Klub Za starou Prahu: Ještě jsme asi nepochopili, co jsme zdědili za město

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Připomínáme vznik Klubu Za starou Prahu, který je v tuzemsku unikátní institucí na poli diskusí o památkách a architektuře. Ale začnu aktuální kauzou – přestavba pražského Hlavního nádraží. Klub vydal nesouhlasné stanovisko k výsledkům soutěže. Zajímá mě ale především jedno téma: Je v pořádku, že taková věc se obejde bez veřejné diskuze? Že nějaká porota lidem oznámí, jaké budou mít nádraží? Vždyť to nádraží každodenně užívají cestující, nikoli porotci…

Na začátku byl prezentován nějaký záměr, ale ten se neměl zabývat přestavbou nebo dokonce náhradou odbavovací haly, týkal se hlavně úpravy parku a okolí nádraží. Pak se najednou začalo mluvit o „Novém Hlaváku“, s tím, že půjde o radikální zásah do budovy. Nejenom, že neproběhla diskuse veřejná, ona neproběhla ani diskuse mezi odborníky, nakolik je ta hala ze 70. let hodnotná a zda se vůbec má něčím nahrazovat. Takže výsledek podle mě není zcela legitimní.

Jak se to mohlo stát, nevím, vaše otázka je každopádně zcela na místě. Pakliže je výsledkem soutěže – tedy v tomto případě takzvaného soutěžního dialogu – něco jiného, než co bylo v zadání, pak to může vést ke znevěrohodnění soutěží jako takových.Je to nepochopitelné. A nebezpečné, protože v základě toho všeho je cílené přehlížení nesporné kvality odbavovací haly ze 70. let minulého století.

Na toto téma se také hodně diskutuje. Pro mnoho lidí je architektura 60. a 70. let prostě architekturou minulého režimu, „komunistické stavby“, tak jakápak kvalita…

Hala pražského Hlavního nádraží je funkční, ano, potřebuje opravit střechu. Ale patří k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Její tvůrci byli ještě plní vizí otevřeného světa 60. let. Ostatně, v roce 1971 získali dva ze spoluautorů haly Hlavního nádraží, Jan Bočan a Jan Šrámek, cenu od Královského institutu britských architektů za československou ambasádu v Londýně.

V té budově je toho hrozně moc. Je to synergie velkých otevřených prostor modernismu, prvků technicismu, které známe třeba z pařížského Centre Pompidou, i postmoderny, kterou reprezentují třeba ty skleněné věže jako stromy. A dialog s Fantovou budovou. Ta měla být v 60. letech zbořena. Ale návrh ze 70. let dokázal s touhle secesní budovou navázat kontakt. A uměl to i s okolím nádraží. To ten návrh, který vyšel vítězně z aktuální soutěže, neumí. Otevřený prostor haly rozrušuje a Fantovu budovu zakrývá pohledovou bariérou.

Takto se má změnit hlavní nádraží:

Tak znovu zkusím tu otázku: Jak se to mohlo stát?

Vůbec nechápu, jak se něco takového mohlo stát. Jak někdo může šmahem smáznout takové architektonické dědictví. Je to velká škoda. Připadá mi, že „kolektivní duch“ té poroty podlehl módnímu vánku otevřených prostor, které je možno umístit v podstatě kamkoli. Ale tohle místo, pražské Hlavní nádraží, není „kdekoli“.

Nicméně, je důležité si uvědomit, že ten vítězný návrh je stále jen návrh. A já si nedovedu představit, že by mohl být realizován. Proti budou dědicové autorských práv. Proti je princip památkové rezervace, kde se budova nachází. Nezačal ještě proces o udělení územního rozhodnutí. Takže je to možná celé jen zbytečně vyhrocená diskuse, která nás odvádí od důležitějších témat. Od toho, že se Praha stále zastavuje nekvalitními kancelářskými budovami. A že mnozí pražští politici nejsou schopni nebo ochotni tvořit vizi veřejného prostoru vstřícného k obyvatelům města.

To je velké téma: Veřejný prostor. Jako příklad se často uvádí Vídeň. Proč to v Praze nejde?

Mimo záznam vám mohu sdělit svoje zkušenosti, které jsem získal jako zastupitel městské části a přes svoje známé, kteří byli pražští radní. Ale nejsem investigativní reportér. Takže vám odpovím větou, která bohužel platí pro mnoho oblastí veřejného života v Česku: Chybí konsensus, který by přesahoval volební období a šel by napříč politickými stranami.

Klub často nesouhlasí s velkými developerskými projekty v centru, naposledy třeba s novostavbou u Masarykova nádraží od ateliéru Zahy Hadid. Jaké formy protestu jsou podle vás účinné, přijatelné, smysluplné?

Klub má už dlouhou historii a zejména zpočátku vyzkoušel i velké nátlakové akce. Jeho zakladatelé sepisovali pamflety a nechávali je podepisovat známými kulturními i politickými osobnostmi. Při jeho založení tu dokonce byla i myšlenka na vstup do městské politiky. Relativně brzy ale Klub nalezl pozici, která je mu vlastní i dnes: Je to odborný spolek, který formuluje odborné argumenty a snaží se je formulovat tak jasně a srozumitelně, aby zaujaly důležité místo ve veřejné diskusi. Našim cílem není protivníka naštvat, dostat veřejnost do křeče, něco si vyvzdorovat. Našim cílem je pojmenovat věci tak, aby se na tom dalo stavět dál při budoucích věcných diskusích…

Prohrát nějakou kauzu dnes, nemusí znamenat tragédii. Zbytečně zbořená památka se může stát symbolem, nepovedená novostavba naopak mementem. Díky tomu z nich jsou témata, která lze veřejnosti vysvětlit a která tak mohou pomoci vyvarovat se obdobných chyb v budoucnosti, za pár let, možná za pár desítek let. Mementa, která prostě nepůjde obejít.

S tím o čem mluvíte, souvisí ještě jedno velké téma, které Klub zejména v posledních desetiletích provází. V očích mnoha lidí jste spolek konzervativců, kteří bojují proti moderní architektuře. Jste potížisti, kteří poukazují na „výhledy“ a „proluky“ a „synergie“, přes které nemá šanci projít žádná nová odvážná stavba…

My se vždycky snažíme případný nesouhlas s nějakým záměrem vysvětlit, odůvodnit. Nikdy neříkáme „toto sem nepatří, protože Praha je památka“. Nejde o spor mezi památkami a modernou, ale o rozdíl mezi kvalitní a špatnou architekturou. Ukazujeme to i v rámci Ceny Klubu za novou stavbu v historickém prostředí, kde každoročně, už dvacet let, oceňujeme novostavby, které našly klíč k tomu, jak vsadit novou architekturu do starého prostředí.

Ano, v Praze je to obtížné. Praha je specifické město. Z hlediska kompozice celku je jiná než třeba Berlín nebo Londýn. Je srovnatelná třeba s Římem. Je to amfiteátr. Architektura tu vede dialog s terénem, ten terén je zároveň dramatický i jemný. Praha má svoje měřítko. Když ho porušíte a postavíte tu něco, co ho přesahuje výškou nebo hmotou, začne neladit celek. Ta rovnováha je velmi jemná. Jednou stavbou můžete narušit harmonii celku. V tom je Praha unikátní – a o to větší je naše odpovědnost.

Klub neprotestuje proti moderní architektuře, chceme chránit kompozici Prahy. Je jedinečná.

Připadá mi často, že jsme ještě asi nepochopili, co jsme zdědili za město.