ženy.
„Bylo to mentálně i technicky náročné. Věděli jsme, že hledáme čtyři ženy – podle prvotních informací mělo jít o rodinu. Jednu babičku, její dceru ve středních letech a dvě holky. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli se nám podaří opravdu se potkat. Finální koordinaci komplikovalo neustálé přepínání ze slovenského na ukrajinského mobilního operátora nebo úplně vypadávající signál. Takže jsme se nakonec rozdělili, my dvě jsme čekaly na hranicích, o kus dál zůstali kluci v autech, kteří se snažili komunikovat s Oksanou. Měli jsme štěstí. Oksana si všimla cedule a přihlásila se k nám,“ popisuje Marie nervózní momenty na slovensko-ukrajinské hranici.
Atmosféru na místě popsala jako tíživou, vypjatou a plnou smutku. „Ženy měly strach. Přišly do cizího státu, utekly před válkou a najednou měly sednout do auta k cizím lidem. Chtěly mít stoprocentní kontrolu nad tím, kam jedou. Nám řekly, že potřebují do Prahy, daly nám přesnou adresu v Praze, kde měly zajištěné ubytování,“ říká Marie.
Už během minulého víkendu se podle Marie na hranicích začal tvořit systém, jak co nejefektivněji zajistit rozvoz lidí dál na Západ. S cílem, aby se na hranicích nehromadila prázdná auta, která nemají koho odvážet a nekomplikovala tak již dost nepřehlednou a vypjatou situaci.
„Základem je sdílet informace a zkušenosti. Předali jsme naše kontakty na sociálních sítích, protože už jsme to měli vyzkoušené. Komunikační skupina, kterou jsme založili, je aktivní dosud, stejně jako někteří z nás. Měli jsme obrovské štěstí, že se nám podařilo se na hranicích setkat, že ženy tam zvládly vůbec dorazit a společně jsme pak mohli vyrazit do Prahy,“ líčí Marie.
Pryč z pekla
Její Ukrajinky byly na cestě tři dny. „Až postupně se rozpovídávaly. Byly stále v šoku, promrzlé, stále jim nedocházelo, co se to v uplynulých dnech vlastně stalo. Občas přiznaly, že některé věci už si ani nepamatují. Měly za sebou cestu z Chersonu (na jihu Ukrajiny – pozn. red.), z míst, která před pár dny proslavil ukrajinský voják, který aby zastavil ruskou kolonu, vyhodil do povětří most – při čemž zemřel. Ženy odcestovaly do Kyjeva a odsud k hranicím. Jely to tři dny, něco autem, něco vlakem, něco autobusem, téměř bez spánku. Kus musely i pěšky. Popisovaly, jak válka zastavila celou zemi. Zažily sirény před raketami, viděly výbuchy a přesuny ruské armády, prostě peklo,“ popisuje Marie jejich zážitky z cesty.
Postupně se ukázalo, že nejde o jednu rodinu. Ženy se potkaly až při útěku a z obavy, aby někdo z nich při překračování hranic neuvízl a společně mohly vyrazit do Prahy, vydávaly se za jednu rodinu. „Ty dvě dívky, ve věku 18 a 21 let, musely překročit hranici samy, protože jejich matka s babičkou nemohly vydržet desítky hodin čekání na hranicích v mrazu, bez vody a jídla. Matka je donutila, aby Ukrajinu opustily bez rodiny. S Oksanou se potkaly až při čekání na přechodu,“ dodává Marie.
V Praze dívky jen přespaly na smluvené adrese a druhý den pokračovaly ve své uprchlické pouti do německého Saarbrückenu.
„Nic od nás nechtěly. Na benzínce jsme potkali Slováka, který chtěl holkám dát na cestu 300 eur. Ta mladší se rozplakala. Říkala, že se stydí, že si připadá jako bezdomovec, přitom doma vyrůstala v zajištěných poměrech. Ony byly v takovém šoku, že necítily ani hlad, měly jen žízeň a chtěly spát. Míra rozvratu byla šílená,“ líčí Marie těžké chvíle.
Má obavu, že uprchlické vlny budou čím dál náročnější a tíživější. „Tito první Ukrajinci utíkají za svými kontakty. Přesně věděli, kam a za kým jít. Někteří uměli anglicky, orientovali se na sociálních sítích, i podle oblečení bylo znát, že jde o zajištěnější lidi. Myslím si, že v dalších týdnech se povaha uprchlické vlny změní, budou to lidé, kteří prchají před válkou, avšak neznámo kam – prostě jen pryč z toho pekla,“ míní Marie.
V neděli nad ránem pak vysadili před domem v Hostivici u Prahy Ukrajinku Nasťu, se kterou se na místě spojili přes ukrajinského prostředníka. Do své rodné země se vydala před několika týdny kvůli vyzvednutí nového cestovního pasu. Kvůli válce se ale do Hostivice, kde již řadu let žije společně s rodinou, málem nevrátila. „Když jsme přijížděli k ní domů, začala plakat. Řekla nám, že vůbec nevěřila, že se sem ještě někdy vrátí,“ říká Marie na závěr vyprávění své ukrajinské mise.
