Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Základní školy dostávají nové státní notičky, jak a co učit. Správně se jim říká Rámcové vzdělávací programy a Ministerstvo školství je v úterý zveřejnilo po víc než tříleté přípravě.
Přehledně k tématu:
Na papíře vypadá „rámec“ docela slibně. Vždyť by bylo nemyslitelné, aby se do něj nepromítalo to, o čem nejen odborníci mluví už dávno a co se píše i v programovém prohlášení vlády: méně memorování, více pochopení. Symbolem nežádoucího vzdělávacího přístupu se stali chudáci láčkovci, respektive jejich údajné samoúčelné biflování v hodinách biologie.
Tak tomuhle teď může - ale úplně nemusí - být konec. Láčkovci nejsou ani nakázaní, ani zakázaní, protože stát školám nemá do detailů předepisovat, o čem v jakých hodinách vyučovat ani jak se ty hodiny mají jmenovat. Předměty se dál mohou různě spojovat, nakonec i ti láčkovci mohou být cenní a zábavní, jde o to, jak je ta která škola a pedagog budou chtít pojmout.
Školy mají dostat větší svobodu, co a jak učit. Dobře. Jen by se mělo jít dál a například jim nenařizovat, že druhým cizím jazykem musí být jedině němčina, francouzština nebo španělština.
S avizovanou autonomií výuky ale přímo souvisí problém, na který ministerstvo zadělalo: Zanedbávalo dialog, srozumitelnou diskuzi, čili to, aby pro změny získalo takzvanou školskou veřejnost, případně veřejnost vůbec. To je v situaci, kdy mezi slibným rámcem a konkrétním výsledkem zeje značná vzdálenost, a její překonání záleží právě na jednotlivých školách, podstatná vada.
Ministerstvo, stát, chce něco důležitého ve vzdělávání změnit - ale zatím málo vysvětlilo, proč na to jít zrovna takhle a čemu to podle něj prospěje.
Na „nedostatečnou komunikaci“ se dneska svádí leccos, ať už oprávněně nebo jen kvůli zakrytí pravé podstaty frází. Ale zrovna u vzdělávacích programů si lidé kolem školství stěžují na komunikaci nápadně často. Důsledkem může být jiný, také často popisovaný úkaz: Rezistence vůči změnám, podložená nedůvěrou k novotám a naopak vědomou i podvědomou důvěrou k tomu, jak se to nebo ono dělalo - v tomto případě učilo - vždycky.
Reformování školství přes Rámcové vzdělávací programy proto může provázet podobný příběh jako reformování státní správy skrze její digitalizaci: Zanedbaná fáze „proč takhle“ vyvolá dojem, že jde o změnu pro změnu a reformu pro reformu. A výsledek, který stojí a padá se zapojením „řadových“ aktérů, podle toho vypadá. Navzdory slibnému rámci to dopadne jako (skoro) vždycky: Změní se málo, respektive o dost méně, než se ohlašovalo.
Je dost pravděpodobné, že další pilování rámcových osnov bude probíhat pod jinými ministry než Mikulášem Bekem (STAN), například pod Robertem Plagou (ANO), který Bekovu reformu učiva nazývá „jen výstřelem“ a patří k těm, kdo kritizují právě chabou komunikaci. Jestli Plaga vystřídá Beka ve funkci, dostane příležitost předvést, co dokáže.
Nejde o to přesvědčit o potřebnosti nebo zbytnosti výuky láčkovců, ruštiny nebo kvadratických rovnic všechny do jednoho - to nelze. Hlavní je vést školy tak, aby v nich děti zažívaly spíš tvořivé porozumění a radost, ne dril a stres z výsledku. Má to být dílna lidskosti, ne tréninkový kemp. Nový ministerský program tudíž míří - zatím papírově - správným směrem, a za Bekových nástupců by neměl skončit v koši.
