Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Prezident Petr Pavel uvažuje, jestli má nebo nemá udělit milost českým vojákům obžalovaným kvůli smrti Afghánce, který na základně zavraždil jejich kolegu a další dva zranil. Zajatec totiž zemřel po výslechu, stalo se to v roce 2018.
Vojenská policie viní dva muže z vydírání a neuposlechnutí rozkazu, dva z porušení povinnosti strážní služby a neposkytnutí pomoci.
Pavla k zastavení trestního stíhání vyzval předseda strany Motoristé sobě Petr Macinka, přidal se také Andrej Babiš. Podle Macinky vojáci „jednali v mimořádně vypjatých bojových podmínkách a milost by byla projevem pochopení i úcty k jejich službě“ a „na událost by se nemělo pohlížet jako na běžný incident, ale tragickou součást boje proti terorismu.“
Prezident řekl, že případ sleduje proto, že se týká jednotky, které v minulosti velel, a také proto, že ho zajímá jako vrchního velitele ozbrojených sil. Zatím vidí ještě řadu otázek, na které chce znát odpověď před rozhodnutím o svém dalším postupu.
A to bude věru těžké rozhodování. Ne že by milosti, ta „feudální“ pravomoc hlavy státu nad konkrétními lidskými osudy, jindy sloužily k ukrácení dlouhé hradní chvíle. Ale veteráni z Afghánistánu, podpoření apelem politiků, jsou mimořádný případ.
Když prezident milost udělí, s velkou pravděpodobností to bude odpovídat nejen pohledu Macinky a Babiše, ale také většině veřejného mínění. Zároveň může Pavel čelit námitce, že vojáci u něj mají protekci, protože s milostmi jinak hodně šetří (za víc než dva roky jich udělil jen devět).
To, o co žádá Macinka, tedy zastavit případ ještě než se dostane před soud, Pavel zatím neudělal ani jednou. Byla by to jeho první abolice, která podle Ústavy potřebuje podpis premiéra nebo pověřeného člena vlády, a pak za ni odpovídá vláda. Muselo by to být nejen Pavlovo, ale toho času i Fialovo rozhodnutí.
Milost pro vojáky, ať bude udělena, nebo ne, se už tématem politiky stala.
Když Pavel milost nedá, sklidí kritiku za to, že se nezastal vojáků, kteří s nasazením životů slouží vlasti a demokracii. Někdo to může vidět tak, že se - možná, ctíme presumpci neviny - jen ve vypjatém okamžiku přičinili o to, že vrah „dostal, co si zasloužil“.
Tahle milost by určitě nebyla nepopulární jako některé jiné.
Jestli ale má nezodpovězené otázky i insider Petr Pavel, tím spíš dost dobře nejde vyslovit ke kauze hotový úsudek podložený fakty.
Soudit se zatím dá podle obecných měřítek. Podle toho, jestli vojáky omlouváme s poukazem, že rozhodování v konfliktních zónách „se neřídí ideálním scénářem, ale realitou, která je často tragická a hraniční“, jak píše Macinka. Anebo jestli věříme demokratickému právu natolik, že ani kritická situace neospravedlňuje jeho porušování, notabene když jde o armádu s jejím přísným řádem.
Jsou země a režimy, ve kterých by se ani žádná milost neřešila. Protože by se záležitost hladce, takzvaně ve státním zájmu, zametla pod koberec. Takové země a režimy, kde respekt k právu snadno ustoupí bezpráví, ale obvykle naším vzorem nejsou.
Pavel na dotaz ohledně milosti ještě varoval před možným precedentem, že v misích, případně při nasazení v ozbrojených konfliktech je povoleno všechno, ale zároveň je prý „potřeba vzít v úvahu skutečně všechny okolnosti, za jakých k tomu došlo“.
To je důležitá poznámka - ale ani z ní se nedá věštit, jak se nakonec rozhodne, a ze všeho nejvíc svědčí o jeho pochybnostech.
Nezodpovězené otázky by mohl nejlépe zodpovědět soud. Prezident nesoudí vinu a nevinu a milosti nemá brát jako de facto soudní výrok, tak jako jim - chybně - rozuměl Miloš Zeman. Který by mimochodem milost vojákům nejspíš udělil už teď, z pohnutek o jakých mluví Macinka.
Prezident je součástí výkonné, ne soudní moci. Že se o případ zajímá, je správné, ale jestli v něm vidí nejasnosti, měl by přenechat slovo justici, aby vynesla svůj komentář. Osvobozující, nebo odsuzující. Shovívavý, nebo přísný. S milostí se může a nemusí prezident přihlásit i později.
Tenhle případ každopádně bude stát za to, aby své rozhodnutí dobře veřejně vysvětlil. I kvůli armádě, její cti a pověsti.
