Článek
Je to dobrá zpráva, i když má sedmasedmdesátileté zpoždění. Česku se podařilo získat od USA, Velké Británie a Francie archiválie, díky nimž se rozběhne nové vyšetřování smrti někdejšího československého ministra zahraničí Jana Masaryka.
Jistě. Naléhavost, jakou za komunistického režimu přikládaly objasnění tragické události generace našich rodičů a prarodičů, již vyvanula. Přesto případný posun v kauze nemusí být jen formálním či povinným luštěním historické hádanky. A to ani tehdy, jestli kolem pádu oblíbeného politika z okna Černínského paláce v noci 10. března 1948 dál zůstanou – jako už tolikrát v minulosti – otazníky.
Užitečné bude třeba už to, že se nasvítí, kam vede politika ústupkářství. Neboli jak to končí, když se demokrat včas a jasně nepostaví nátlaku, nástupu diktatury, násilí a posluhování zájmům totalitní imperiální velmoci. Přitom dnes v Česku můžeme opět rozeznat řadu adeptů na role nových Janů Masaryků, ale i uzurpátorských Klementů Gottwaldů či proradných Zdeňků Fierlingerů.
Jakákoli novodobá diskuze o Janu Masarykovi je také příležitostí varovat před personálními omyly v politice. Zejména před dodnes rozšířeným mýtem, že fungující demokracii nám zaručí slavná jména nebo výjimečné osobní vazby, na jejichž kouzlo pak slepě spoléháme. Masarykem protežovaný Edvard Beneš. Syn TGM. Benešův dávný sociálnědemokratický důvěrník Fierlinger. Nebo v nedávné minulosti Jiří Dienstbier mladší, disidentův syn. To přece samo o sobě nestačí. Povahově rozháraný, byť osobně jistě slušný Jan Masaryk se nikdy neměl dostat do exponovaných pozic v diplomacii.
Není vůbec jisté, jestli nové důkazy umožní definitivně určit, zda šlo v Masarykově kauze o vraždu, sebevraždu nebo nešťastnou náhodu. Alespoň podle toho, co o písemnostech dosud proniklo na veřejnost. Američany zdokumentované a dosud neznámé svědectví komorníka Bohumila Příhody, že Jan Masaryk měl před smrtí prudkou hádku s trojicí mužů, působí přesvědčivě. „Tohle pro vás neudělám. Podepíšu všechno, ale tohle ne. Udělám všechno, ale tohle se stane jen přes mou mrtvolu,“ měl ministr křičet oné osudné noci z 9. na 10. března 1948. Jenže nevíme, kdo byli ti tři a co Masaryk vlastně odmítal podepsat.
Rozhovor s historikem najdete zde:
Pokud si však položíme okřídlenou otázku cui bono, tedy komu jeho smrt přinesla prospěch, odpověď je už teď jednoznačná. Komunistickému režimu. Živý Jan Masaryk v křesle ministra zahraničí představoval pro nastupující rudou diktaturu nepříjemný problém. Nikoli proto, že by neosvědčil loajalitu nebo ochotu spolupracovat. Tu naopak osvědčil až běda. Na sklonku války Masaryk souhlasil s orientací Československa na SSSR. Respektoval Stalinův zákaz přijetí Marshallova plánu v roce 1947. A při komunistickém puči v únoru 1948 nepodal jako jiní demokraté demisi – čímž umožnil pouhé (ovšem fatální) doplnění Gottwaldovy vlády.
Roli ctihodného představitele kontinuity mezi minulostí a budoucností splnil Masaryk vzorně, víc už novým vládcům posloužit nemohl. Ani jako ministr, ani jako symbol. Zato překážet mohl naopak dost. Komunisté ještě neměli vítězství jisté - prezidentem zůstával Beneš, volby měly být až v květnu 1948. A Masaryk byl labilní. Uvažoval o exilu, jako lidově vystupující politik měl doma stále velkou autoritu. Navíc bylo jasné, že do budoucna bude napořád evokovat - a to v dobrém – éru svého otce TGM či Beneše. Ve vládní funkci i mimo ni. Kdežto KSČ režírovaná Moskvou měla v plánu celou první republiku rychle a tiše pohřbít a zatratit.
Důvody k odstranění Jana Masaryka tedy komunistický režim rozhodně měl. Nebylo by žádným překvapením, kdyby nově získané důkazy prokázaly spáchání vraždy. Ale i kdyby nikoli a zůstala ve hře sebevražda, jisté je, že k ní Masaryka dohnali komunisté a jejich Moskvou podporovaný puč. Podivné pády z oken jsou sice typické až pro dnešní ruské impérium, ale s násilnou likvidací nepohodlných autorit i v zahraničí si bolševici věděli rady odedávna. Nejznámějšími oběťmi sovětských agentů jsou Stalinův konkurent Lev Trockij (Mexiko) nebo bulharský disident Georgi Markov (Londýn).
Každopádně by bylo dobře, kdyby se případ smrti Jana Masaryka - jedno z nejbolavějších bílých míst novodobé české historie – konečně podařilo uzavřít. Už jen kvůli pamětníkům, kteří v těžkých časech totality odmítali uvěřit tehdejší oficiální, děravé verzi příběhu.
