Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Seznam Zprávy přinášejí dva pohledy na tuto osobnost. Někdejší Kellnerův blízký spolupracovník z nejvyššího vedení PPF Vladimír Mlynář přináší osobní vzpomínku na muže, v jehož blízkosti strávil jedenáct let, a komentátorka Seznam Zpráv Kateřina Šafaříková popsala, jak Petr Kellner dokázal ovlivnit českou - nejen - zahraniční politiku.
Je to čtyři roky, co tragicky zemřel Petr Kellner. Nebyl jsem jeho blízký kamarád ani jsme spolu nejezdili na dovolenou, a většina našich hovorů byla pracovních. Vykali jsme si a o svém soukromí spolu mluvili jen výjimečně. Jedenáct let jsme ale spolu pracovali, dalo by se říct, téměř v denním kontaktu. Byl víc než můj zaměstnavatel a šéf. Snad mohu prohlásit, že jsme si jeden druhého vážili. I proto následující řádky.
Když jsem Petra Kellnera poprvé potkal, překvapilo mě, že nevypadal jako typický miliardář (chodil setrvale v černých džínech a černém tričku) a ani se jako miliardář nechoval. Na nic si nehrál, nestylizoval se. Osm lidí z deseti, kteří se s ním někdy setkali, o něm mluví jako o člověku s charizmatem a velkou inteligencí. To, co dělalo Petra Kellnera tak výjimečným, ale byla především zvláštní kombinace charizmatu a obyčejné lidské plachosti a něčeho, co bych nazval normálností.
Pozoroval jsem ho při práci v PPF dlouhé roky a pořád platilo, že působil jako normální chlápek, jako sympaťák, u něhož máte pocit, že mu můžete důvěřovat. Když s vámi soustředěně mluvil, měli jste pocit, že jste pro něj opravdu důležití, že ho zajímáte, že chce opravdu vědět, co si myslíte. A nepůsobilo to naučeně, nebyla to póza. Bylo to skutečné charizma, dar od Boha. Proto na většinu lidí setkání s ním fungovalo až magicky. A Kellner to věděl a samozřejmě to uměl využívat. Byl výborný vyjednavač a většinou také v jednání každého dotlačil tam, kam chtěl: Nebo určitě k maximu toho, co chtěl.
Petr Kellner nebyl snob ani elitář, ale ani nějaký velký intelektuál. Nebyl ani duchovně či nábožensky orientovaný. Hodně četl (pokud vím, tak především romány), ale spíš než o filozofii jste si s ním pokecali o fotbale nebo rockové muzice a vlastně normálních věcech, o kterých lidé klábosí v hospodě. Jako kluk byl skaut a celý život zůstal sportovcem. Měl spousty přátel, ale jen několik opravdových kamarádů. Skoro všichni (alespoň pokud vím) přitom nepatřili mezi lidi z byznysu, ale mezi tzv. normální obyčejné lidi. Většinu z nich také znal ještě z předrevolučních časů, dávno před tím, než zbohatl. Skutečné kamarády měl i ve světě snowboarďáků nebo lidí od kitesurfingu, sportů, které miloval a vášnivě jim holdoval. Společným jmenovatelem těchto aktivit bylo vzrušení a adrenalin.
Kellner miloval adrenalinové sporty, protože v nich mohl jít na hranu nebo za hranu. Mohl si plnit výzvy a dávat vysoké cíle. Stejný byl koneckonců i jeho přístup k byznysu: Neznal hranice, vždycky chtěl jít ještě o kousíček dál, než se to zdálo možné. Rád si dával byznys cíle a výzvy, které ostatní kolem něj považovali za nemožné, nedosažitelné nebo možná příliš riskantní. A většinou mu to vycházelo. Byla to jeho forma vzývání svobody. Individuální svobodu uctíval a považoval za nejdůležitější věc ve svém životě. Hledání rovnováhy mezi rizikem a odpovědností, to bylo skutečné téma jeho života.
Více k tématu se dočtete zde:
Jistě, Petr Kellner byl tak bohatý, že se z pohledu normálního člověka nemusel v ničem omezovat. Ano, měl víc aut, než potřeboval, sbíral umění, měl vlastní letadlo a několik domů na různých místech světa, ale v každodenním životě nakonec fungoval překvapivě normálně. Nebo to tak alespoň i zblízka vypadalo. Kdo ho potkal mimo kanceláře PPF, aniž by věděl, o koho jde, jen stěží by z toho, jak vystupoval a jednal, usuzoval, že jde o jednoho z nejbohatších lidí na světě.
A především, Petr Kellner byl neuvěřitelně pracovitý. Nejenže vždy a pořád chodil do práce, ale hlavně se své PPF věnoval v míře detailu, kterému lidé zvenku dokážou jen těžko uvěřit. Práce pro něj ale už dávno nebyla o penězích nebo o tom, kolik má majetku či kolikátý je v žebříčku Forbes. Říkával mi: „Chci dokázat, že my Češi na to máme, že můžeme uspět ve světě.“ Práce byla výzva, zábava a smysl života. A také odpovědnost. V posledních letech jeho života jsem měl dokonce pocit, že to byla hlavně odpovědnost. A v jistém smyslu i tíha. „PPF se musí naučit fungovat i bez mojí přítomnosti,“ říkával. Nebyl jsem sám, kdo měl dojem, že s postupujícím věkem se chce soustředit jen na to, co ho opravdu bavilo zdaleka nejvíc: přemýšlení.
Petr Kellner přemýšlel hodně a rád. Bavilo ho přemýšlet „outside the box“, tedy jinak než ostatní. Platilo to hlavně o byznyse, o nových obchodních příležitostech: Neustále měl nové a nové nápady, co a jak by se dalo udělat. Ale přemýšlel i o světě kolem sebe, o tom, jak a proč se mění západní společnost, proč opouštíme své tradiční hodnoty, proč padají letitá kulturní tabu. Sledoval s obavami, jak se náš svět mění a jak na významu (nejen ekonomickém), prudce narůstá Asie. Nezajímalo ho, jak věci vypadají, chtěl vědět, jaké ve skutečnosti jsou.
Promyšlenu měl i tu svoji obsedantní snahu ochránit soukromí své a svojí rodiny. Ano, byl introvert a nerad mluvil k většímu počtu lidí, i když to nakonec každý rok na vánočním večírku PPF zvládl. Co je ale důležité, nebyl a nechtěl být celebritou, respektive neměl pocit, že je povolán rozdávat ostatním lidem své názory a moudra. Byl přesvědčen, že jeho osudem je práce, tedy budování a řízení firem, nikoliv prezentování sebe sama a svých názorů. Trefně to po Petrově smrti pojmenoval Bohumil Pečinka, když napsal: „Pochopil to, co pěkně popsal český spisovatel Milan Kundera – když poskytnete veřejnosti svou tvář, ztrácíte i sám sebe. Prodat se médiím znamená druh faustovské směnky. Řadu let z ní sice můžete úspěšně žít, ale pak si ďábel stejně všechno vybere i s úroky. Tímhle směrem Kellner nikdy nešel a v tom byl ojedinělý.“
Pochopitelně za to platil on i PPF velkou daň v podobě různých reputačních problémů. Čím byla PPF větší, tím bylo méně a méně únosné, že její majitel nevystupuje veřejně. Přibývalo pomluv, spekulací a různých útoků, několik komunikačních chyb jsme samozřejmě udělali i my v PPF. V posledních několika letech se už článkům o „tajemném Petru Kellnerovi“ nesmál a trápilo ho to. Měli jsme spolu o tom spoustu debat, ale nechtěl se měnit. „Nakonec za mě budou mluvit výsledky naší práce, nikoliv to, jestli dám nějaký rozhovor,“ říkával. A byl v tom konzistentní.
Přesvědčení, že není důležité, jak věci vypadají, ale jaké ve skutečnosti jsou, se Petr Kellner držel i v oblasti charity a filantropie. „Charita není marketing, nepomáháme proto, aby se o tom vědělo, ale proto, že je to správné,“ říkával. Jen málo lidí tak zná celý obrázek toho, co a koho svými penězi podporoval. A nebylo to jen o penězích. Jeden z nejzvláštnějších okamžiků jsem s Petrem zažil, když hurikán v roce 2017 zpustošil ostrov Gorda v Karibiku. Zničen byl komplet celý ostrov včetně Kellnerova tamního domu. Viděl jsem v jeho telefonu fotografie – a ty zaznamenaly spoušť jako po atomovém výbuchu. Petr tehdy nejen za miliony dolarů nakoupil pro celý ostrov pomoc (včetně stavebního materiálu lidem na nové domy), ale dva měsíce i sám na ostrově pomáhal jako dobrovolník. Manuálně tam pracoval, budoval. „Chtěl jsem tam zůstat. To bylo něco, co má fakt smysl dělat,“ řekl mi po návratu. Byla to jedna ze zkušeností, které ho vracely nohama na pevnou zem.
Po Kellnerově tragické smrti se objevilo od některých levicově orientovaných autorů pár článků opakujících tezi, že byl „příliš bohatý a příliš uzavřený“, že „ovlivňoval skrytě českou politiku, zejména směrem k Číně“, a hřích největší „hnal se jen za úspěchy svojí PPF“. Ano, Petr Kellner byl kapitalista, selfmade man, člověk, který z ničeho vybudoval nejen největší českou firmu, ale po dlouhé době také českou firmu skutečně celosvětového formátu. Největší investiční společnost ve střední a východní Evropě. Je otázka, zda by to dokázal tak rychle a v takové míře beze změn, které Česku v dobrém i ve zlém přinesl nástup kapitalismu v devadesátých letech minulého století. A jistě, musel u toho být nejen chytrý a pracovitý, ale taky hodně tvrdý a cílevědomý. Musel umět rány nejen rozdávat, ale také dostávat. Potvrzuji, že i v době, kdy jsem s ním pracoval já, hrál vždy soustředěně a někdy i tvrdě, ale vždy v rámci pravidel. Proto jeho kritikům také nezbývalo a nezbývá, než neustále jen naznačovat jeho jakési „temné schopnosti“. Případně psát něco o „ovlivňování politiky“ atd. Nic z toho nebyla pravda.
Petr Kellner se ve vztahu k politice choval obdobně jako ostatní lidé z byznysu. Jako každý správný podnikatel uměl využívat situaci na trhu: včetně toho politického. Umět odhadnout, po čem bude společenská nebo politická poptávka, co ještě je, a co už není možné, i to je jedno z umění velkého byznysu. To je ale zatraceně něco jiného, než trhem (včetně toho politického) manipulovat. Rozumět jak a proč demokratická politika funguje, a umět názorových výkyvů a společenských preferencí v rámci demokratického politického cyklu využívat, na tom není nic špatného, ani nemravného. Chápat to ale předpokládá nevidět za vším jen oligarchy, respektive nevidět svět černobíle. Nepřemýšlet jen v kategoriích Dobro a Zlo.
Dilema, které jsem v podnikatelském životě Petra Kellnera spatřoval já, bylo jiného typu, než jak ho dnes vidí mladá woke levice. Několikrát jsme se o tom s Petrem dlouze bavili. Těmi, kdo jej osobně neznali, byl někdy považován za pouhého byznys dravce, tedy za někoho, kdo jde vždy soustředěně a tvrdě za obchodní příležitostí. On sám sebe (i my, kteří jsme s ním pracovali) ale vnímal úplně jinak: jako „budovatele“, tedy někoho, kdo trpělivě a systematicky staví den po dni své dílo, a charakterizuje jej především ona trpělivá práce a odpovědnost.
Tuhle debatu už bohužel nedokončíme. S odstupem pár let od Petrovy smrti dnes navíc silně vnímám, že jeho život není možné stěsnat do barvotiskového klišé. Petr Kellner v sobě totiž dokázal spojovat mnoho talentů a schopností, a ve skutečnosti tak byl současně dravcem i odpovědným budovatelem. Byl to totiž zcela výjimečný muž.
Tak jsem ho poznal, a tak si jej budu pamatovat.
