Havel ho požádal o natočení „zbytku svého života“. Podmínky neměl, říká

Více než dvanáct let po odchodu bývalého prezidenta do českých kin přijde výjimečný filmový dokument „Tady Havel, slyšíte mě?“. Premiéra je ohlášená na 11. duben 2024. 

Čtenáři Seznam Zpráv mají na Nový rok výjimečnou příležitost vidět ukázku z díla režiséra Petra Jančárka, kterého o natočení „zbytku svého života“ požádal sám Václav Havel v roce 2009.

„Dokument je o mnoha podobách odcházení a stárnutí velkého muže, o potřebě vnímat a zažívat někdejšího dramatika, vězně svědomí, občana, státníka a plachého režiséra vlastního života v dosud neznámých polohách,“ říká uznávaný dokumentarista a spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni Petr Jančárek.

Pane Jančárku, čím podle vás film „Tady Havel, slyšíte mě?“ diváky osloví zrovna letos?

Náš film je a chce být upřímným a otevřeným pohledem do havlovského zákulisí, do práce exprezidenta i do soukromí neustále exponované osobnosti. Nabídne možnost znovu se setkat s havlovským úsměvem, plachostí, odvahou i nenápadnou velikostí. Spolu s hlavním hrdinou našeho dokumentu si také chceme klást otázku, co pro nás dnes, na začátku roku 2024, znamenají hodnoty, které Václav Havel vyznával a ctil.

Ve filmu je i řada scén ze soukromí a z natáčení jeho filmu Odcházení. Bylo tedy záměrem představit Václava Havla i tak, jako ho lidé z oficiálních vystoupení poznat nemohli?

Naším dokumentem bychom chtěli pana prezidenta připomenout v co možná nejširším záběru. Tedy nejen jako člověka, který svou neústupností a zásadovostí provokoval už před revolucí v listopadu 1989, ale především jako umělce, který bez velkých gest obětoval část svého života lepší budoucnosti nás všech. Jako filmaře, který si splnil svůj dětský sen stát se režisérem hraných filmů až na konci života. Ale také jako důstojného seniora, který si je vědom konečnosti lidského života, jemuž ubývají síly, ale dokáže se s tím bez větších problémů vyrovnávat a který je schopen sebeironie a opravdu důstojného odchodu ze společenské i životní scény.

Jak jste se vlastně k natáčení s Václavem Havlem dostal?

Spolupracoval jsem s ním docela dlouho. Svedlo nás dohromady natáčení podpůrného videa pro kubánské disidenty, kteří byli na jaře roku 2003 hromadně pozatýkáni. S přáteli z Člověka v tísni jsme v jejich prospěch rozjeli kampaň a moc nás potěšilo, že pan prezident s naším návrhem okamžitě a spontánně souhlasil.

Pak jsem za pár dní dostal pozvánku k další schůzce, kde mi Václav Havel navrhl pokračování ve spolupráci. Nejspíš mu byl sympatický neokázalý způsob, jak jsem k natáčení přistupoval. Začal jsem pro něj pravidelně natáčet různé videopozdravy a vzkazy, seznámil se s chodem kanceláře a s lidmi, kteří pro něj jako pro čerstvého exprezidenta pracovali. Martin Vidlák pak navrhl dokumentární trilogii „Václav Havel, Praha – Hrad“, která byla s úspěchem odvysílána v České televizi. No a v dubnu 2009 mi pan prezident nabídl, že by si přál, abych „natočil zbytek jeho života“, jak sám řekl.

Podle čeho jste vybírali situace, které chcete s kamerou zachytit?

Ladili jsme možnosti a způsoby, jak přistupovat k časosběrnému natáčení takového rozsahu a - troufnu si říci - i významu. Brzy se ukázalo, že mohu točit prakticky všechno, co je s jeho osobou spojeno, když to bude časově a technicky realizovatelné. Vždycky jsme se ale ptali dalších lidí, kteří se měli spolu s ním ocitnout na záběrech, jestli souhlasí. Byli jsme odmítnuti jen v minimu případů.

Měl Václav Havel podmínku, že vše, co natočíte, bude zveřejněno až v době, kdy tady nebude?

Bylo fascinující, že Václav Havel neměl žádné podmínky, které by určovaly nebo omezovaly pozdější využití natočeného materiálu. Nikdy si ani nenechal záběry promítnout. Upřímně říkám, že nepřestanu být do konce svých dní pyšný na tu důvěru, kterou ve mě pan prezident měl. Snad jsem ho nezklamal, ale to určitě nekompromisně posoudí diváci.

Co vlastně bylo při přípravě filmu nejtěžší? Pracovali jste na něm opravdu dlouhou dobu. Vedli jsme spolu rozhovor před téměř pěti lety, kdy už jste chtěl film dokončovat…

Nejtěžší určitě bylo vybrat z natočeného materiálu podstatné scény a seřadit je do příběhu, který by dával nejen informační, ale i dramatický smysl. Střihové programy dnes umožňují snadné počítání vzniklých verzí – takže víme, že v našem případě jich bylo 68. Nebylo to jednoduché ani prakticky a finančně. Jako všem dalším lidem nám do práce například zasáhla covidová epidemie… Naštěstí jsou ale už všechny problémy za námi a já mohu se spoluautory, producentem Jiřím Konečným a koproducenty filmu, předstoupit před diváky s filmem, za kterým si stojíme a který by se, doufáme, líbil i Václavu Havlovi.

Natočili jste dvě stě hodin záznamu, film má necelých devadesát minut. Jak naložíte s tím, co diváci v kinech neuvidí?

Materiál je opravdu bohatý a určitě nechceme, aby skončil v nedostupných útrobách anonymních harddisků nebo v bankovním sejfu, kde skladujeme nahrané kazety. Ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla plánujeme editaci natočených záběrů a jejich zpřístupnění odborné veřejnosti. Naštěstí už existují technologie, které umožní lidem, seriózně se zabývajícím Václavem Havlem, aby se s naším materiálem seznámili.

Rádi bychom vše doplnili výpověďmi asi čtyřiceti respondentů, kteří vystoupili v trilogii ‚Václav Havel, Praha – Hrad‘, mapující Havlovo federální prezidentské období, a případně i rozhovory s přibližně sedmdesáti osobnostmi z dokumentární série České televize ‚Labyrintem revoluce‘, natočené podle stejnojmenné knihy historika Jiřího Suka.

Na Nový rok jste pro čtenáře Seznam Zpráv připravil videoukázku z filmu, který půjde do kin 11. dubna. Kdy a kde vznikaly záběry, které se v tomto krátké videu objevují?

Musím říct, že ukázku z filmu ‚Tady Havel, slyšíte mě?‘ uveřejňujeme první letošní den s velkým potěšením. Určitě si přejeme nalákat do kina co nejvíce diváků. Exprezidenta Havla v dnešní ukázce uvidí vaši čtenáři v mnoha odlišných situacích – v naprostém soukromí i uprostřed davů, ve společnosti mnoha lidí, během cest… Ale i na archivních materiálech, zařazených kvůli kontextu a připomínce významu Václava Havla v celosvětovém měřítku. Každé zhlédnutí našich materiálů mi připomíná prezidenta nejen jako významnou osobnost, ale také jako člověka, který se nebál pustit mne do svého soukromí a který se vždycky choval ke všem lidem okolo sebe velice vstřícně.

V ukázce se Václav Havel svěřuje také se svým dětským snem stát se filmovým režisérem a naše kamera ukazuje, že se mu jeho touhu podařilo naplnit (natáčení filmu podle divadelní hry Odcházení, pozn. red.). Dokument se nevyhýbá ani obyčejným lidským potížím se zdravím, které prezidenta Havla provázely v posledních letech života. Nejdramatičtější situace nastala v květnu 2010 v New Yorku, kde pana prezidenta postihla malá mozková příhoda. Závěrečné záběry ukázky vznikly jen pár dní před odchodem hrdiny našeho filmu na věčnost a zachycují jeho loučení s osobním přítelem, tibetským duchovním vůdcem dalajlamou.

Prohlédněte si fotografie unikátního portrétu složeného z několika tisíc předmětů, které jsou spojené se životem prvního polistopadového prezidenta. Portrét od autora Patrika Proška je vystaven na pražském Letišti Václava Havla od října 2023.