Masaryk, Havel, Zeman. Kde se bere česká „obsese“ pro Izrael

Asi nikdo na světě nepochybuje o tom, že po bezprecedentním teroru Hamásu přijde ze strany židovského státu tvrdá odveta.

Záběry krvavých bojišť v nešťastné Gaze - zostřené asymetričností izraelských operací i dlouhodobě efektivním palestinským PR - budou těžce zkoušet západní spojence Izraele v jejich zatím jednoznačné podpoře jediné blízkovýchodní demokracii.

Jeruzalémský válečný štáb se ale bude nepochybně moct spolehnout na jeden bod na mapě Evropy, a to i když půjde opravdu do tuhého. Na Prahu a její politiky.

Česko je dlouhodobě jednou z nejvíc proizraelských zemí na světě. Může za to Tomáš Garrigue Masaryk, spojenectví s Washingtonem a místy i antiislámský populismus. K  poslednímu jmenovanému pojítku patří samozřejmě dodatek: bohužel.

Česko-izraelská vazba má ale nepochybně čistě demokratické DNA. Tato masarykovsko-havlovská tradice se však v posledních letech - v čím dál nepřehlednějším světě - zašmodrchala. A je otázka, jestli se ji podaří udržet při životě.

Jiří Schneider dnes spoluřídí protestantskou Českobratrskou církev evangelickou, ale ještě nedávno působil v nejvyšších patrech Černínského paláce. V letech 2010 až 2014 byl náměstkem Ministerstva zahraničních věcí a ještě před tím, v 90. letech, velvyslancem právě v Izraeli.

„Česko a Izrael pojí symbolické momenty, kdy se prolínaly československé a židovské snahy o nezávislost a emancipaci a do jisté míry vývoj v obou zemích kopíruje budování demokratického spravedlivého státu,“ popisuje Schneider, co Izrael a Česko na dálku drží tak dlouho pohromadě.

Když Čech přijede do Izraele a otevře se mu, může se tam opravdu cítit jako doma. Snad v každém větším městě najde Masarykovu ulici. První československý prezident byl první státník, který navštívil židovská sídla v tehdy ještě britské Palestině, a jeho syn, ministr zahraničí Jan Masaryk byl u ojedinělých dodávek zbraní bránícím se Izraelcům, když je hned po vyhlášení nezávislosti napadly sousední země.

Jsou tam místní, kteří mají kořeny ve středu Evropy, jiní si zase vzpomenou na to, že to byli Čech a Slovák - Jan Kubiš a Jozef Gabčík - kdo v Praze spáchali atentát na hlavního plánovače holokaustu Reinharda Heydricha. Pojmem je v Izraeli i Václav Havel, který obnovoval vztahy mezi čerstvě demokratickým Československem a židovským státem hned zkraje roku 1990.

Podle Schneidera má podobně jako v minulosti Česko stát při Izraeli i v následujících těžkých týdnech. „První reakce na aktuální útoky Hamásu jsou z pohledu Izraele podpůrné, ale s tím, jak bude pokračovat odveta, se dá čekat, že i mezi spojenci porostou kritické hlasy. Podle mého názoru česká podpora má být vytrvalá a trpělivá, i když to třeba nebude populární. Je to pro nás důležité z hlediska hodnot i našich zájmů,“ říká Schneider, který podle svých slov vůči Izraeli zastával coby diplomat politiku kritické solidarity. Té se podle něj má Česko držet i nadále.

Současnost na geopolitické mapě, do které přichází konflikt mezi Palestinci a Izraelci v dlouho nevídaném měřítku, je ale méně romantická než výše popsaná nostalgicky zastřená historie česko-izraelských vztahů.

Izraelsko-palestinský mírový proces je už dlouho oboustranně zamrzlý, čímž trpí zejména palestinští civilisté, a svět to vidí. V Izraeli se na vládnutí podílejí strany, které nelze z evropského pohledu vidět jinak než jako krajní pravici. Podporu Izraele zejména na západě Evropy ale také drolí snaha politiků získat na svou stranu silné domácí muslimské komunity, které i v nové domovině reprodukují protiizraelské nálady.

A mladé nastupující generace, mající mír a solidaritu jako hlavní politickou prioritu – jako všechny mladé generace před nimi – už holokaust, který předcházel vzniku nezávislého židovského státu, znají jen jako kapitolu v učebnicích dějepisu. A dalo by se pokračovat v popisu geopolitických kulis. Svět se prostě mění.

V Česku ale jde zatím proizraelská štafeta z ruky do ruky spolehlivě. Po Václavu Havlovi, který se ještě krátce před svou smrtí v roce 2011 stal tváří mezinárodní kampaně proti snahám bojkotovat Izrael, ji převzala ODS, za levicové vlády v čele s ČSSD tuto kartu hrál či spíš tlačil prezident Miloš Zeman.

„V Česku jde o historickou a hodnotovou vazbu, na rozdíl třeba od Maďarska nebo Polska v 90. letech, u nichž šlo spíš o pragmatickou geopolitickou strategii navázanou na vztahy s USA,“ říká ředitelka Herzlova centra izraelských studií Univerzity Karlovy Irena Kalhousová. „Někdy politici čelí i kritice, že podpora je příliš samozřejmá a že si za ni o nic neříkáme,“ dodává odbornice.

Od stávající vlády, v jejímž čele je znovu ODS a klíčový poradce premiéra Petra Fialy pro zahraničí a bezpečnost je „jestřáb“ se zkušeností velvyslance v Izraeli (a zároveň syn prvního českého porevolučního velvyslance v Izraeli a autora knihy Masaryk a židovství) Tomáš Pojar, nelze čekat nic jiného než  podporu Izraele na těžké cestě válkou s Hamásem.

Ostatně v obdobné konstelaci, kdy byl premiérem politik ODS, tehdy Petr Nečas, a Pojar byl vlivnou postavou české zahraniční politiky, konkrétně právě velvyslancem v Tel Avivu, začala společná jednání vlád Česka a Izraele a došlo i k jinému historickému milníku vzájemných vztahů - v roce 2012 Česko jako jediný stát EU hlasoval v OSN přímo proti uznání Palestiny, ostatní evropští spojenci Izraele se „jen“ zdrželi.

„Odsuzuji teroristické útoky na Izrael. Myslím na nevinné oběti násilí a přeji izraelským přátelům co nejrychlejší zvládnutí situace a naplnění jejich ambicí žít v míru a bezpečí. Česká republika v tomto úsilí vždy plně stála a bude stát za Izraelem,“ uvedl ostatně hned v sobotu ráno premiér Fiala. V pondělí pak rovnou zvedl citlivé téma přesunu české ambasády do sporného Jeruzaléma.

Otázka je, jestli i tentokrát bude pro českou veřejnost srozumitelné, až Fialova vláda bude stát po boku Izraele i ve chvílích, kdy obrázky z nelidských útoků teroristů z Hamásu nahradí v médiích vyobrazení tvrdých izraelských operací. Může to být další složitá komunikační lekce pro tuto vládu. Protipólem přitom nebude politická opozice, ale spíš ta část společnosti, která nemusí přijímat vychýlení se od středního proudu evropské politiky.

„Na vině“ není jen měnící se svět a kulisy těchto změn, výše popsané, a rostoucí vliv mladší generace, které zápasy o podobu české demokracie z 90. let, jejichž součástí je i proizraelská „úchylka“, nedojímají.

Srozumitelnost proizraelské politiky mohla v Česku negativně ovlivnit i léta s Milošem Zemanem. Ten byl bezpodmínečným obhájcem Izraele a v Jeruzalémě to jistě zcela pragmaticky vítali, ale zároveň tuto vazbu - z českého pohledu - vytrhl z její zdejší demokratické tradice. Provázal ji s protimuslimskými emocemi, na nichž politicky parazitoval. A zasadil ji do kontextu své politiky orientované na autoritářské režimy, včetně arcinepřítele Vladimira Putina, a systematického rozechvívání české společnosti v zahraničněpolitických otázkách. To všechno dohromady mohlo zejména mladší generaci upevnit v názoru, že proizraelské postoje jsou nějaký přežitek, který nestojí ani za hlubší zamyšlení.

„Mluví se o tom, že to jednou přijde, že se ve vztahu k Izraeli přiblížíme standardu západní Evropy, ale stále se tak neděje. Viděli jsme i u některých mladých sociálnědemokratických politiků, že byli silně proizraelští. Myslím, že to udržuje ‚havlovská‘ generace porevolučních diplomatů. A jestli něco ohrožuje nadstandardní česko-izraelskou vazbu, jsou to spíš extremistické tendence v izraelské politice,“ myslí si Kalhousová.

Zajímavé je, že snad s nejemotivnějším vyjádřením přišel o víkendu ministr zahraničí Jan Lipavský, nejmladší člen vlády a zároveň z Pirátské strany, která má ze všech koaličních partají nejblíže k evropské levici, jež Izrael dlouhodobě pozoruje velmi kritickým okem.

„Nedokážu ani slovy vyjádřit své rozhořčení, smutek a zklamání nad událostmi v Izraeli. Jsem znechucen teroristickými útoky na Izrael. Důrazně odsuzuji takové barbarské chování! Stojím za Izraelem a jeho právem na sebeobranu v takto těžké chvíli,“ uvedl.

Jeho mateřská strana Piráti přitom s proizraelskou orientací české zahraniční politiky měla v minulosti problém. A již zmíněný exprezident Zeman se zaklínal právě nedostatečnou podporou Izraele ze strany Lipavského, když ho nechtěl při skládání vlády jmenovat šéfem diplomacie.

V těžké chvíli mohutného útoku na civilisty, kdy byly vyvražděné celé rodiny včetně dětí, je český proizraelský postoj srozumitelný široké české veřejnosti.

Ale i v Česku pravděpodobně projde zkouškou během následujících týdnů. Pak bude stát za připomenutí, že podporovat Izrael i ve složitých situacích je víc masarykovský a havlovský fenomén než zemanovský.

A že i v měnícím se světě jde o „západního“ spojence - koneckonců dlouhodobým sponzorem Hamásu je Írán, jehož globálním spojencem je Rusko.

Jako země s vlastní složitou historií nemáme demokratických tradic nazbyt. A když jde o předvídatelný a hodnotový postoj, nezatížený podléháním nepřátelům demokratického světa, nemusí být zátěží ani pro českou pověst v Evropě, která se snaží ve složitém terénu izraelsko-palestinského konfliktu držet těžko definovatelnou nestrannost.