Článek
Běžně pracuje jako náborářka „ajťáků“. Pro brněnskou soukromou firmu Valeriya Grigoryevová vyhledává vhodné talenty a zaměstnance. Po ruské invazi na Ukrajinu se však proměnil život také jí. Od začátku března totiž pomáhá jako tlumočnice v brněnském asistenčním centru pro ukrajinské běžence. Na výstavišti dobrovolničí třikrát až čtyřikrát do týdne.
Zatím chce zůstat do konce března. „Když Rusové vpadli na Ukrajinu, najednou jsem měla nutkání nějak to řešit a pomoci. Známí mně v různých skupinách na sociálních sítích Instagram a Telegram doporučili, že se můžu přihlásit jako dobrovolník. Na základě toho jsem vyplnila formulář a zaregistrovala se,“ popisuje výbornou češtinou žena, která v Brně žije sedm let.
V brněnském centru pomáhají desítky dobrovolníků. Hasiči, policisté, lidé z neziskovek, psychologové. A role tlumočníků je i tady klíčová.
Drtivá většina ukrajinských běženců nerozumí česky ani anglicky. Akutně shánějí ubytování, práci či školu pro děti. Jenže v rychlejší adaptaci na prostředí je brzdí právě jazyková bariéra.
V asistenčním centru na výstavišti denně provizorně přespávají stovky běženců. „Jen za pátek se tam zaregistrovalo 466 utečenců, za celou dobu provozu odbavilo už téměř 17 tisíc lidí. V dočasných nouzových přístřeších v asistenčním centru a hodonínské tělocvičně bylo k páteční sedmnácté hodině aktuálně ubytovaných 244 osob,“ říká mluvčí krajského úřadu Martina Žídková.
Jak potvrzuje tlumočnice, v centrech nyní převažují Ukrajinci, kteří uprchli z bezprostředního ohrožení života. „Většina příběhů jsou od lidí, kteří zoufale přichází s prosbou o radu. Často utekli na poslední chvíli, úplně bez věcí,“ vysvětluje překladatelka.
Někteří běženci už v brněnském asistenčním centru přespávají přes týden.
Každý den ve službě pomáhá s řešením běžných dotazů. „Nejvíc jim radím, kde najdou jídlo a sprchu. Ptají se také hodně, kde seženou práci a bydlení. A samozřejmě řeší nějaké základní potřeby,“ doplňuje.
Také působí jako vrba, když ze sebe lidé dostávají válečné hrůzy. To bývá nejtěžší. „Teď mi paní vykládala, že jí přímo do dětského pokoje dcery přiletěla raketa. Naštěstí už v domě v té době nikdo nebyl. Paní musela na Ukrajině nechat manžela i syna,“ vypráví Grigoryevová.
Podle ní se vyhlídky běženců v Česku hodně liší. „Někdo přespí jen jednu noc a už má něco zařízeného. Někdo tady zůstává přes týden. Hlavně u starších lidí je těžké si něco sehnat. Zůstávají tu hlavně lidé v nouzi. Opravdu nemají kam jít,“ potvrzuje překladatelka.
Koutek s oblečením i teplé jídlo
V asistenčním centru na výstavišti nyní funguje nábytková banka, psychologická poradna i koutek s darovaným oblečením. Nově také přibyl stánek s teplým jídlem. Provozují jej dobrovolníci, kteří už v uplynulých dnech pomáhali běžencům na ukrajinských hranicích. „Tady na výstavišti v předešlých dnech teplé jídlo chybělo, ale to se teď hodně zlepšilo,“ přitakává tlumočnice.
V horním patře centra, kde jsou provizorní lůžka na spaní, hovor na chvíli přeruší třeba čtyřčlenná rodina žen. „Nějaký pán jim nabízel na facebooku pokoj, ale není to prověřené. Mají trochu obavy a prosí o pomoc policisty, jestli s tím mohou pomoct,“ doplňuje Grigoryevová.
Podle ní by pomohlo, kdyby tlumočníci rodinám pomáhali i poté, co se dostanou z asistenčního centra. Často se totiž nedomluví na úřadech, nebo při zařizování škol pro děti.
V sobotu ráno Grigoryevová dodává odvahu také paní Tatianě. Žena uprchla z Charkova s dvanáctiletou dcerou a čtrnáctiletým synem. Díky reportáži Seznam Zpráv jim nabídla ubytování rodina v brněnských Řečkovicích. „Pořád nemůžu uvěřit, že se zázraky dějí,“ povídá Tatiana prostřednictvím tlumočnice. Pečlivě si s dětmi sbalí několik tašek, které si z Ukrajiny stihli odvézt, a za chvíli míří do přechodného domova.
Překladatelka často působí jako morální opora běženců. Vyslechne je, pomáhá jim s psaním českých e-mailů, nebo každodenními starostmi. S některými zůstává v kontaktu i potom, co opustí centrum. „Ale není to každý. To by se člověk zbláznil,“ přiznává.
Ač působí velmi vyrovnaně a empaticky, říká, že také ji tíživé příběhy občas seberou. „Někdy po práci v centru bývám totálně vyšťavená. Ale většina lidí tady je vděčná, že nejsou ve válce nebo na ulici. To je hlavní,“ dodává.
