Konec Malé Paříže. Proč mizí obyvatelé slavných metropolí

Zlatem zdobená fasáda Národního domu patří k perlám evropské secese. Rozlehlému náměstí vévodí radnice s věží, která si výškou nezadá s pražskou Staroměstskou radnicí. Pamětní deska na magistrátě připomíná rodáka, jednoho z největších světových filozofů Edmunda Husserla, jehož učení patřilo k základům českého protikomunistického disentu.

Město Prostějov. Dříve chlouba Hanácka. Dnes místo, které postupně přichází o své obyvatele. Také z tohoto důvodu se sídlo umístilo v dolní třicítce z 206 největších českých a moravských měst, která Seznam Zprávy zařadily do hodnocení s názvem „Kde se žije nejlépe“.

Využily přitom metodiku společnosti Statista Research a údaje ČSÚ o obyvatelstvu, bytové výstavbě nebo kvalitě životního prostředí. Ze sedmadvaceti statutárních měst mělo obdobně neuspokojivé výsledky vedle sousedního Přerova pět metropolí upadajícího těžkého průmyslu na severu.

Útěk lidí z Malé Paříže zdůvodňuje lídr opoziční Pirátské strany Jan Mochťák zvláštním mechanismem. Děti si už z rodin odnášejí vysoké ambice, o čemž svědčí fakt, že třetina mladší populace studuje na gymnáziích. Další logickou zastávkou jsou vysoké školy v jiných městech.

„Na univerzitě pak dostanete brýle vysokoškoláka a očekáváte slušnou nabídku kultury a zábavy. Toho je ale v Prostějově málo. Potom chcete založit rodinu. K tomu potřebujete stabilní práci a kvalitní bydlení. Jenže u nás jsou nástupní platy 25 tisíc a byty za osmičku. Tak to zkoušíte ve vesnicích kolem, nakonec to vzdáte a stěhujete se pryč,“ popisuje pirát zkušenosti svých spolužáků z prostějovského gymnázia, ze kterých odešly dvě třetiny.

Přesto Jan Mochťák nepovažuje Prostějov za ztracenou vartu a připomíná příklad anesteziologa původem ze stejné třídy, který se stal specialistou v místní nemocnici Agel. „Je vzorným občanem, město propaguje v každém rozhovoru v médiích,“ dodává pirát.

„Prostějov býval čtvrtým největším městem na Moravě a měl jednu z největších židovských komunit v Českých zemích,“ připomíná slávu své metropole primátor František Jura (ANO). Není těžké mu uvěřit, pokud přijímá hosty ve své kanceláři. Dřevem obložené zdi s vestavěnou knihovnou, štukovaný strop a mohutný křišťálový lustr může závidět i většina českých ministrů, a to není primátorova pracovna zdaleka nejhonosnější místností radnice.

Svědčí o bohatství místních podnikatelů v oděvním a strojírenském průmyslu, jejichž sláva koncem 19. století pronikla přinejmenším do všech zemí habsburské monarchie a udržela se do druhé světové války. V létě před osmdesáti lety však všechny členy místní židovské komunity, včetně majitelů největších podniků, odvezli nacisté do vyhlazovacích táborů. Po válce komunisté vyvlastnili zbylé průmyslníky. Slávu oděvního průmyslu však chtěli zachránit a za nádražím na východě města vystavěli továrnu OP Prostějov.

Namísto šestipatrového molochu, který vyráběl textil pro socialistický blok, však dnes návštěvník najde na stejném místě zbrusu nové, deset metrů vysoké skladové haly. To je důkaz, že se Prostějov zapojil do mezinárodních výrobních řetězců.

„Zrušení OP neznamená, že ve městě není práce,“ potvrzuje primátor Jura. Na východě města vyrostla řada nových provozů, největší z nich, Mubea, zaměstnává při výrobě stabilizátorů a pružin pro automobily patnáct set lidí. „V jiných regionech mohou být lepší výdělky,“ připouští primátor, hned však dodává, že „nejen prací je člověk živ“.

Proto se město chlubí svými parky, revitalizací sídlišť a zvláště výkony sportovců. V barvách Tenisového klubu Agrofert Prostějov hráli tak skvělí tenisté jako Petra Kvitová a Tomáš Berdych, volejbalistky jsou mistryněmi Česka.

„Peníze, které město dává do sportu, se stonásobně vyplatí,“ zdůrazňuje primátor. Neváhá investovat ani do zábavy, proto se letního festivalu na náměstí účastní hvězdy jako Pavel Callta, Olympic, Václav Noid Bárta a Michal David. „Nejsme velkoměsto, ale dobré místo k žití,“ shrnuje František Jura důvody, proč se úbytek obyvatelstva v blízké době zastaví.

Přesto právě aktivity současné radnice považuje opozičník Mochťák za jeden z důvodů, proč mladí lidé odcházejí. „Pokud radnice platí za koncerty Olympicu a Michala Davida, tak většina mladých lidí pochopí, že tohle město není pro ně,“ vysvětluje. Poměry by se podle něj zlepšily, kdyby město investovalo do nájemních bytů, podpořilo družstevní bydlení a pokusilo se přitáhnout pobočky vysokých škol. „Palackého univerzitě chybí v Olomouci technické obory, proč nepostavit takovou fakultu v Prostějově?“ připomíná pirátský politik průmyslovou tradici.

Několik ulic na jih od hlavního náměstí kdysi tvořilo židovskou čtvrť, kterou poničila asanace v sedmdesátých letech minulého století. Na místě úzkých uliček jsou dnes parkoviště a mohutná betonová kostka s názvem KaSCentrum. Zbytečný konferenční sál chtěla radnice přestavět na tržnici nebo parkovací dům, potřebné náklady však dosahují půlmiliardy korun, které město nemá. Proto se ghetto paradoxně stalo turistickou atrakcí, díky tomu, že se pár jeho domů nestihlo strhnout. O obnovu se zasloužil spolek Hanácký Jeruzalém.

„Tak se Prostějovu přezdívalo v dobách, kdy naši židovští spoluobčané mezi námi žili, pracovali, vychovávali děti a pracovali pro rozvoj svůj i města, jehož se cítili součástí,“ stojí na internetových stránkách spolku. Podle Ivana Čecha, jednoho z jeho protagonistů, se Prostějovu díky spolku opět začalo přezdívat Hanácký Jeruzalém. Slavnostního odhalení pomníku rabína Horowitze na bývalém starém hřbitově se zúčastnili významní rabíni z Izraele a americký velvyslanec.

Přesto je podle Ivana Čecha Prostějov maloměstem, které se nedokáže dobře starat o svou tradici. Už po listopadu 1989 se zbytečně zbořila jezdecká kasárna z časů Rakouska-Uherska i letní sokolské koupaliště, jen díky konzervaci přežívají některé církevní památky. Od deportace židovských občanů a následujícího vyhnání Němců patří radnici většina bytů na náměstí. „Využívá se jejich přední část, každý dům má však ve dvoře několik bytů. Nikdo v nich nebydlí a město se o jejich obnovu ani nesnaží,“ stěžuje si aktivista.

Ivan Čech připouští, že to je možné vidět i obráceně. Pokud se budou tradice jako Hanácký Jeruzalém dál rozvíjet, mohou se stát důvodem, proč místní budou na své město zase hrdí a budou se do něho vracet. S jistotou to ovšem nemůže vědět ani o svém synu Jakubovi, který na sebe v šestnácti letech upozornil českou veřejnost právními spory s radnicí a dnes studuje v Praze práva.