Článek
Otázka vojenské síly Evropy je po páteční roztržce amerického prezidenta Donalda Trumpa a jeho ukrajinského protějšku Volodymyra Zelenského aktuálnější než kdy dříve. Severoatlantická aliance disponuje podobnými kapacitami jako Rusko. Ale národnostní armády evropských států se s Moskvou mohou jen těžko poměřovat.
„Vycházíme z toho, že Rusko je třeba schopné do pole nasadit 100 až 130 brigád. A když jsem byl velvyslancem při NATO, plánovali jsme adekvátní počet, samozřejmě včetně Američanů,“ říká současný šéf středoevropské pobočky Aspen Institute Jakub Landovský. Právě o něm se v posledních týdnech hovoří jako o možném kandidátovi na ministra obrany v případě, že vládu bude po podzimních volbách sestavovat hnutí ANO.
Role Spojených států se ale s nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu změnila. Na to nedávno upozornil i premiér Petr Fiala, podle kterého je nutné zaměřit se na obranyschopnost Česka i Evropy.
Experti se sice nedomnívají, že by USA opustily NATO, Landovský nicméně upozorňuje na oblasti, kde je nutné do budoucna v rámci Evropy zabrat. „Tou první je nedostatek kapacit protivzdušných sil a protiraketové obrany. To trápí všechny spojence,“ přibližuje s tím, že klíčová je i logistika. Během rozhovoru, který vznikl před pátečními událostmi v Bílém domě, pak Landovský nastínil, jak se mění podoba války nebo jaká očekávání mají spojenci od České republiky.
Pokud Rusko cítí převahu, nebojí se válčit
Spojené státy ústy Donalda Trumpa říkají, že se Evropa musí zvládnout postarat o vlastní bezpečnost. V jakém stavu jsou evropské armády?
Zhruba před 15 lety se v NATO ujalo takové rčení, že evropské armády jsou jako bonsaje. Jsou to velice malé stromky, které ale mají vše, co mají mít – kořeny, větve i lístky –, ale nejsou opravdovým stromem. Evropské armády dnes trpí přesně touto diagnózou. Snaží se obsáhnout všechno, ale už nejsou efektivní v tom, kolik lidí jsou schopné postavit do pole a kolik lidí se potom o vojáky postará. Protože obrana nestojí jenom na těch, kteří bojují, ale i na lidech, kteří mají zajišťovací funkce. NATO tohle zvládá přemostit a vytváří strukturu, která je efektivní i po stránce společného systému velení a řízení.
V tom ale do velké míry hrají roli právě Spojené státy, které nám například dávají i jistotu jaderného deštníku. Kdyby nebyly ve hře, poradíme si jako Evropa s jadernou hrozbou? Můžeme se spoléhat třeba na Francii nebo Velkou Británii?
Je naprosto jasné, že Spojené státy zůstávají pevným jaderným deštníkem Severoatlantické aliance, což potvrdil i ministr obrany Pete Hegseth. To je nutné zmínit i proto, že kdyby Američané z organizace odešli a jejich arzenál už neplnil roli „jaderného odstrašení“, byla by převaha Ruska vůči Evropě deset ku jedné. Jaderné záležitosti se samozřejmě opět dostávají do popředí, důvodem je i mile překvapivá nabídka zmiňované Francie, která nabízí použití jejího jaderného arzenálu k odstrašení ostatních.
Je to sice nedostatečné a týká se to pouze Evropy a finanční udržitelnosti francouzského jaderného arsenálu, ale na druhé straně to obrací pozornost i k důležitým věcem. Co se Británie týče, ta disponuje podobným arzenálem jako Francie. Schopnost jeho užití je ale v obou případech limitovaná, s americkou podporou se to proto nedá srovnávat. Francouzi mají letadla a ponorky, v případě Británie jde pouze o ponorky. Vedle jaderného arzenálu ale tyto země disponují i letadlovými loděmi – Francie má tuším jednu, Británie dvě. Nikdo jiný v Evropě je nemá. Pro porovnání ještě dodávám, že Američané jich mají asi třináct.
Má tedy vedle NATO smysl budovat evropskou armádu, která by byla bez Američanů? Narážím teď trochu na bezpečnostního analytika Vlastislava Břízu, podle kterého je vize evropské armády iluzorní.
Já v tomto ohledu s kolegou souhlasím. Měli bychom respektovat strategickou realitu a zohlednit i nedostatečné investice do obrany. Věřme tomu, že Rusko neváhá začít s válkou, pokud cítí, že je silnější. Nerozeštvávejme si Američany tím, že se budeme tvářit, jak všechno zvládneme sami. Teď je opravdu důležité přestat vymýšlet věci, které nelze doložit silou. Obrana se totiž nedá okecávat.
Protiraketová obrana není dostatečná
Když se podíváme konkrétněji na armádní možnosti jednotlivých zemí, kdo vyniká v technologiích a kdo zase disponuje pozemní armádou a podpůrným personálem?
Tak třeba česká armáda je spíše pozemní, nemáme námořnictvo a vzdušné síly jsou u nás navázané na pozemní prvky. Pak jsou tu zase armády třeba v severním teritoriu, mluvím o Finsku nebo Norsku, které se soustředí na vysoce vyspělé technologie nutné v arktickém prostoru a komunikační nebo sledovací systémy pro velení a řízení jednotek v rozsáhlém a nehostinném prostoru. Velmi specifické je i Lucembursko, jehož síla je v technologiích satelitního spojení.
V Evropě máme zkrátka celou paletu specialistů a máme i dost prostředků k zaplňování mezer. Součet schopností 32 spojenců, kteří disponují více jak polovinou světového HDP, odpovídá potřebám budování kolektivní obrany Aliance, která na třech kontinentech brání jednu miliardu lidí před všemi hrozbami. Dnes před Ruskem a terorismem. Jednotlivé členské státy mají ale zajistit také obranu svého teritoria, čehož většina není momentálně schopná – koukněme se třeba na nás. S Ruskem se prostě nemůžeme porovnávat a nejsme sami. Teprve ten součet jednotlivých armád v rámci NATO vytváří ucelenou sumu, která už je konkurenceschopná.
Zmínil jste, že v obraně vlastního území jednotlivé státy pokulhávají. V čem konkrétně vidíte nedostatky?
Konflikt na Ukrajině, tedy vlastně válka s někým, kdo je na tom schopnostmi podobně jako vy, otevřel několik velice bolavých oblastí. Tou první, o které se už veřejně ví, je nedostatek kapacit protivzdušných sil a protiraketové obrany. To trápí všechny spojence, zejména ty z Pobaltí. Je to ale i důvod, proč nejsme schopni naplnit sliby vůči Ukrajině a dodat jim například sedm systémů Patriot, které jsme slibovali ve Washingtonu. Tato schopnost totiž chybí všem spojencům.
Pak je tady obrovský zájem o logistiku, protože jak jsem zmínil, válčení není jen o těch, kteří bojují. Všechny armády potřebují například letecké zásobování na přemisťování sil vzdušnými prostředky. Proto je obecně důležité myslet i na dopravu nebo dělostřeleckou a zpravodajskou podporu. Obecně se tomu říká takovým nehezkým anglickým slovíčkem „enablers“, což jsou v podstatě nástroje, od kterých se odvíjí efektivita.
Ta se ale do jisté míry odvíjí i od strategického plánování a kapacit. Jak jsme na tom v Evropě z tohoto pohledu?
Předpokládáme, že všechny země disponují letectvem, včetně nás. Naposledy se definovalo, že potřebujeme 1440 leteckých platforem, od stíhaček po letadla, pro celou Alianci. Tento počet se odvíjí od ruského arzenálu, který je používaný ve válce na Ukrajině, stejná úvaha pak platí i pro námořnictvo. Tam počítáme ponorky a lodě, celkem jde asi o 250 jednotek celkem.
No a pak jsou tam ty pozemní jednotky, které dnes počítáme na brigády. Dřív šlo vyloženě o počty, teď plánujeme směrem k hrozbě. Samozřejmě nesmím moc přibližovat, konkrétní informace jsou tajné, ale vycházíme z toho, že Rusko je třeba schopné do pole nasadit 100–130 brigád. A když jsem byl velvyslancem při NATO, plánovali jsme adekvátní počet, samozřejmě včetně Američanů.
Polsko a Německo jsou pro naši bezpečnost klíčové
Mluvil jste i o tom, že v NATO přispívá každý svým dílem. Co se tedy očekává od nás Čechů?
Od naší armády se čeká – a byl to vždy i záměr –, že bude mít dvě plně vybavené brigády, jednu střední a druhou těžkou. Ta by už měla mít vojenskou kvalitu, počítá se třeba s tankovým praporem. Jsme stát střední velikosti a nemůžeme mít armádu jako třeba Polsko, které je mnohem větší, stejně jako Francie, Velká Británie nebo Turecko. Ale nemůžeme skončit s ambicí jedné brigády bez rotace na šest měsíců.
V případě otevřeného konfliktu máme ale jako Česká republika dva úkoly. Tím prvním je postavit po boku spojenců ty dvě brigády, druhým je zajistit, abychom byli zabezpečeným území v případě nějakého útoku. Takže tu musí fungovat zajištění transportu a stability, komunikační a energetická infrastruktura včetně plynovodů, silnic, ropovodů nebo sklady munice a nocoviště pro spojence. Zaprvé jde o zajištění našich obyvatel, zadruhé máme být bezpečnější oblastí pro naše spojence za frontovou linií. Česká republika totiž nehostí žádná bojová uskupení předsunuté přítomnosti NATO, na rozdíl od Slovenska, Polska, baltských zemí, Rumunska nebo Bulharska.
Co když Česká republika svůj závazek nesplní? Nebo třeba nějaká jiná země nedodá kýžený počet brigád?
Systém plánování NATO je vlastně velice „partnerský“. Pokud někdo nesplní to, co má v rámci kolektivní obrany plnit, vezme na sebe jeho povinnosti jiný spojenec. Pokud bychom tedy nedodali třeba ty dvě brigády, naše břemeno by musela převzít jiná země.
Zároveň bych ale neredukoval zapojení do boje jen na vojáky a bojová vozidla. Česká republika byla například v NATO známá tím, že dodávala perfektní analýzu satelitních snímků od Vojenského zpravodajství. A měli jsme v tom opravdu dobré jméno. Takže škála zapojení je ve finále obrovská a každý si v ní může najít své místo, podle svých možností. Zároveň je nutné překonávat mezery a spolupracovat.
Zároveň je asi nutné držet s těmi, kteří jsou nám nejblíž. Jak jsme na tom v našem středoevropském regionu? Cítíte tendenci prohloubit vojenskou spolupráci v rámci V4?
Tady je určitě důležité Polsko, které bere svou obranu velice vážně a zároveň je zásadním hráčem ve střední a východní Evropě. Hodně tu záleží i na polsko-německých vztazích, protože jejich spolupráce je pro obranu našeho teritoria naprosto klíčová. Poláci jsou aktivní v pobaltských zemích, Německo především v Litvě. V diplomacii se hodně mluví o významu Výmarského trojúhelníku (spolek Polska, Německa a Francie, pozn. red.), ale řešit obranu východní Evropy jen v rámci tohoto spolku není adekvátní. Kde je Rumunsko nebo Česko? I naše země patří k jednacím stolům a nemůžeme se spoléhat na to, že za nás všechno vyřeší Polsko.
A abych se ještě vrátil čistě k té V4, například Slovensko se spíše hledá. Dává to smysl, necítí se totiž bezprostředně ohrožené, podobně jako třeba Slovinsko. S Maďarskem pak bylo za mých časů poměrně náročné se na něčem domluvit, což sledujeme i dnes během politických jednání. Z celoevropského kontextu je pak asi dobré připomenout, že stejně jako je důležitý vztah Německa a Polska, hraje významnou roli spojenectví Turecka a Rumunska, především v oblasti Černého moře.
Člověk válčení zpomaluje, z bojiště časem vymizí
Válka na Ukrajině nám ukázala, že vedle personálních kapacit jsou nutné i novější technologie, narážím třeba na drony. Jak jsme na tom třeba s automatizací boje? Předpokládám totiž, že lidský prvek se bude z válčení postupně vytrácet …
Ano, tohle je strašně důležitá rovina, protože skutečně probíhá obrovská modernizace a obrovská změna vnímání způsobu válčení na bojišti. Třeba na F-35 se postaru kouká jen jako na platformu vzdušného boje, ale to je chyba. Je to také komunikační platforma, velice výkonný senzor a klíčová součást moderního válčení. Chytrá armáda neplýtvá kapacitami, ale vytváří dohromady celky, které jsou schopné synergizovat různé schopnosti. Zároveň samozřejmě dochází k automatizaci boje, která ale může změnit povahu válčení.
V čem tedy očekáváte hlavní změnu do budoucna?
Uvedu jeden příklad. My samozřejmě kupujeme tradiční tanky, které jsou na bojišti potřeba. Jejich úloha se ale změnila, nejedou v čele útočných svazů, protože je potřeba je chránit. Jsou zranitelné vůči protitankovým střelám. Ale do budoucna – a to nechci být příliš vizionářský – tanky nebudou mít osádku. Budou mít senzory, nějaké zbraně, ale prosviští terénem bez nutnosti opancéřování, protože tam nebude člověk, který válčení zpomaluje. Otázkou ale je, zda je to „bohudík“ nebo „bohužel“. Použití letální (smrtící, pozn. red.) síly bez člověka je totiž velice nebezpečné. Nicméně největší tíhu boje v terénu ponesou časem autonomní nebo z dálky pilotované systémy.
Když mluvíte o mizení lidského faktoru, jak vnímáte úlohu povinné vojenské služby? Některé země se k ní vrátily poměrně nedávno, i vzhledem k ruské invazi.
Mám pocit, že ty nároky si můžeme krásně změřit na ukrajinské frontě. Určitě jsou potřeba lidé, kteří jsou schopni se pohybovat ve válečné zóně, ale je tam i potřeba celá řada operátorů se zcela specifickými schopnostmi, kteří jsou velice cenní, nenahraditelní. Jde právě o lidi, kteří zvládají ovládat ty vzdáleně pilotované systémy. To otevírá nové možnosti působení v ozbrojených silách. Vždy si vzpomenu na interview s princem Harrym, který měl v Afghánistánu možnost bojovat s bojovým vrtulníkem jako operátor. Tehdy to přirovnával k ovládání Play Stationu.
Válka je nejkomplexnější aktivita, kterou lidé dělají, bohužel vede ke ztrátě lidských životů a destrukci. Nicméně vyžaduje celou škálu schopností a možná se otevře trochu myšlení armády vůči tomu, které talenty může do budoucna využít.
