Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Spíše náhodou jsem se na konferenci Forum 2000 zapletl do diskuse o tom, zda demokracie globálně posiluje, nebo oslabuje. Je to zajímavá otázka, protože diagnostické nástroje a znalosti paradoxně spíše ubývají. Včetně dat a statistik. Je stále těžší určit, co jsou správné indikátory plnosti stavu demokracie. Zda svobodné volby, svoboda projevu a svobodný tisk, nebo lidská práva, genderová rovnost, či ochrana a práva menšin. Problém podstaty demokracie ale bezpečně zjistíme, až když je ztracena.
Dnes se pohybujeme v nadbytku pokusů ustavit jen omezenou demokracii. Například neliberální volební demokracii. Nebo maďarskou verzi křesťanské demokracie, která považuje liberalismus zahrnující LGBT, gender a odmítání nacionalismu, za zhoubné. Nazval bych to spíše nekřesťanskou demokracií.
Hranice, kde demokracie končí, vede například prostorem, kde se falšují volby s využitím moci státu, kde se zakazují nebo omezují opoziční strany, zabíjejí oponenti nebo zavírají političtí odpůrci. Do tohoto směru se dalo Rusko s Putinem. A protože Západ včas kriticky nereagoval, stala se z omezování demokracie podstata Putinova Ruska a jeho chování.
Západní vlády tento vývoj ovšem vnímaly jako nastolování pořádku po chaosu divokého kapitalismu a liberalizace Borise Jelcina. Leckdo Putinovo utahování poměrů uvítal jako posun k lepšímu. S Ruskem se dalo jednat a obchodovat. Existoval telefon v Kremlu, na který se dalo dovolat a ujednání platila.
Rusko zevnitř ovšem prožívalo zavádění pořádku jako vraždy Politkovské, Němcova a dalších, vyvolání dvou válek v Čečensku, teroristické útoky inscenované FSB, brutální omezení svobody projevu, nevládních organizací a voleb. Dokonce i podřízení hospodářských pilířů vlivu oligarchů a rozhodování Kremlu, a omezení svobody i trhu klientelismem a korupcí. Některé české firmy by mohly vyprávět.
Tolerance k úpadku demokracie není zdarma
Vývoj šel tak daleko, že v roce 2014 mělo Rusko otevřenou cestu vměšovat se do vyjednávání vztahů Ukrajiny s EU, o rok později anektovat Krym armádou bez znaků země – což je terorismus. A navíc rozpoutat tzv. „občanskou válku“ na východě Ukrajiny, kde žilo ruskojazyčné obyvatelstvo, které bylo možné zneužít. Mírové smlouvy dojednané autoritou Německa a Francie sice Putin nedodržel, ale válka se zastavila. To nám stačilo, o spravedlnost a právo nešlo.
Spokojenost s utahováním poměrů v Rusku vyvrcholila válkou, která zuří a ohrožuje celou Evropu i po bezmála třech letech.
Všechno jsou to známé skutečnosti. Až na jednu drobnost: Kdybychom neignorovali nebo dokonce nesouhlasili či nepomáhali Putinovi utužovat vnitřní poměry brutálním omezováním demokracie (a dělali to u nás oba předchozí prezidenti Klaus a Zeman, kteří pomáhali válečnému štvaní Putina), mohli jsme včasnou mezinárodní kritikou a demokratickým tlakem zabránit válce. Zabránit smrti několika set tisíc vojáků, devastaci Ukrajiny a zničení bezpečných podmínek života milionů Ukrajinců.
Demokracie není zbytečný luxus
Za minimální náklady investované do monitorování stavu demokracie v Rusku na úkor „výhodného byznysu“, jsme mohli ušetřit miliardy dnes investované do obrany a zbrojení. A specificky u nás jde o relevantní politické agendy ohýbání a tlumení tradiční politiky lidských práv pro potřeby obchodních zájmů. V budoucnu to budou miliardy do rekonstrukce zničené Ukrajiny a poválečného „léčení“ zdegenerovaného Ruska. Dnešní ozbrojená podpora Kyjeva není nic jiného než tlumení následků západního ignorování úpadku demokracie, rozvoje diktatury a barbarství Kremlu.
Další podobný konflikt eskaluje na Blízkém východě. A rovněž v důsledku finanční podpory a ignorování nedemokratického vládnutí Hamásu v Gaze, ale i katastrofálního vlivu Íránu i Sýrie v celém regionu. A přiznejme rovněž, že protidemokratické právní experimenty premiéra Netanjahua a jeho koaličních extremistů oslabily tamní stát a rozdělily společnost natolik, že mohlo dojít k obrovskému bezpečnostnímu selhání izraelského státu 7. října, při útoku teroristů a navzdory včasným varováním. Po více než roce expandující války lze vyslovit podezření, že izraelský premiér válčí motivován poněkud orientální snahou udržet se válkou u moci.
Ignorování protidemokratických trendů v oblasti svobod, voleb a práva ústí do násilných konfliktů a válek, které moderní společnosti devastují, vyčerpávají a deformují stejným způsobem, jakým dopadá ruská agrese a hybridní operace na Evropu, i jakým blízkovýchodní konflikt eskaluje rasismus a propalestinský extremismus, protižidovské nálady a antisemitismus. A ničí to v prvé řadě Evropu, protože na dalším postupu se nedohodneme, nedomluvíme a musíme používat nedemokratická veta proti našim vlastním evropským spojencům.
Je demokracie pro každého?
Samozřejmě, existuje silný protiargument, který říká, že prosazovat v Rusku nebo v Libanonu či v Sýrii demokracii je naivní. Je to ale opravdu tak? Není to spíše naopak, že bohorovné zájmy evropské prosperity a blahobytu daly přednost tomu, aby Putin vyvraždil své oponenty, pozavíral a zakázal odpůrce? Aby Bašár Asad rozstřílel pokojně demonstrující Syřany a arabské jaro? Nenechali jsme Kremlu napospas i podceňované a vnitřně rozvrácené Ukrajince, jakkoli jsme s nimi vyjednávali asociační dohodu? A totéž se dá říct o vládě íránských duchovních a jejich masakrování liberálních a vzdělaných středních vrstev, v prvé řadě žen.
Nepovyšujme se nad Rusy nebo arabské obyvatelstvo z naší dnešní demokratické reality. Ani naše cesta k demokracii nebyla přímá, z vlastních prvorepublikových tradic. Byla překonáváním odporného husákovského reálného socialismu vnuceného silou sovětských tanků a shrbené spolupracující většiny. Zdrojem obnovy bylo spíše disidentské lidskoprávní ghetto, nikoli nezdolná většinová občanská kultura zdravé společnosti přežívající v podpalubí komunistické moci.
I dnes se najdou ignoranti, kteří se posmívají aktivní politice lidských práv, kterou nesla a prosazovala československá a česká zahraniční politika v havlovské linii v 90. letech. Ale z čeho jsme mohli čerpat? V kterém období jsme měli více bezpečí a klidu na vlastní rozvoj a posilování své liberální a hospodářské kondice? Tehdy, nebo dnes? Kdy jsme se cítili bezpeční a viděli solidní budoucnost? Tehdy, nebo dnes, kdy se starším postkomunistickým generacím zdá o socialistické stabilitě, kterou cíleně využívá ruská dezinformační a hybridní agrese na sociálních sítích?
Nejsme na řadě?
Pokud se podíváme na chování nového spolku „Patriotů“, reprezentovaného Orbánem, Ficem a jejich nohsledy, a to nejen při cestách do Moskvy, musíme se ptát: Zlepšují, nebo zhoršují kvalitu našich demokracií? Vzdalují nás, nebo přibližují násilným a válečným řešením? To jsou kriteriální otázky po smyslu liberální demokracie, před kterými stojíme a musíme je řešit v zájmu naší vlastní bezpečnosti, demokracie, prosperity a práva.
Smysl liberální demokracie není jen v parlamentních svobodách či obstrukcích, ale v zajištění právního státu proti podvádění občanů. Volby máme za rohem a leccos nasvědčuje tomu, že populisté se nezastaví před vědomým omezováním demokracie. Orbán ani Fico nepřebíhají do područí Kremlu pro lásku k Putinovi, ale protože jim demokracie a unijní kontrola překážejí ve zneužívání moci, v klientelismu a v hrnutí výhod a privilegií na jejich stranu.
Investovat do prevence a posilování demokracie a lidských práv se mnohonásobně vyplatí. Ale včas a dříve, než budeme čelit následkům nedemokratických praktik a diktátorů v nutnosti zbrojit nebo bojovat. Zbrojit proti vlastní nedůslednosti v prosazování demokratických a lidskoprávních standardů, a to i v našem regionu, natož v sousedství Evropy nebo globálně.