„Natáhnou se sem cizí lidi. Bůhví odkud.“ Lidé protestují proti těžbě

Reportáž si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Já na to celou dobu čekám. Vyloženě se těším. Opravdu,“ překvapuje svým postojem devětatřicetiletý Pavel Borl a zve k návštěvě svého domu na okraji Cínovce. V předsíni ukazuje skleněnou vitrínu a v ní vzpomínkové předměty: výroční skleničku Dolu Centrum, modýlek důlního vláčku, svítilnu, helmu, nějaké horniny, památeční půllitr Litvínovské uhelné, mlátek, želízko a další důlní trofeje. Jsou naleštěné a nasvícené. V rohu visí hornický prapor.

„Jedenáct let jsem fáral. Nejprve v dole Centrum v Dolním Jiřetíně, tam to zavřeli v 2016 a pak nás dali ještě do Dolu Československé armády u Mostu. V roce 2020 jsme jako horníci skončili úplně,“ vypráví.

Pavel Borl se poté živil zednickými a bouracími pracemi, teď pracuje v Německu u úklidové firmy. „Peníze hezké, je to blízko, ale není to horničina,“ říká. O chvíli později vytahuje ze skříně hornickou uniformu. Stále mu padne. Těžbu lithia, kdyby to na Cínovci opravdu klaplo, bere jako pracovní příležitost. Vrátit se k tomu, co rád dělal.

K Pavlovi přichází na kus řeči jeho soused, také bývalý horník, sedmdesátiletý cínovecký rodák Petr Jaksch. „Zdař bůh,“ pozdraví se. V cínoveckém podzemí, než počátkem devadesátých let těžba cínu a wolframu utichla, pracoval přes dvacet let.

„Začal jsem jako důlní zámečník, dělal jsem konstrukce, tlakového svářeče, jezdil s lokomotivou, signalistu těžebního stroje a tak dále. Patnáct let v šachtě, zbytek nad zemí,“ vyjmenovává.

Že pod Cínovcem jsou mimořádné zásoby lithia, se mezi horníky podle Petra Jaksche vědělo vždycky. Teď to potvrdily i studie. Je to největší naleziště v Evropě. Tři procenta světových zásob. Ročně se tu může vytěžit náplň do lithiových baterií pro 400 až 800 tisíc elektromobilů.

„Já jsem pro těžbu. Lidé budou mít práci, stát bude mít peníze, ale mně osobně se to nijak nedotkne. Jsem už starý,“ shrnuje důchodce Petr Jaksch s doutníkem v ústech. Na druhou stranu, jakožto bývalý horník, prý také rozumí obavám sousedů.

Nejčastěji místní zmiňují obavu ze ztráty vody. „Ohledně těžby to mám tak padesát na padesát. Kdyby z těch peněz něco káplo i Cínovci, tak by to bylo hodně dobré,“ říká Radek Černý, který se do hraniční obce přestěhoval se ženou a čtyřmi dětmi před osmi lety. Kvůli klidu a krásné přírodě. Má tu sídlo firmy zabývající se právě vodou, topením a plynem. Jediné, co ho tedy opravdu trápí, je studna.

„Mám vrt do hloubky 25 metrů, o vodu bych rozhodně přijít nechtěl,“ ukazuje do zahrady. O těžbě a jejích rizicích příliš neví. Ale zjistí si to. Času má prý dost. Jen ražba dvou přístupových šachet k nalezišti bude trvat nejméně rok.

„Když jsem chodil do hospody, tak jsme se o tom bavili. Ze začátku normálně, pak když se člověk trochu opije, tak to bylo jako s politikou, začaly hádky,“ popisuje Radek Černý. A tak prý tehdy raději měnili téma na jiné, ať zbytečně nevznikají sváry.

Pětapadesátiletá Marie Sochorová žije na Cínovci skoro celý život a pracuje jako účetní v Ústí nad Labem. Denně do práce dojíždí, a tudíž se zase bojí zhoršení dopravy. Z Dubí vede do Cínovce jednoproudá silnice a Marie si velmi dobře pamatuje, kdy tu stály hodinové fronty kamionů.

„Bojím se, že to tu bude stejné jako tehdy, když na hranicích stály kamiony. To bylo naprosto kritické,“ říká. Argument, že se vytěžená hornina nebude převážet náklaďáky, ale speciální lanovkou nebo pásem lesem o deset kilometrů níž k Dubí, v potaz příliš nebere.

„I tak se tu zvětší provoz a celkově se to zhorší. Víte, jak to tady vypadá, když přijde tuhá zima a napadne hodně sněhu? Tady se nedá jezdit,“ dodává.

Cínovec rovná se pro místní především klid a samota. Domy jsou od sebe vcelku vzdálené (dřív platila minimální padesátimetrová vzdálenost kvůli zamezení šíření požárů) a rozházené po okolních kopcích. Manželka horníka Pavla Borla má za to, že se do Cínovce stahují lidé, kteří nemají rádi lidi. Podobně smýšlí i osmašedesátiletý bývalý zubař Jan Šedivec, který se padesát let staral lidem na šachtě o chrup.

„Tady žijí lidé, kteří nechtějí s nikým komunikovat. Jako známe se, ale v podstatě sem většina lidí přichází kvůli tomu, že chtějí být sami,“ míní. Proto prý Cínovec nemá žádné přirozené centrum. Jen hlavní silnici, podél níž jsou benzínové pumpy, kasina, obchody s kýčovitými suvenýry, pár restaurací a hotelů. Stálí obyvatelé bydlí bokem.

Když těžební firma Geomet (z 51 procent vlastněná ČEZ) avizovala, že těžba přinese minimálně tisíc (ale spíš víc) pracovních míst, začal to být v obci problém.

„Natáhnou se sem cizí lidé, kteří tu budou ubytování. Bůhví odkud budou, rozhodně to nebudou místní a pravděpodobně ani Češi,“ obává se Marie Sochorová.

U kostela uspává vnučku dvaašedesátiletá Marcela. Také se obává ztráty klidu a soukromí.

„Působí to na mě špatně. Nechceme to tady. Není to zdravé, není to dobré, ale bohužel to vypadá, že těžba bude,“ krčí rameny. „Syn si to tu před osmnácti lety koupil proto, aby tu nikdo nebyl. Jen klid a ticho. A teď to bude jinak,“ stěžuje si.

V podobném duchu hovoří i čtyřiašedesátiletý řidič-údržbář Josef Šlemr. Na Cínovec jezdí na chalupu.

„Já jsem si koupil ruinu v přírodě, celé jsem si to předělal a teď se tu má místo klidu těžit? My tu těžbu nechceme. Doprava bude horší, zničí to přírodu, o vodu se bojíme,“ vyjmenovává. Podepsal prý i petici proti těžbě, nicméně je prý ochoten svůj postoj přehodnotit, když někdo z Geometu jeho obavy vyvrátí. Zatím se tak prý nestalo.

Ani jeho devětašedesátiletá sousedka Jaroslava Hamzová toho moc o těžebních plánech neví. Informace se dozvídá takzvaně per-huba nebo z médií a spíše ji děsí.

„Nejsem z toho nadšená. Nevěřím jim. Dělali průzkumné vrty všude možně, já to chápu, že to musí být, ale že by to po sobě nějak uklidili, to zrovna ne,“ zmiňuje několik jam, které Geomet vydoloval, ale nedal do původního stavu. Byť to byly vrty na jejich pozemcích a víceméně v lese.

„To je jedno. Mám obavy z toho, že se tu zničí,“ stojí si za svým.

To František Korian, který pracuje na benzínce v nedalekém Německu a na Cínovci žije s přestávkami třicet let, je vůči těžbě úplný skeptik.

„Vždycky sem do Krušných hor někdo dolezl, vytáhl ze země, co se dalo, zanechal tu bordel, jako třeba ty haldy, na nichž máme všichni postavené baráky, a odtáhnou pryč,“ konstatuje se na své zahradě.

„Stejně to dopadne i s tím lithiem. Přijde firma, vytáhne bohatství této země a zase odtáhne dál. Podle toho, co se tu vytěžilo, by tu měly být silnice ze zlata. A podívejte se, ani to pouliční osvětlení tu není,“ zlobí se.

Kousek od něj bydlí šestasedmdesátiletý cínovecký rodák, který nechtěl sdělit své jméno. „Já jsem taky skeptik. Tady nikdy nic neudělali a nebude to lepší. Případné peníze, které by se mohly dostat, beztak utopí dole v Dubí,“ krčí rezignovaně rameny.

„Bývalá škola je zdevastovaná. Chtěli jsme nějaké lampy, kanalizaci, vodovod a oni že to je všechno moc drahé,“ sděluje senior svou zkušenost. Na to, že by něco fungovalo pro „lidi“ prý úplně rezignoval. „Je mi to úplně ukradené,“ uzavírá konverzaci a dál se věnuje své zahradě.

Místostarosta obce Dubí Vít Rous (PRO Dubí), pod kterou Cínovec spadá, se snaží místní uklidnit. Rozhodně prý tentokrát nepřijdou zkrátka.

„Jsou tu zákonné platby z těžených nerostů, jejichž část by měla připadnout Dubí a tím pádem i Cínovci. Zatím máme informaci, že by to mohlo být až 100 milionů korun ročně. Vzhledem k tomu, že rozpočet obce je na příjmové straně 160 milionů, jedná se o významnou částku,“ uvádí místostarosta.

Současně dodává, že i těžební firma Geomet, kterou z 51 % vlastní ČEZ, se chystá podpořit investice nebo různé akce přímo na Cínovci.

„Pro nás je důležité, aby těžba neměla negativní vliv na život našich obyvatel jak na Cínovci, tak v Dubí. Aby nedocházelo k úniku vody, otřesům a podobný věcem. Dle toho, co ale jsem zatím viděl, by tyto věci měly být ze strany Geometu zabezpečeny,“ tvrdí místostarosta Vít Rous.

Krotit obavy obyvatel Cínovce se snaží i většinový vlastník Geometu energetická společnost ČEZ. Vytěžený materiál se nebude převážet kamiony po silnici.

„Ruda získaná na Cínovci bude do zpracovatelského závodu přepravována lanovkou podobnou lyžařskému vleku nebo pásovým dopravníkem. Doprava lithiových produktů ze závodu půjde po železnici,“ popisuje mluvčí ČEZ Roman Gazdík a ujišťuje, že ani voda se místním neztratí.

„Všechny vodní zdroje a plochy v lokalitě důkladně sledujeme, abychom si byli jistí, že naše činnost na ně nemá žádný dopad. Pomáhá nám v tom například síť vrtů nebo speciální program, který chování vody na základě zadaných dat simuluje,“ dodává.

ČEZ chová prý stejnou úctu k tradičnímu lázeňství v Krušných horách a k přírodě jako místní obyvatelé.