„Měl jsem kromobyčejné štígro,“ říkával Karel Schwarzenberg

„Karel Schwarzenberg neměl v sobě něco jako opovrhovat lidmi, to si myslím, že byla pro něj úplně španělská vesnice,“ popisuje jeho osobnost Kalenská. Právě dnes se lidé se šlechticem naposledy loučí ve Svatovítské katedrále v Praze.

Někdejšího prvního tajemníka Václava Havla, ministra zahraničí a senátora ocenila i za jeho další kladné vlastnosti, vyzdvihla jeho noblesu, upřímnost, laskavost, ostrý humor a dobré srdce. To všechno si Kalenská spojuje se jménem Karel Schwarzenberg.

„A potom se mi vybavují nějaká slova nebo věty, které s ním mám spojené, například: Měl jsem kromobyčejné štígro, neboť můj strýc pošel, což byla věta, kterou mě šokoval, když ji použil při práci na knize,“ vypráví Kalenská a pokračuje: „Ale on je zároveň obrovský gentleman, takže je sice proslulý tím, že ženy mu padaly k nohám, ale o tomto tématu opravdu mluvil velice obecně a rychle od něj utíkal. Vždycky utekl k nějaké historce o někom úplně jiném. Nebo jsem se těšila, jak mi bude vyprávět o tom, jak flamendřil ve Vídni s Hugo Haasem, Hundertwasserem a těmito extrémně zajímavými lidmi, ale i v téhle oblasti byl dost úsečný. Přišlo mu to asi moc intimní a nechtěl mluvit o věcech, které jsou trošku za oponou.“

S Kalenskou se poznali během senátních voleb v roce 2004, kdy Schwarzenberg uspěl na Praze 6 za dnes už neexistující stranu Unie Svobody. Od té doby spolu udělali řadu rozhovorů. Nakonec došlo i na nápad sepsat knihu. Pustili se do ní na zámečku Dřevíč ve středních Čechách, kam Kalenská jezdila během jara a léta roku 2021. Ráda tam brala své dvě děti a fenku Růženku. Ta se vždycky podle Kalenské stočila k nohám Karla Schwarzenberga, zatímco on spokojeně bafal ze své dýmky.

Z prvních dvou setkání ale neměla novinářka příliš dobrý pocit. Sám Schwarzenberg ji varoval před tím, že trochu žbrblá.

„A on opravdu žbrblal a nebylo tomu tak dobře rozumět, aby z toho vznikla kniha. Takže já jsem mu prostě řekla, podívejte se, já to budu psát, nebudu nic nahrávat. A vy budete mluvit pomalu a budete se snažit vyslovovat. A byl úžasný, protože pak už stačilo říct jenom pomalu nebo znovu a ta knížka vznikala tím, že se rovnou psala, což byl hrozně pěkný proces,“ vzpomíná novinářka.

Bylo to právě zde na Dřevíči, kde Schwarzenberg novinářku požádal, aby napsala i jeho nekrolog.

„Jednoho večera jsme seděli s Karlem v jídelně a on už byl trochu unavený a já jsem mu četla, což se někdy stávalo, když už potom neměl tolik sil. A přečetla jsem mu jeden nekrolog, který jsem kdysi napsala. A jemu se to hodně líbilo, což jsem pochopila z jedné jediné věty, protože když jsem dočetla, tak mi řekl: „můžete o mně, prosím, jednou taky napsat nekrolog?“

Kalenskou to zaskočilo, protože o jeho smrti se do té chvíle nebavili. Nakonec na druhý den při snídani novinářka slíbila, že nekrolog napíše. Měla jedinou podmínku, chtěla, aby kníže v nekrologu za sebou zanechal poslední velký vzkaz.

„Tím jsem vlastně tu smrt ještě víc zhmotnila a styděla jsem se v tu chvíli. On byl překvapený, ale řekl okamžitě, že ano. Já jsem otevřela počítač a rovnou jsme si začali povídat. A poslední věta, kterou řekl, aby ji lidé slyšeli až po jeho smrti, byla: ‚Možná jsem na začátku cesty být dobrý.‘“

Karel Schwarzenberg tak novinářce zůstane v paměti i pro svou skromnost.

„On byl dobrý. Ale vlastně si dokázal připustit, že by mohl být, až poté, co tu nebude.“