Článek
„Tady se nám posaď a já se ti podívám na žíly. Teda, ty jsou! Trochu si zacvič ručičkou a hned to bude,“ udílí pokyny zdravotní sestřička Lucie.
Desetiletý Artem ji nerozumí, snad některá slova mu přijdou povědomá. Pro jejich interakci to ale vůbec nevadí – gestikulace rukama a veselý tón hlasu sestřičky pro tuto chvíli stačí. Chlapec se usazuje a během chvíle už mu zdravotnice obratně odebírá krev.
Artem trpí Burkittovým lymfomem, nádorovým onemocněním lymfatického systému. Potíže se objevily loni na podzim a chlapec podstoupil operaci, po které následovala léčba. Jeho boj se zákeřnou chorobou se ale během pár měsíců začal odehrávat na pozadí jiné války.
„U nás v Záporoží už bylo velmi nebezpečno. Neustále nad námi létala letadla a bylo to celkově velmi nepříjemné. Museli jsme se schovávat do sklepů. Jenže když se člověk léčí, kape mu chemoterapie, musí ji rychle ukončit a běžet do sklepa a ani neví, na jak dlouho, tak to je samozřejmě také velmi špatné. Ty podmínky nás donutily odejít,“ vzpomíná Artemova maminka.
Chlapec mezitím trpělivě čeká na další pokyny zdravotníků a zvídavýma očima, které mu vykukují nad bílou rouškou, si prohlíží ošetřovnu. „Bolelo to?“ ptá se ho příchozí tlumočnice. „Vůbec ne, ani jsem to necítil!“ odpovídá rozhodně malý pacient. Za odměnu ho sestra naviguje k pamlskům, které tady mají pro malé statečné pacienty k dispozici.
Na Klinice dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol nyní pečují už o více než dvacet pacientů z Ukrajiny. Nejmladšímu jsou dva roky. Spektrum potíží je přitom široké. Někteří pacienti jsou v intenzivní fázi léčby – trpí mozkovými nádory či sarkomy (zhoubnými nádory pojivové tkáně, pozn. red.), nádory ledvin či lymfatických uzlin.
Paní Katarina uprchla s Artemem z Ukrajiny přesně před měsícem. Oba říkají, že se jim v Česku líbí a jsou za vše vděční.
Další děti jsou po léčbě či po transplantaci kostní dřeně a potřebují pravidelné sledování. Jiné trpí těžkou hemofilií, tedy vážným krvácivým onemocněním. Pro možnost léčit se v bezpečí a mimo dopady bomb a ostřelování přitom muselo mnoho dětí podstoupit dlouhou a vyčerpávající cestu.
„Bylo to velmi těžké. Obzvlášť náročná byla část, kdy se putovalo po Ukrajině, protože odjet chtělo opravdu velké množství lidí. Jeli jsme vlakem a mnoho dětí tam leželo jen tak na podlaze. Neměly, kam si lehnout,“ pokračuje Katarina.
S příbuznými v Záporoží je rodina stále v kontaktu a pravidelně se ubezpečuje, zda jsou všichni v pořádku. Zatím ano, okolí je ale stále pod útokem ruských vojsk a před měsícem byla terčem i místní jaderná elektrárna.
Na válečné běsy se ale malý Artem snaží zapomenout. Všechny síly soustředí na vlastní boj se zákeřným lymfomem. I díky specializované péči se desetiletému chlapci nyní daří vyhrávat.
„Nejdřív to bylo hodně těžké… A potom jsem si zvyknul,“ říká o své nemoci. Po boku maminky odchází na chodbu, kde je třeba počkat na výsledky dalších vyšetření.
„Je to opravdu statečný kluk. Ještě když byl na jednotce intenzívní péče, skoro okamžitě říkal, že už se chce zvednout a chodit a běhat. Jakmile to trochu šlo, hned začal skotačit a všichni na to koukali!“ říká už veseleji paní Katarina.
Oba dodávají, že se jim v Česku líbí a nesetkali se s žádnými většími potížemi. „Jsme velmi vděční České republice i téhle nemocnici. Všichni zdravotníci jsou milí a mají bezvadný přístup,“ říká Artemova maminka.
Lucie Šrámková, přednostka Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. LF UK a FN Motol.
Také podle přednostky kliniky Lucie Šrámkové mají místní zdravotníci s ukrajinskými pacienty dobrou zkušenost. „Reakce, se kterou se setkáváme, je veliká vděčnost za přijetí a poskytovanou péči. A to nejen zdravotní, ale i sociální a další,“ říká lékařka.
Připouští, že zádrhelem je například nekompletní zdravotní dokumentace některých pacientů. „Nedostatečná dokumentace je problém, se kterým se setkáváme dost často. V podstatě nikdy není kompletní, ale vždy se snažíme po prohlédnutí dokumentace a přešetření pacienta navázat na léčbu, která začala na Ukrajině,“ dodává.
Většina rodičů nemocnici kontaktuje přes česky mluvící příbuzné či známé, kteří jim poskytují ubytování. Jiní píší ještě před opuštěním domova a zjišťují, zda bude možné dítě přijmout do péče. Příjezd dalšího pacienta tady očekávají už v příštích dnech.
Malý Artem říká, že mu čeština zatím přijde srandovní. Několik slov už ale umí.
S tím, že ještě nějaký čas bude místním pacientem, je smířený i malý Artem. S postupem času se možná lépe dorozumí i se svou zdravotní sestřičkou. Čeština mu sice připadá „srandovní“, už teď ale několik slov zná. „Umím ahoj, dobrý den, děkuju, nashledanou a letadla,“ předvádí hrdě svou českou slovní zásobu.
Na otázku, zda se o situaci někdy baví s kamarády, má jednoznačnou odpověď: „My to moc neřešíme a prostě si užíváme života.“
