Článek
Historie sice má být učitelkou života, ale znáte to - všeho s mírou. Zvláště dnes, kdy demokraty a liberály v Česku i leckde na Západě ochromuje obava, že by se letos mohl zopakovat temný rok 1938. Čili triumf nacionalismu a násilí, soumrak humanity a práva.
Jistě, na první pohled může ta podoba skutečně skoro děsit. Rusko poražené ve studeném konfliktu vsadilo na fašizoidní revanšismus a vůdce Vladimir Putin se pokouší horkou válkou na Ukrajině nastolit svůj nový světový pořádek.
Část Evropy, vedená Maďarskem a Slovenskem, se začala k agresorovi nepokrytě lísat a stále hlasitější je i česká proruská scéna. K tomu Česko na podzim čeká klíčové rozhodnutí o další vnitřní i zahraniční orientaci. Země tradičního Západu včetně USA jsou zaměstnány vlastními problémy. Soudržnost a funkčnost NATO i Evropské unie mohou letos projít ostrou zkouškou, podobnou té, v jaké před 87 lety v Mnichově neobstály anglofrancouzské spojenecké garance vůči tehdejšímu Československu – připomínají skeptici.
Nic není dáno. Strach ochromuje
Ano, vyhlídky nevypadají radostně. Působí ale demotivačně, když na ně automaticky roubujeme zmar předválečného roku. Nedělejme to. Neskládejme zbraně. Poučky, že vývoj událostí není nikdy předem daný a nezvratný nebo že historie se nikdy neopakuje, znějí možná banálně, ale jsou hluboce pravdivé. Všechno můžeme měnit i změnit, máme-li v rukou moc a k tomu dost času – a obojím přece naše demokratické vládní strany aktuálně pohodlně disponují. I jako občané máme svobodu. Je i vůle a energie? Putinův špionský režim zajisté promýšlí své plány šachisticky na roky dopředu. Jenže stejnou možnost mají i demokraté.
Chceme „prorocky“ bědovat na nevyhnutelný osud, šířit pohřební náladu a ve strachu pouze čekat na rozuzlení? Brát už teď jako hotovou věc, že Spojené státy po nástupu Donalda Trumpa ponechají Kyjev i Evropu svému osudu? Budeme již na začátku čtvrté čtvrtiny většinového vládnutí Fialova kabinetu označovat Andreje Babiše za příštího premiéra, protože přece víme, jak to u nás končívá s pravdou a láskou? To bychom prodali kůži populistům, autoritářům a křiklounům hodně lacino.
Nebo pomůže, když demokratické strany budou lakovat domácí i zahraniční politiku urputně a s úsměvem na růžovo? A tiše doufat, že se nakonec na podzim u volebních uren stane zázrak jako před čtyřmi lety?
Co kdyby koalice spíš využila čas a maximalizovala obranu i vazby k Západu? Třeba opustila mrtvý Visegrád a přidala se k zájmově perspektivnější skupině států Baltského moře (Dánsko, Estonsko, Finsko, Island, Litva, Lotyšsko, Norsko, Švédsko a Polsko)? Či sebevědomě rozjela přijetí eura? Odvaha přitahuje voliče a zjednává respekt. Není pozdě. A restů je spousta: důsledná deagrofertizace, zabezpečení nezávislosti ČT i ČRo, reforma antimonopolního úřadu…
„Nedejme se promrzeti“
Naštěstí z nepříliš starých průzkumů agentur NMS Market Research a CVVM vyplývá, že jen asi polovina Čechů má povědomí o tom, co se stalo v roce 1938. Jasně, ostuda. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Než se dopředu jen děsit, snad je lepší nevědět a nesrovnávat. Aspoň to nesvazuje ruce. Proběhla by částečná i všeobecná mobilizace v květnu a v září 1938 tak vzorně a disciplinovaně, kdyby obránci dle nějaké analogie tušili, že veškeré odhodlání skončí odstoupením pohraničí, uspokojením agresora a osekáním svobod?
Stahujeme-li kalhoty deset měsíců před volebním „brodem“ a už dnes se loučíme s polistopadovou demokracií a liberální Evropou, sáhněme si pro výstrahu hlouběji. Až k srpnu 1851, kdy nastupující absolutistický režim hrozil Karlu Havlíčkovi Borovskému zastavením jeho časopisu.
„Varujme se jen té promrzelosti, která tak snadně se zmocní člověka, když několikráte bez prospěchu se byl namáhal, promrzelosti, která tak lehce vším praští a v mrzuté nečinnosti si hoví,“ nevzdával se Havlíček. „Všude pozorujeme snahu ustavičným stíháním, poznenáhlým, ale jistým smrtícím uskřipováním promrzeti každého, kdo jest jiného mínění nežli oni, aby tak konečně utuchla všechna činnost strany liberální, všechna jiskra budoucího pokroku. Nečiňme jim po vůli, nedejme se promrzeti“.
Tak. To je základ, nedejme se. Ani potom, natož už teď.
