Komentář: Kdo může za kolony na D1? My. Neumíme řídit

Ve čtvrtek se táhla kolona na dálnici D1 před Brnem až na Vysočinu. Nestala se žádná nehoda, silnice nebyla rozkopaná, zúžená, zavřená.

Na vině byl pouze fakt, který si nikdo z nás nechce připustit. Neumíme řídit.

Zácpa na D1 měla podle policie až třicet kilometrů. Přitom k jejímu vzniku nebyl žádný důvod.

Svištíte si z Prahy do jihomoravské metropole, auta před vámi začnou náhle prudce brzdit a spouštět výstražné blikačky. Ztvrdnete v koloně. Hodinu jedete přískoky vpřed. A čekáte, že na konci odhalíte příčinu. Nehodu, opravu vozovky, mylné dopravní značení, něco. Jenže na konci není nic. Provoz prostě náhle záhadně opět zrychlí na standardních plus minus 130 kilometrů v hodině.

Důvod je podle dopravních expertů prostý. Nezvládáme řízení. Pomiňme nyní další proměnné, jako že by se opravy dálnic měly dělat v noci a o polednech, nikoli v dopravní špičce. Pro tento text jsou bezvýznamné.

Klasickým příkladem nezvládání řízení je zipování. Zná to asi každý, kdo se ocitl v úseku, kde se silnice ze dvou pruhů úží do jednoho. Pravidlo zipu je triviální, až to bolí. Přesto ho mnozí z nás nejsou s to dodržet. Na vině je většinou pýcha, soutěživost, ego. „Přece ho před sebe nepustím, nemá nárok, ať si počká jako já,“ říkáme si, když se nám ze strany na blatník lepí jakýsi machýrek.

Výsledek bývá tristní. Stojí všichni. Zbytečně.

Kolony ale vznikají i tam, kde se provoz nezužuje. Kde k tomu není důvod. Příčinou je, že se za volantem chováme iracionálně. Trochu jako zvířátka. Z mého dlouholetého pozorování soudím, že je to hlavně problém mužů. Potvrzují to i četné psychologické testy. V kokpitu vozu se lidé (muži) chovají jinak než na chodníku. Jsme agresivnější, soutěživější, nesnášenlivější, vulgárnější.

Má to co dělat s adrenalinem a testosteronem, které se vyplavují při rychlé, kompetitivní a riskantní jízdě. V pravěku to snad bylo užitečné. Kdo byl mrštnější a drsnější, přežil. Dnes kvůli tomuhle v hlubinách kolektivní paměti uloženému vzorci trpíme v zácpách.

Návod, jak se do kolony nedostat – což je totéž jako ji nezpůsobit –, je přitom banální. Základem je co nejplynulejší jízda. Udržování konstantní rychlosti. Dodržování většího odstupu od automobilů před námi. To vše umožňuje, je-li potřeba, inteligentněji reagovat a bezpečně, tedy plynuleji zpomalit. Vyhneme se prudkému brzdění, které totálně zablokuje vše za námi.

Pomůcek je několik. A znovu, jsou tuctové. Nejjednodušší je dodržovat pravidlo dvou vteřin. Jakmile auto před námi mine objekt u silnice – strom, například –, odpočítejme si dvě vteřiny, než k němu dojedeme. A snažme se tento rozestup držet.

Badatelé namodelovali situaci, kdy za sebou jelo deset aut s nedostatečnými rozestupy. Stačilo, aby první vůz, třeba kvůli vytáčení čísla přes handsfree, zpomalil o dvacet kilometrů v hodině. Každý další vůz v řadě, pokud neměl patřičný odstup, musel zpomalit o něco víc.

Prosté, že? Slavný je pokus japonského fyzika Jukiho Sugijamy, který v roce 2008 při experimentu The Mathematical Society of Traffic Flow poskládal auta do kruhu a nechal jet řidiče konstantní rychlostí se stejnými, nedostatečnými rozestupy. Stačilo, aby jedno auto lehce zabrzdilo – aniž by k tomu mělo důvod –, a vznikla řetězová reakce. Vyústila až v zastavení několika vozů. Jinak řečeno: mezery mezi auty se začaly postupně zmenšovat, až někteří řidiči museli zabrzdit.

Říká se tomu fantomová vlna. Valí se proti směru jízdy. Dokáže stopnout dopravu i na několik hodin. To vše jen kvůli ignorování bezpečných rozestupů a vhodné rychlosti.

Ještě před několika roky se naděje odborníků upínaly k autonomním vozidlům. Žel, ukazuje se, že ani s jejich případným masovým rozšířením, čehož se asi nedožijeme, kolony nejspíš nezmizí.

Vědci z Katedry řídicí techniky Fakulty elektrotechnické ČVUT v Praze připravili před časem pokus, o němž informoval magazín O technice.

Vytvořili na letišti v Mnichově Hradišti kolonu dvanácti automobilů vybavených adaptivním, chytrým tempomatem.

„Tento systém je vytvořen tak, aby hlídal ideální vzdálenost mezi automobily. (…) Na dvoukilometrové dráze letiště se kolona rozjela rychlostí 60 kilometrů v hodině. První automobil následně zpomalil na 30 kilometrů a následně se opět rozjel až na rychlost osmdesáti kilometrů. Ostatní automobily v koloně musely na toto chování pochopitelně reagovat,“ popisuje magazín průběh pokusu.

„Očekávalo se, že použití adaptivních tempomatů by mělo efekt řetězové nestability potlačit, avšak náhodný vzorek automobilů z českých silnic ukázal, že tomu tak není. Podle měření vznikl mezi automobily tento problém i při použití automatických technologií. Vědci upozorňují, že cílem nebylo porovnávat lidského řidiče a adaptivní tempomat nebo měřit technologie jednotlivých výrobců mezi sebou. Cílem bylo zjistit, jestli použití adaptivních tempomatů může reálně pomoci plynulosti dopravy, což se ukázalo jako marná naděje.“

Vědci míní, že pomoci může časem dokonalejší technologie. Spekulují o schopnosti reagovat na rozsvěcující se brzdová světla nebo bezdrátovou komunikaci tempomatů.

Uvidíme.

Ale co lze udělat teď? Nejspíš nic. V autoškole nás atavistických pudů nezbaví.

Nabízí se oblíbená rada – přestoupit z auta do autobusu, do vlaku. Problém je, že na mnoha trasách vám taková jízda zabere čtyřnásobek času.

Dokud se tohle nezmění, dokud se Česká republika nestane zemí s vyspělou veřejnou dopravní infrastrukturou à la francouzská TGV nebo komfortní německé příměstské vlaky, jsme odsouzeni dál šílet ve zbytečných třicetikilometrových kolonách.