Kundera českými čtenáři neopovrhoval. Ten mýtus ho dost trápil, říká přítel

Spisovateli Milanu Kunderovi před úmrtím scházelo rodné Brno. Často se na něj při hovorech ptal.

„Zajímalo ho, jak vypadá okolí jeho rodného domu v Purkyňově ulici. Do exilu si odnášel obraz kvetoucí magnolie. Pořád se ptal, jestli u domu je. Pravidelně jsme to kontrolovali,“ popisuje jednu z osobních vzpomínek ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček.

Světoznámý autor zemřel v Paříži v půli července v 94 letech. S manželi Kunderovými, kteří se v Paříži až na výjimky bránili mediálnímu světu, byl Kubíček často v kontaktu. „Milan nechtěl žít životem celebrity, ale to neznamená, že by nevedl poměrně rušný společenský život,“ říká Kubíček v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Kunderovi žili od poloviny sedmdesátých let ve francouzské emigraci, šéf knihovny v posledních letech pomáhal přestěhovat spisovatelovo dílo do Brna.

Také proto jste se často stýkali, psali si. Co jste zažíval v hektických dnech po Kunderově úmrtí?

Jedna část je osobní, druhá část veřejná. V osobní rovině tady někdo výrazně chybí. Někdo, s kým jste mohl vést rozhovory, kdo je jednoduše po ruce. Ať už v podobě mobilního telefonu, nebo reálně, protože se mi dařilo v poslední letech díky přesunu knihovny být poměrně často v Paříži. Tohle je něco, co neodezní tak rychle, jestli to vůbec odezní.

A ta druhá rovina?

Ta odeznívá velmi rychle, protože je to mediální svět. A to je ruch kolem odchodu Milana Kundery, který - ačkoliv mohl být předpokládatelný, protože se dožil chválabohu velmi vysokého věku - svět trošku zaskočil. Možná je to tím, když tady někdo je tak dlouho, jaksi se počítá, že zůstane napořád.

V dubnu jste v jednom z pater instituce otevřeli Knihovnu Milana Kundery. Z Paříže jste stěhovali spoustu krabic, tisíce knih. Co si z této zkušenosti nejvíc pamatujete?

Hlavně velkorysý přístup Milana Kundery k tomu všemu. Svou knihovnu i velkou část listinného, fotografického archivu nám beze všeho věnoval. Je to gesto lidské. Vrací se tím do Brna. Nečteme to jako návrat do české vlasti, ale do Brna. Vždycky je něco v jádru našeho uvažování. Je to možná místo, kde jsme se narodili, kde kořeníme.

A pak mi utkví obrovská píle a tvrdá práce, kterou oddřela Věra Kunderová. Byla motorem, celé to vymyslela. Nás chlapy donutila něco dělat. Ale nešlo jen o myšlenku, ale půl roku nejtěžší práce, kdy jsme museli vše připravit, roztřídit, dát do beden. Je to silná žena, ale má i neuvěřitelnou sílu na fyzickou práci.

V Paříži jste byl poměrně často. Je známo, že pan Kundera se v posledních dekádách stranil veřejnosti…

Stranil se veřejnosti, ale ne lidí. Tyhle věci musíme odlišovat. Nechtěl být mediální hvězdou, nechtěl si užívat život celebrity. Protože to ve své podstatě jako plachý člověk a introvert odmítl. Ale to ještě neznamená, že by se uzavřel do nějaké jeskyně zapomnění. Měl vždycky poměrně rušný společenský život.

O čem jste nejčastěji vedli hovory?

O všem možném. Povídali jsme si o literatuře, měl vždycky velmi dobrý přehled vlastně o všem, co se dělo ve světě, v kultuře. Bylo zajímavé sledovat, jak srovnává různé typy literatury. Povídali jsme si o jeho textech, povídali jsme si, jako když si dva páni povídají, co jim slina přinese. A v poslední době jsme si hodně povídali o Brně.

Už jsme zmínili obraz kvetoucí magnolie. Na co ještě vzpomínal?

Na své přátele, básníka Jana Skácela, Adolfa Kroupu, nebo často mluvil o filozofovi a historikovi Karlu Kosíkovi, který jej hodně inspiroval, když spolu promýšleli otázku střední Evropy. Povídali jsme si o tom, co nás prostě napadlo.

Jde říct, co vám lidsky dal?

Měl jsem štěstí, že jsem potkal pár lidí, kteří znamenají absolutní špičku ve svém oboru. Skutečně velcí jsou současně velmi skromní a nemají zapotřebí, aby vám dávali najevo, že jsou velcí spisovatelé. A Milan byl přesně takový.

Na něm bylo strašně zajímavé, že když si s vámi povídal, hrozně rád poslouchal. A kladl vám otázky a nutil vás jimi, abyste ještě přemýšlel. Když už jste to měl hotové, tak on říkal: Ale co kdyby to bylo ještě jinak? Najednou jste se musel zastavit a začít přemýšlet dál. Neměl rád, když se věci příliš jednoduše uzavřely. Bylo pro něj charakteristické, že nutil lidi přemýšlet. A když jste si s ním povídali, ty jeho oči, to byla čistá energie přátelství a zájmu. Skutečně jste měl pocit, že se strašně zajímá o to, co říkáte.

Pohřeb Milana Kundery byl neveřejný, jak si přál. Spočinou v budoucnu jeho ostatky v Brně?

Vím, že Milan se myšlenkami připravoval na to, aby se vrátil do Brna. To bylo jeho přání, ale kdy se tak stane, to už je v rukou Věry Kunderové.

Určitě chce být nablízku Milanovi i po jeho smrti. Je to tedy i o rozhodnutí, jestli jej bude následovat do Brna, nebo ten společný odchod třeba bude odložen. O tom se blbě mluví. Je logické, že když chcete pochovat blízkého člověka, nechcete, aby to bylo na druhém konci Evropy.

Věra Kunderová už oficiálně vzkázala, že nechce další emigraci. O té z Československa v minulosti mluvila jako o velmi bolestivé zkušenosti. Řešili jste, co by pro ni znamenal návrat do Brna?

Hodně se tím zabývá předposlední Kunderův román Nevědění. Trauma exilu je pojmenováno už ne jako moment, kdy se nemám kam vrátit. Ale kdy možnost návratu přichází pozdě.

Brněnská primátorka Markéta Vaňková paní Kunderové potvrdila, že místo pro uložení Kunderových ostatků bude na čestném pohřebišti v Brně.

Ano, totéž udělal i, pokud vím, francouzský prezident Emmanuel Macron. Myslím, že na tom to nespočívá. Měli bychom respektovat, že je to velmi osobní rozhodnutí, které může výrazně ovlivnit jediný člověk - Věra Kunderová. A neměli bychom jí zazlívat, ať už se rozhodne jakkoli. Nepředjímám žádné rozhodnutí, netuším. Jde také o to, kde ona stráví zbytek života.

Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale s původní vlastí měl už kvůli běhu dějin komplikovaný vztah. Došlo k udobření?

Kundera byl někdo, kdo je strašně nerad pozorován hledáčkem novinářských kamer. A nerad komentoval své texty. Šlo to proti jeho poetice. Ten prostor nechal svým čtenářům. Ale po převratu přišla situace, kdy novináři měli pocit, že to Kundera někomu dluží. Hlavně Čechům. On byl však konzistentní. Říkal: Nechte mě být jako soukromou osobu. Vznikl mylný mýtus nad Kunderou, že se s českými čtenáři nechce bavit. Kundera se stejně nebavil s Japonci, Francouzi… Že českými čtenáři neopovrhoval, můžete vidět třeba na příkladě nakladatelství Atlantis.

V něm vydal prakticky všechny romány.

A když došlo k prodlevě - protože poslední čtyři romány napsal ve francouzštině - tak se zase v Čechách ozval ten hlas, že námi opovrhuje, když nám nechce dát své překlady. Vím, že to prožíval velmi bolestivě. Říkal: Dovedeš si představit, že mé romány do češtiny přeloží někdo jiný než já? Kdo má Čechům přeložit Kunderu než Kundera? Chvilku si pohrával s myšlenkou, že to stihne, ale zjistil, že to není schopný stihnout.

Pro něj to znamenalo dilema: Buď začnu překládat sám sebe, nebo budu ještě psát dál, něco nového.

Nakonec se rozhodl pro další díla ve francouzštině.

Jsem moc rád, že se takto rozhodl. Kdyby namísto toho překládal, tak bychom byli ochuzeni o jeho texty, které přeloží Anna Kareninová. Zkuste se podívat na její překlady. Když to čtete, stejně se ptáte, jak by to přeložil Kundera. Občas může něco zadrhnout, když máte načtený jeho styl. Je strašně těžké překládat Kunderu pro Kunderovy české čtenáře.

V řadě případů by rozhodnutí, která udělala Anna Kareninová, Milan Kundera řešil jinak. Mám v hlavě jeho slovník, ale ona to rozhodla tak, jako jiný překladatel na světě. Kundera jí dal volnost. Kdyby ji hlídal, tak to dopadne úplně stejně, jako kdyby to překládal sám. Myslím, že se volnosti zmocnila skvěle, protože její překlady jsou fantastické.

Znamenaly tedy přesun Kunderova archivu do Brna i řada kondolencí z Česka symbolické usmíření spisovatele s jeho rodnou zemí?

Napětí mezi Kunderou a českými čtenáři nikdy nebylo. Vytvořil jej mediální svět. Protože s médii nekomunikoval, ani nemohl říct, že takové napětí neexistuje.

A jestli je to symbolické smíření? Kunderovy romány pojednávají o tom, jak zrádné jsou symboly. Je to jedna z velkých linií v jeho románovém myšlení. Symbol podle něj zrazuje skutečnost, protože vytváří jakousi vlastní skutečnost mimo realitu.

Jakmile lidé začnou myslet symbolicky, přestanou myslet racionálně, pragmaticky. A uzavřou se do světa symbolů. Vzniká jakýsi parazitující svět. Kdybychom měli být věrní jeho myšlenkovému odkazu, neberme jeho rozhodnutí symbolicky. Berme jeho přání vrátit se knihovnou sem do Brna, možná i na hřbitov, jako rozhodnutí člověka, pro nějž to není symbolické konání. Vychází z vnitřní potřeby, z prazákladu identity - že musíme někam patřit. Kdybychom nepatřili do nějakého konkrétního místa, tak se můžeme rozplynout.