„Můj pachatel je pořád učitelem.“ Politici se shodli na průlomovém řešení

Tomáš Paprštein, dnes jednatřicetiletý muž, otec od rodiny, se v první polovině loňského roku účastnil několikaměsíčního natáčení podcastu Nejlepší kamarád – rekonstrukce případu, v němž byl ve věku od 14 do 16 let obětí sexuální touhy o 20 let staršího třídního učitele a vedoucího turistického oddílu v jedné osobě.

Učitel, v podcastu nazývaný svou přezdívkou Matěj, byl soudem uznán vinným a po uplynutí doby jeho podmíněného trestu a následném výmazu z rejstříku se opět vrátil k dětem – dodnes učí na jedné základní škole v západních Čechách.

Případ vyvolal loni v létě po zveřejnění na Seznam Zprávách velkou diskuzi – mimo jiné o tom, jak snadno se sexuální delikventi – i přesto, že svou vinu nikdy neuznali – vrací zpátky k práci s dětmi.

„Váš podcast s veřejností zamával. A spustil řadu procesů,“ uvedla poslankyně ODS Eva Decroix, která byla prostředníkem různých politických jednání napříč Sněmovnou a Ministerstvem spravedlnosti. Toto pondělí se pak odehrálo klíčové politické jednání, které přináší příslib nového řešení těchto situací.

„Skutečně jsme se posunuli. Dohodli jsme se, jakým způsobem by měl dětský certifikát fungovat, a především jsme se konečně shodli na tom – a to jsem velmi ráda –, že bude působit a fungovat i do minulosti. Tudíž postihne i pachatele, kteří byli odsouzeni před účinností tohoto zákona,“ uvedla pro ČTK předsedkyně sněmovního podvýboru proti sexuálnímu násilí Taťána Malá (ANO).

Podle plánované úpravy by se zájemci o práci s dětmi museli nově prokazovat takzvaným dětským certifikátem, což bude nový druh výstupu z rejstříku trestů. Vybrané trestné činy se do něj propíšou automaticky. Sexuální delikventi by se tak už nemohli dostat i po uplynutí doby svého trestu k práci s dětmi.

„Tahle zpráva mě velmi potěšila, i když jsem myslel, že přijde mnohem dřív. Věřím, že to politici dotáhnou do zdárného konce,“ reaguje Tomáš Paprštein na politickou dohodu, na které se podílela i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková a které se účastnili zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva zdravotnictví.

Co zveřejnění případu znamenalo pro samotného Tomáše Papršteina, jak se mu od loňského roku změnil život a jak vnímá, že „jeho pachatel“, učitel Matěj, u kterého znalci popsali sexuální odchylku zvanou efebofilie, je dodnes v každodenním styku s dětmi na základní škole, popisuje v následujícím rozhovoru.

Tomáši, jak vnímáte politickou dohodu o dětských certifikátech, které mají platit i pro bývalé sexuální delikventy?

Doufám, že se to bude vztahovat i na učitele Matěje. Je to opravdu důležité, protože víme, že on, můj pachatel, se neléčil, nepřiznává vinu, ačkoliv mu byla soudy prokázána. Tihle lidé nemají u dětí co dělat. To je přece nepřípustné a slyším kolem sebe, že je z toho řada lidí v šoku, že se mohl do školy vrátit.

Proč myslíte, že se tyto věci řeší právě teď?

Je to způsobeno tím, že se veřejnost začíná probouzet, začínají se otevírat další případy a věci se začaly hýbat. I já sám jsem byl v těch posledních měsících opět hlasitější. Měl jsem vystoupení v Poslanecké sněmovně, mluvil jsem s paní Šimáčkovou Laurenčíkovou, účastnil jsem se kulatého stolu k Istanbulské úmluvě, teď na pátek mě na jednání pozval do Senátu pan předseda Vystrčil…

Když jsme začínali natáčet náš podcast, což brzy budou dva roky, tak tehdy jste působil úplně jiným dojmem. Natočili jsme vás původně jako vyprávění anonymního člověka – svou identitu jste přiznal až po zveřejnění. Jaký je z vašeho pohledu rozdíl mezi Tomášem Papršteinem v roce 2021, kdy jsme se poprvé setkali, a Tomášem Papršteinem na podzim roku 2023?

Ten rozdíl je zásadní. Tehdy jsem měl teprve jen myšlenku, že chci svým příběhem pomoci společnosti, a teď už můžu říct, že se to děje. Založili jsme neziskovou organizaci, chodím na besedy do škol, vydali jsme knihu Klubovna Naděje. Mám zpětnou vazbu od čtenářů, že kniha skutečně pomáhá v různých oblastech. Vnímám to všechno pozitivně.

Je vidět, že se zveřejnění příběhu na vás pozitivně odrazilo. Vzpomínám si, jaké jste měl na začátku trauma z toho, že vám během procesu s učitelem nikdo nevěřil, že jste po tom všem, co jste zažil, těžko hledal v životě něco, co by dávalo smysl…

To mě trápilo hodně. Všechny ty okolnosti okolo byly hodně traumatizující. Když u soudu stojí člověk v podstatě sám a jeho vrstevníci mu nedůvěřují a stojí na straně pachatele, to je strašné. To zveřejnění a to, co následovalo, dodnes cítím jako jistou formu autoterapie a vlastně i satisfakce. Vím, že už mi ve společnosti někdo věří. Můžu to předávat dál. Že jsem se tehdy rozhodl u vás o tom veřejně promluvit, byl zásadní krok v mém životě, který přinesl absolutní změnu.

Ozývají se vám pořád bývalí spolužáci, kteří vám nevěřili a stáli za učitelem?

Za ten rok od zveřejnění podcastu mi napsalo několik lidí, že přehodnotili svůj pohled na věc. Teď, po roce, mi dokonce napsal jeden spolužák, který taky chodil do turistického oddílu a v době procesu proti mně intenzivně bojoval a stál pevně za Matějem. Teď mi napsal, že mu trvalo ten rok to celé zpracovat, než se mi vůbec odvážil napsat. Vyjádřil mi absolutní podporu a poděkoval za všechno, co dělám, a snažil se i omlouvat.

Co dneska už umíte a před dvěma lety jste to neuměl?

Dneska už umím intenzivně a otevřeně o tom všem mluvit. Umím vystupovat na veřejnosti se svým příběhem. Jezdím neustále na besedy do škol, na různé přednášky. Umím jednat s politiky, jsem zván na různá jednání.

Jak vnímáte to, co se zveřejněním vašeho případu začalo dít?

Zveřejnění podcastu vnímám jako takové zemětřesení. Pak se začaly otvírat další případy. Myslím, že díky všemu, co se kolem tématu děje, i díky knize, kterou jsme napsali, se už další oběti tolik nebojí o tom mluvit. Dokážou se svěřit. Je to pro mě důkazem, že ta naše práce má smysl a dopad.

Za ten celý rok od zveřejnění našeho podcastu a pak ještě spíš od listopadu, kdy jsem založil organizaci Klubovna Naděje, jsem byl tak na 20 besedách. A na každé z nich byl někdo, kdo něco podobného zažil. Minimálně u tří lidí na každé besedě jsem to buď poznal, nebo měli nějaké náznaky toho, že něco podobného řeší. Buď se rozbrečeli, odešli, nebo naopak po besedě za mnou přišli a svěřili se mi se svým příběhem. Nebo mi napsali na sociálních sítích.

Jak vlastně vypadají vaše besedy? O čem všem mluvíte?

Mívají formu diskuze. Snažím se je vést intuitivně. Vždy jsou zaměřené podle toho, jaká věková skupina na té besedě je. Když jsou tam dospělí nebo večerní beseda pro rodiče, tak jdeme do absolutní hloubky. Je to odraz mého příběhu, kde popisuji své zkušenosti, plus do toho přidáváme odbornou debatu, aby si ti lidé z besedy odnesli i informace a rady, co konkrétního můžou dělat.

Nedávno jsem byl na dvouapůlhodinové besedě na univerzitě v Olomouci, kam přišli budoucí učitelé. Byla to pro ně důležitá prevence: na co si dávat pozor u dětí, až budou učitelé. Je v tom taky odraz mého příběhu – popisuju, co konkrétního v mém případě učitelé zanedbali, čeho si nevšímali, ačkoliv měli.

Jaké máte ohlasy na knihu Klubovna Naděje?

Výborné. Hodně čtenářů píše i recenze na Databázi knih, je to pro mě velmi pozitivní zpětná vazba. Opakují se slova, že to je kniha, která tu chyběla, že přináší široký obraz nad celým tématem, že odborné vstupy, které tam jsou, jsou velmi přínosné, protože téma rozebírají do hloubky. Momentálně píšu další knihu, která na tu první naváže.

Rozvíjíme taky činnosti v naší neziskové organizaci, snažíme se vytvořit finanční základnu, abychom mohli lidem, které to taky postihlo, platit terapie a dál šířit prevenci a osvětu. Vytvořili jsme taky Desatero péče pro zraněnou duši, což je rychlá první pomoc. Je to u nás ke stažení na webu. Otevírá to téma rychlé pomoci.