Zakopali se v Česku jako krtci, říká o agentech FSB ruský novinář

Za ministrem vnitra Vítem Rakušanem (STAN) se na začátku týdne vypravil ruský investigativní novinář ukrajinského původu Grigorij Pasko. Probírali kauzu, o níž v dubnu informovaly Seznam Zprávy.

Jde o případ někdejšího vysokého důstojníka FSB Alexandra Jegorkina.

V roce 2006 Jegorkin u obávané ruské tajné služby za blíže neupřesněných okolností s hodností podplukovníka skončil a přestěhoval se do České republiky. Jak sám uvedl, v Česku žije a podniká od roku 2008, dokonce už získal i české občanství. Otázkou ale je, zda se tak stalo v souladu se všemi zákony a předpisy a zda vůbec české úřady znaly Jegorkinovu minulost ve strukturách FSB.

Zatím všechny odpovědné instituce tvrdí, že k žádnému přešlapu nedošlo, nepřipouští jej ani šéf Bezpečnostní informační služby Michal Koudelka, nicméně jakýkoliv komentář k případu odmítl poskytnout.

Samotný Grigorij Pasko má ale o čistotě procesu udělení občanství vážné pochybnosti, hlavně nevěří Jegorkinovi, že se už od FSB zcela odstřihl. V Česku žijící novinář, který sám měl problémy získat povolení k pobytu, má s Jegorkinem neblahou osobní zkušenost. Bývalý vysoký důstojník FSB byl totiž šéfem vyšetřovacího týmu ve Vladivostoku, který Paska v roce 1997 dostal do vězení. A to za údajnou vlastizrádnou špionáž ve prospěch Japonska.

Pasko, který strávil v ruském vězení v souhrnu zhruba tři roky, mimo jiné tvrdí, že Jegorkin v jeho případu zfalšoval dokumenty a ovlivňoval svědky.

To všechno chtěl nyní Pasko sdělit i ministru Rakušanovi, který vyhověl jeho prosbě o osobní schůzku.

„Splnil jsem slib a s panem Paskem jsme se potkali na ministerstvu. Bylo to zajímavé setkání, jeho příběh potvrzuje, jak těžkou práci mají ruští novináři, kteří píší kriticky o Kremlu a Putinovi. Vyslechl jsem jeho zkušenosti a těžký životní příběh s bývalým agentem FSB Jegorkinem a panu Paskovi slíbil, že úřady zkontrolují, zda jejich přístup k panu Jegorkinovi byl správný a zákonný,“ uvedl po schůzce pro Seznam Zprávy Vít Rakušan.

Pasko říká, že jen chtěl vicepremiérovi Rakušanovi sdělit některé důležité skutečnosti. Zda to může ještě něco v případu změnit, si sám není jistý. Seznam Zprávy s Grigorijem Paskem hovořily těsně před schůzkou s ministrem.

Co se vám vybaví, když slyšíte jméno Alexandr Jegorkin?

Předně musím říct, že jsem opravdu neměl tušení, že žije v Česku. Jeho osoba je mi lhostejná, ale když vyšlo najevo, čím se tu zabývá, probudil se ve mně novinář.

Jaký jsem k tomu měl důvod? Znám dobře lidi Jegorkinova typu, rozumím jejich psychologii, jejich vzdělání, prostě znám jejich DNA. A protože žiju v Česku a mám tuto zemi velmi rád, bojím se o ni, když vidím, kolik lidí podobného typu se tu zakopalo jako krtci a pavouci.

Můžete připomenout okolnosti vašeho příběhu? Za co vás v 90. letech ruské úřady začaly stíhat v případu, kde šéfem vyšetřovacího týmu FSB byl zmíněný Alexandr Jegorkin?

V 90. letech se mě několikrát snažila FSB naverbovat. Z jejich pohledu to byl logický krok. Pracoval jsem jako reportér v novinách (Tichomořské flotily - pozn. red.) a vytvořil jsem si obrovskou síť kontaktů a novinářských spolupracovníků. Mohl jsem vyrazit na Kamčatku, do Vietnamu, kamkoliv. Vždy jsem mohl svým kontaktům zavolat a zeptat se, co se děje. Pokud se něco stalo, můj nezávislý kontakt mi poskytl objektivní obrázek o tom, co se stalo. Nebyl jsem odkázaný na informace z oficiálních kanálů.

A tuto síť nezávislých zdrojů a dopisovatelů, kteří pro mě pracovali, chtěla FSB využívat pro sebe. Z jejich pohledu to bylo jistě rozumné. Pro mě to ale bylo absolutně nepřípustné. Považoval jsem za nepřijatelné, abych se jako novinář jakýmkoli způsobem kontaktoval se zpravodajskými službami. To by pro mě platilo kdekoliv. Kdybych byl českým novinářem, odmítl bych se nechat kontaktovat českými službami. Pokud bych byl Američan, to samé. Jako Rus, stejně tak.

FSB ale měla za to, že odmítnutím spolupráce prokazuji, že nejsem patriot a voják. A rozhodli se mi pomstít. Navíc jsem se zabýval tématy, o kterých málokdo psal. Zabýval jsem se radioaktivním odpadem, odepsanými atomovými ponorkami, zužitkováním munice, korupcí, zpronevěrami mezi vojáky vyšších hodností. To pro zpravodajskou službu byla novinka a rozhodli se to zarazit.

Když jsem později vyšel z vězení na svobodu, řekli mi: „Zatkli jsme tě mimo jiné i preventivně.“ Skutečně to slovo zaznělo: prevence. „Abys ani ty, ani nikdo jiný po tobě o takových tématech nepsal.“

Jak to ve vězení vypadalo?

Od rána do večera mě vyslýchali, nedostával jsem pořádnou stravu. Stávalo se, že ke mně nepouštěli advokáta. Vyvíjeli na mě nátlak nejrůznějšími způsoby. A celou dobu mě drželi ve vazbě a vězení.

Z jedné cely mě převáděli do druhé, to se dělo velmi často. Cely byly různě velké, od deseti po 35 lidí, přičemž místnost byla velká jako tohle vaše studio. A v takovém malém prostoru bylo nacpaných 35 lidí.

V létě tam nešlo dýchat, bylo tam obrovské vedro, v zimě chlad. Mě zadrželi na sklonku podzimu, v listopadu 1997. Pak mě převedli na samotku, kde jsem proseděl skoro rok – na samotce ve sklepě.

Všechno se to dělo ve Vladivostoku. S manželkou jsem se prakticky neviděl, návštěvy jí povolili jen velmi zřídka. Někdy nesměli přicházet ani advokáti. Napsal jsem řadu dopisů – například generálnímu prokurátorovi i na nejrůznější další místa. Ani jeden vězeňská správa neodeslala, všechny skončily ve stole v kanceláři velitele věznice.

Sám mi to řekl: „Kam píšeš, co to má být? Všechny tvoje dopisy jsou tady, podívej.“

Takže na vás za mřížemi vyvíjeli různé typy nátlaku?

Vyvíjeli nátlak na svědky, zastrašovali je, vyhrožovali jim trestním stíháním. Například jeden ze svědků, člověk jménem Ralin, proti mně poskytl lživé svědectví. Při projednání u soudu se ho na to ptali a on sám se přiznal, že to byl Alexandr Jegorkin, kdo ho donutil poskytnout toto křivé svědectví. Nátlak vyvíjeli i na moji manželku a na bratra, neumožňovali mi návštěvy – ani manželky, ani advokátů, omezovali čas, během něhož bylo možné se seznámit se spisem.

A jak významnou roli v tom všem hrál Alexandr Jegorkin?

To všechno se dělo na jeho příkaz. Na jeho příkaz jsem byl po dobu osmi měsíců denně vyslýchán, aniž bych dostal přes den najíst. Na Jegorkinův příkaz jsem byl držen v přeplněných celách spolu s trestanci a jednou jsem byl strčen do tuberkulózního baráku.

Na Jegorkinův rozkaz byli ohroženi moji příbuzní – manželka a bratr. Na Jegorkinův příkaz mi vyhrožovali, že mě ve vězení zabijí – aby na mě vyvíjeli nátlak, abych přiznal svou vinu.

Čeho se tím chtěl podle vás Jegorkin domoci? Abyste nekladl odpor?

Ano. Vyhrožovali mi i bitím. Při jednom výslechu přišlo do místnosti několik lidí. Musím říct, že i teď, kdy je mi téměř 60 let, jsem připravený se poprat za správnou věc. Tehdy jsem se chytil nohy od stolu s tím, že ji případně vyrvu a budu se bránit. Řekl jsem jim: „To tedy ne, klidně se s vámi budu bít.““ Nadávali mi do „tvrdohlavých chochlů“ (nadávka pro Ukrajince – pozn. red.). Tak jako to dělají teď na Ukrajině.

Na vaši stranu se postavila spousta mezinárodních institucí, včetně Amnesty International nebo Evropského parlamentu, ale když se tím v roce 2009 na váš popud zabýval Evropský soud pro lidská práva, tak shledal, že Rusko ve vašem procesu zákon neporušilo.

Co se týče Evropského soudu i všech mezinárodních institucí, mám o nich nevalné, nízké mínění. Týká se to všech: Červeného kříže, OSN i dalších, speciálně ale evropských institucí, včetně Evropského soudu pro lidská práva.

Mému případu se soud v podstatě vůbec nevěnoval a neprověřil ho. Prošel moji žalobu, srovnal ji s textem, který poslala FSB, a došel k závěru, že jsem byl vojákem, armádním novinářem. To je samozřejmě pravda. Soud ale dospěl k závěru, že jakmile jsem voják, podléhám omezením, vyplývajícím ze zákona. Druhé slovo – „novinář“ – nechali zcela bez povšimnutí.

Úplně pominuli skutečnost, že je to specifická záležitost a že armádní novináři existovali jen v jedné zemi na světě. Nikde jinde taková pozice není a asi ani nikdy nebyla, protože to samozřejmě vůbec nedává žádný smysl. Je to v rozporu se Ženevskými konvencemi z roku 1949, které říkají, že novinář není žádný bojovník.

V Rusku to tak ale bylo. A Evropský soud pro lidská práva mohl případ prověřit a Ruské federaci ukázat, že její legislativa je špatná. Mohl říct: „Neměli jste soudit tuto osobu podle vojenského práva, měli jste k němu přistupovat jako k novináři.“ Moje žaloba byla postavena na tom, že jako novinář jsem podle zákona o hromadných sdělovacích prostředcích – tehdy se jmenoval tiskový zákon – mohl psát vše tak, jak jsem psal a publikoval. A mě vinili v tom, že jsem to dělat nesměl.

Takže se Evropský soud pro lidská práva soustředil jen na otázku toho, zda ruské soudy postupovaly v souladu s ruskými zákony?

Ano. A nejen to. Prověřoval, zda úřady postupovaly v souladu s výnosy ruského ministerstva obrany, které ale neodpovídaly dokonce ani tehdejšímu ruskému právu!

Odvolal jste se tehdy proti rozhodnutí?

Samozřejmě, že jsme se odvolali. Ale vyšší instancí Evropského soudu je Velký senát a ten se schází jen velice zřídka. A mým případem se nezabýval.

Jaká vlastně byla vaše cesta k vojenské žurnalistice?

Velmi trnitá. Původně jsem neměl v úmyslu být vojákem, neplánoval jsem skončit v armádě. Jsem v zásadě civilní typ, jestli se to tak dá říct. Psal jsem básně, od 14 let jsem pracoval v novinách. Byl jsem dopisovatelem listu Leninská cesta. Psal jsem o všem možném – o úrodě, sklizni, zemědělství. Básně jsem i publikoval. A na jednom ze seminářů v Kyjevě, bylo to v roce 1979, mi dali doporučení k postupu na fakultu žurnalistiky Kyjevské university Tarase Ševčenka.

Ta doporučení byla hned tři. Dali mi je ukrajinský spisovatel Pavlo Zahrebelnyj, výborný ukrajinský básník Borys Olijnyk a výtečný novinář, který později působil i v Rusku, Vitalij Korotič. Střední školu jsem tehdy zakončil s vyznamenáním, ale přesto jsem nakonec na kyjevskou univerzitu nenastoupil. Vydal jsem se do Lvova, kde jsem se dostal na fakultu vojenské žurnalistiky. Čtyři roky jsem studoval, pak jsem začal pracovat v armádních novinách Tichomořské flotily a „odsloužil“ si dvacet let.

A pro tyto noviny jste pak psal všechny ty investigativní články, které jste zmiňoval?

Ano, články vyšly ve vojenských listech. Když jsem začal, byla to první léta vlády Michaila Gorbačova, doba sovětské perestrojky (přestavby), kdy v Rusku krátce panovala svoboda slova.

A tehdy bylo možné otisknout informace, ve kterých se otevřeně psalo o pochybeních uvnitř sovětské armády, korupci a ekologických zločinech?

Bylo to možné. Sice to netrvalo dlouho, ale šlo to. V devadesátých letech, za Jelcina, ještě také. Vše ale skončilo s příchodem Putina do Kremlu.

Nejdříve začalo utahování šroubů v regionech, pak i v Moskvě. Víme, čím to všechno skončilo – zadušením nezávislé televize NTV. To byl začátek konce.

To, že tu teď máme válku proti Ukrajině a že v Rusku vládne v podstatě fašistický režim, to je výsledek práce Putina a lidí typu Jegorkina, kterých je nesčetně. Můžeme si tu teď rozebrat jeden konkrétní příběh, ale jsou jich tisíce.

My zhruba víme, jakou měl Alexandr Jegorkin roli v rámci vaší vladivostocké „špionážní“ kauzy, že byl v čele vyšetřovacího týmu, ale on se později přesunul do Moskvy. Vy víte, co tam v rámci FSB dělal?

To je hodně zajímavá věc. Měl velmi vysokou funkci, která se jmenovala „vedoucí vyšetřovacího útvaru Vyšetřovací správy Federální služby bezpečnosti Ruské federace“. Šlo o součást odboru vojenské kontrarozvědky. Byla to velmi vysoká funkce. A byla to také funkce, která předpokládala přístup k práci s utajovanými dokumenty, a to i vyššího stupně utajení.

To je z pohledu České republiky naprosto zásadní okolnost, že měl přístup k přísně tajným dokumentům.

Jak lze ověřit, že měl přístup k přísně tajným dokumentům?

V Rusku existuje zákon o státním tajemství, který je veřejný, každý do něj může nahlédnout. Je tu také definice státního tajemství a stupňů utajení. Jako bývalý příslušník armády jsem tato nařízení mohl prostudovat, nejsou tajná. Důležité je zmínit, že opatření počítají s omezením příslušníků ozbrojených sil, konkrétně v otázce možnosti získat cestovní pas pro výjezdy do zahraničí.

A je možné ověřit i to, jakou konkrétní práci Jegorkin u FSB v Moskvě dělal?

Podoba struktury FSB, tak jak fungovala dříve – dnes už je uspořádání jiné, byla i zveřejněna. Za druhé tu jsou informace historiků, kteří se zabývají bezpečnostními službami. Analytici Andrej Soldatov a Irina Boroganová se přímo Jegorkinovi věnovali ve svých knihách, informace publikovali i na stránkách svého webu Agentura.ru. Jim se jeho funkci podařilo ověřit.

Ke mně se tehdy dostávala svědectví o tom, že Jegorkin i na novém místě zfalšoval minimálně jedno trestní řízení.

A to byl podle vás důvod, proč Jegorkin pak v FSB skončil a přestěhoval se do Česka? On sám v rozhovoru pro Seznam Zprávy řekl, že od roku 2006 už nemá s FSB nic společného. Je známo, jestli tehdy skončil dobrovolně, nebo musel odejít?

Usuzuji, že Jegorkina tehdy mohli požádat o rezignaci poté, co vyšlo najevo další fiasko týkající se trestního řízení. Nebo mu mohli nabídnout práci v zahraničí, například pod byznysovým krytím.

Tím spíš, že tou dobou už byl po smrti jeho ochránce, člověk, který ho celou kariéru posunoval vzhůru – kontraadmirál Ugrjumov.

German Ugrjumov je velmi zajímavá postava. Z ruských médií je známo, že se zviditelnil právě na tom vašem „špionážním“ případě, následně byl tehdejším šéfem FSB Putinem povýšen, a nakonec dokonce velel „protiteroristické“ operaci při druhé čečenské válce. Vy jste se s Ugrjumovem někdy sám setkal?

Setkal jsem se s ním mnohokrát. Když jsem byl ve vězení, vozili mě k němu do kanceláře. Považoval za součást své práce se mnou dlouze rozprávět. Ugrjumov byl původně velitelem Správy FSB Tichomořské flotily a byl Jegorkinovým nadřízeným. Kontroloval ho, velel mu, zadával mu úkoly.

Bavili jste se s Ugrjumovem už v té době i o válce v Čečensku a třeba Putinově roli?

Já se jsem se s Ugrjumovem setkal v letech 1997 až 1999, v době mé vazby, bylo to ještě předtím, než se chopil moci Vladimir Putin.

V roce 1999 byl Ugrjumov převelen do Moskvy, čekalo ho povýšení. Pozici vytvořili speciálně pro něj, šlo o oddělení ochrany ústavního zřízení a protiteroristických operací. První střety, ke kterým došlo v Čečensku, už se odehrály za účasti a podle Ugrjumovova plánu.

Takže lze říci, že ve vašem případu hráli významnou roli vysocí důstojníci FSB, kteří byli v užším kontaktu s Putinem přesně v době, kdy nastupoval k moci?

Samozřejmě. A nejen to. Co se týče Ugrjumova, v roce 2001 zodpovídal za provedení protiteroristické operace v Čečensku. Zprávu předal Putinovi osobně, krátce nato Ugrjumov zemřel.

Mohl relativně rychlý kariérní postup Alexandra Jegorkina v rámci FSB podle vás souviset s tím, že i on měl nějaké vysoké politické krytí?

Nešlo o politické krytí, ale o vojenské krytí – právě v podobě Ugrjumova, který ho setrvale tlačil po kariérním žebříku vzhůru.

Když už hovoříme o panu Jegorkinovi, je pravda, že i jeho otec byl velmi významnou postavou v ruských tajných službách?

Ano, otec Alexandra Jegorkina, kontraadmirál Nikolaj Vasilijevič Jegorkin, stál kdysi v čele Správy KGB pro Tichomořskou flotilu.

Důvod, proč se na všechny tyto vazby ptáme, je ten, že Alexandr Jegorkin v minulých letech získal občanství České republiky. A je asi dobré vědět, o koho jde, jakou má minulost v ruských bezpečnostních složkách.

Já myslím, že je tu několik skutečností, na které je třeba v Česku upozornit. Mimo jiné je otázkou, jak se Jegorkin tak rychle dostal do zahraničí. FSB opustil – jak vám v rozhovoru sám řekl – v roce 2006, přičemž za standardních okolností mohl získat zahraniční pas pro cesty mimo Ruskou federaci až v roce 2016. Je to součást ruských předpisů a legislativy.

Jak se tedy obvykle v těchto případech postupuje?

Pokud dotyčná osoba pracuje s dokumenty v prvním stupni utajení, nemá právo vyjet za hranice po dobu pěti let. Pokud pracuje s dokumenty vyššího stupně utajení, připočítává se dalších pět let. To je celkem deset let. Takže Jegorkin mohl podle mého názoru vyjet z Ruska teprve v roce 2016, přičemž on říká, že už od roku 2008 žije a podniká v Česku.

Jeho osoba je zajímavá v mnoha ohledech, jak s ohledem na to, čím se zabýval v době, kdy sloužil v FSB, tak co se týče toho, jakým způsobem získal cestovní pas, jaké byly okolnosti jeho podnikání v Česku i získání občanství ČR.

Jednou ze spekulací, na které jsme narazili, byla ta, že ono české občanství mohlo být odměnou za to, že v něčem pomohl českým bezpečnostním složkám. Mohl mít podle vás nějaké cenné informace pro naše tajné služby?

Československo bylo dlouho socialistickou zemí a v jistou dobu byly styky se Sovětským svazem velmi blízké. To se možná mohlo v nějaké oblasti později odrazit. Ale nemyslím si, že Jegorkin poskytl nějakou skutečně důležitou informaci. Vede mě k tomu přesvědčení, že on nadále pro FSB pracuje. Mohl uvést informace pravdivé z deseti procent, ale z devadesáti mohlo jít jen o lži.

Takže nevěříte ani spekulaci, že by mohl být „dvojitým agentem“?

Jegorkin od roku 2008 – od kdy podle vlastních slov žije v Česku – nejezdil zpět do Ruska, takže pokud by byl „dvojitým agentem“, jeho zpravodajská cena by stála za zlámanou grešli.

Ale sbírat informace a přes někoho je předávat do Ruska a přitom se krýt tím, že nemáte rád Putina, odsuzujete válku, kterou Putin rozpoutal, a tvrdit, že jste čistý jako padlý sníh, jen obchodujete s vínem a nemovitostmi, to už je něco jiného. Podle mého názoru jde o krytí.

Se svými zkušenostmi a styky může klidně koordinovat akce na území Česka, aniž by se do nich musel jakkoli zapojit.

To jsou ale pouze vaše dedukce a spekulace. Alexandr Jegorkin nám opakovaně tvrdil, že s FSB už nemá nic společného. Vy tomu nevěříte? Nevěříte, že je možné se od ruských zpravodajských služeb úplně odstřihnout?

V žádném případě. Věřte tomu, co říká soudruh podplukovník Vladimir Putin, který mnohokrát zopakoval následující frázi: „Bývalí příslušníci FSB neexistují.“