V Rusku hrál první ligu. Stává se z něj nová KLDR, říká magnát

Grigorij Bubnov se na přelomu nového milénia v Rusku vypracoval v prominentního podnikatele.

Vlastnil banku a investiční společnosti, ve kterých se točily stovky milionů dolarů. Jeho obchodními partnery byli tehdy nejen význační ruští byznysmeni, ale i lidé, kteří později záhadně zahynuli. Jako například právník Alexandr Perepiličnij, který sehrál důležitou roli v kauze kolem umučeného právníka Sergeje Magnitského.

Grigorij Bubnov se zhruba před 15 lety začal přesouvat do Prahy, před pěti lety získal české občanství. Nad jeho podnikatelskou minulostí se dosud vznášely otazníky, zejména kvůli propojení na kontroverzní ruské figury na pomezí obchodníků a agentů.

S Grigorijem Bubnovem se redaktoři Seznam Zpráv potkali v suterénním salónku jednoho z hotelů v centru Prahy a ruský byznysmen poskytl redakci po několika měsících urgencí rozhovor.

Byť při něm působil dosti nervózně, kouřil jednu elektronickou cigaretu za druhou, má vystupování movitého muže, který v Rusku v divokých časech zbohatl natolik, že si mohl později dovolit uklidit se do bezpečí na Západě.

Tvrdí, že české úřady či zpravodajské služby s ním jeho konexe z minulosti nikdy neřešily. Válku na Ukrajině označuje za katastrofu. Říká, že pomáhá finančně ukrajinským uprchlíkům, na přímo položenou otázku, zda je Putin válečný zločinec, se však přitakat zdráhá. Uvádí, že má strach, aby to neohrozilo tu část jeho rodiny, která v Rusku zůstala.

Souhlasíte s názorem, že Vladimir Putin je válečný zločinec?

Jsem proti jakékoliv válce. Pomáhám tu ukrajinským uprchlíkům s malými dětmi. Daroval jsem Ukrajině na pomoc i peníze. Zeptejte se mých kamarádů, potvrdí vám to.

Je Putin válečný zločinec?

Řeknu to takhle – já Putina jako prezidenta nevolil. Jeho vládnutí v Rusku byl v podstatě důvod, proč jsem z Ruska odešel do České republiky. K moci se vedle Putina dostali jeho přátelé z byznysu, korupce v době Putinova režimu vyrostla enormně.

Více k ruské válce na Ukrajině říct nemůžete?

Je strašné, co se děje, je to doslova katastrofa. Jako každá jiná válka. Navíc mám ještě obavu o část rodiny v Rusku.

Kdy jste odešel z Ruska do České republiky?

Bylo to v roce 2007.

Proč zrovna tehdy?

Postupně mi začalo docházet, že naše země jde špatným směrem. Moskva přestala být bezpečným místem pro život mých dětí. Mé děti do školy raději vozil řidič. Chtěl jsem, aby vyrůstaly v bezpečné zemi, kde se například nebudou muset bát jezdit veřejnou dopravou.

Tehdy jste tu začal i podnikat?

V Česku jsem měl založenou firmu už od roku 1995. O tři roky později jsem v Praze postavil dům. Na začátku milénia jsme v letech 2001 a 2002 investovali do výstavby továrny na kamenné obklady a dlažby ve Slaném. Je to vynikající firma, ve svém oboru jsme asi nejlepší v republice, byznys nám roste po celé Evropě. V posledních zhruba sedmi letech se zaměřuji na development, zejména pak na investice do výstavby nájemného bydlení. Sami vidíte, že své podnikatelské aktivity jsem přesouval postupně pryč z Ruska, nebylo to tam zkrátka bezpečné jak pro život, tak ani z hlediska normálního podnikání.

Co se týká developerských projektů, jde podle našich informací o výstavbu na pražském Smíchově a na Palmovce. Je to tak?

Ano. Ještě mám jeden projekt, o kterém ale teď nechci mluvit, protože ho teprve připravujeme. Nechceme nic prozrazovat kvůli konkurenci, která je i v Praze velmi silná.

Úzce spolupracujete s Alexandrem Ruchevem, který se v Rusku vypracoval na největšího rezidenčního developera. Jak jste se dostali do kontaktu?

Jsme spolužáci, to nás sblížilo. Byl obrovským developerem v Rusku, jenže neměl partnera z nejbližšího Putinova okolí. Dostal se tam pod tlak a svou skupinu musel prodat putinovcům.

Kdy jste zažádal o české občanství?

V roce 2015, získal jsem ho po roce a půl.

Dotazovalo se vás Ministerstvo vnitra či zpravodajské služby na vaše podnikatelské vazby v Rusku?

Spíše ne, ale samozřejmě sám něco takového nemůžu vědět.

Nás by zajímalo, zda se české úřady zajímaly například o vlastnictví peněžního ústavu Pushkino Bank.

V bance jsem prodal podíl už v roce 2010, tedy dlouho před podáním žádosti o občanství.

Dostal jste dotazy na působení v Pushkino Bank, firmě East Bridge Bank, Ruské obchodní bance či ve finanční společnosti Financial Bridge?

Ne, to až vy jste se začali ptát. Podle mého nebyl důvod, aby se na to úřady ptaly.

Vzhledem k tomu, jaké informace se v minulosti objevily, se nelze ubránit dojmu, že firmy, ve kterých jste dříve působil, tvořily systém, v němž se v Rusku praly špinavé peníze. A nebýt Sergeje Magnitského, nikdy by se na to ani nepřišlo.

Tak to není. Je ale pravda – říkal jsem to i dříve –, že situace v ruském podnikání v průběhu 90. let byla velmi komplikovaná. V té době pralo peníze skoro celé Rusko. Bylo to jakési specifikum byznysového prostředí finančního sektoru. Někdo pral státní peníze, někdo zaměstnával lidi načerno a někdo ukrýval zisky před zdaněním.

Můžete popsat vaše úzké kontakty s podnikatelem Alexandrem Perepiličným, který za záhadných okolností zemřel v roce 2012 v Londýně?

Je to velmi jednoduchý příběh. Vystudovali jsme na stejné škole, studovali jsme na prestižním Moskevském fyzikálně-technickém institutu. Poznali jsme se tak už na začátku 90. let. Dlouhou dobu jsme v kontaktu nebyli. Zhruba v roce 2001 přišel do naší investiční firmy Financial Bridge jako klient. Saša se zajímal o obchodování na marži na akciových trzích. Perepiličnyj měl u nás k dispozici velké portfolio v hodnotě kolem 100 milionů dolarů. Byl naším důležitým klientem, v letech 2004 a 2005 se pak stal partnerem společnosti. Nabídl jsem mu, zda by nechtěl odkoupit polovinu aktiv firmy, nabídku přijal, a tak jsme se stali partnery.

A potom jste se postupně rozhádali?

Problém byl, že Saša vsadil hodně na akcie Gazpromu. Kolem roku 2006 se stal Gazprom na akciových trzích jednou z nejhodnotnějších firem na světě. Říkal jsem mu, že Gazprom má zkorumpované vedení, že se hodnota akcií Gazpromu může rychle zřítit. Nepodařilo se mi ho přesvědčit, aby se akcií Gazpromu zbavil. Riskoval příliš.

Jakým způsobem jste se ho snažil přesvědčit, aby přehodnotil strategii?

V roce 2008 jsem ho znovu žádal, aby akcie Gazpromu dále nekupoval. Jenže bylo pozdě – v srpnu roku 2008 Rusko podniklo invazi do Gruzie a hodnota akcií začala padat, což vzápětí potvrdila globální finanční krize a pád Lehman Brothers. Ve finále pak spadla hodnota celé naší firmy, ztratili jsme vlastní kapitál společnosti. Problém byl, že finančně byla firma Financial Bridge propojená s bankou Pushkino, takže docházelo k celkové destabilizaci. Snažil jsem se firmy zachránit, jak jsem mohl, nakonec mi ale nezbylo než se svých podílů zbavit.

Jaký podíl jste v Pushkino bance měl?

Byl jsem největším akcionářem a měl jsem zhruba 30 procent banky. Založili jsme ji se spolužáky v čele s Alexandrem Semenovem.

Byli jste s Alexandrem Perepiličným přátelé?

Měli jsme normální vztahy, řekl bych kolegiální, jak jsem řekl, znali jsme se ze studií. Byl to britský typ školy, značka kvality, studenti této školy se pak normálně potkávají i profesně.

Ruská novinářka Anastasia Kirilenková nám o vás řekla, že „Bubnov zažaloval Perepiličného kvůli dluhu. Podle právníka zastupujícího Sergeje Magnitského vyhrožovali Perepiličnému zbraní lidé jednající jménem pana Bubnova“. Vyhrožoval jste mu?

To zásadně odmítám, není to pravda a není to ani můj styl. On dlužil bance Pushkino přibližně pět milionů dolarů, chtěl jsem, aby je vrátil. Řekl mi, že není třeba mít obavy, protože je zajištěný majetkem v zahraničí. Slušně jsem ho žádal, že banka potřebuje peníze zpět, protože měla problémy s likviditou.

Co to znamená, že jste ho slušně žádal?

Vídali jsme se jednou za dva tři týdny, bavili jsme se o řešení. Byl to šílený tlak, dokonce jsem konzultoval situaci s psychiatrem, nevěděl jsem, jak mám vůbec k Sašovi při jednáních přistupovat. Pořád mi sliboval, že peníze vrátí. Naposledy jsem ho viděl o Vánocích v roce 2009 na moskevském letišti v jeho autě, tehdy on už měl i vlastní ochranku. Řekl mi, že na Nový rok jede do zahraničí, ale že vše bude v pořádku, že peníze vrátí. To byl prosinec 2009 a bylo to také naposledy, kdy jsem Sašu viděl.

Mluvil před vámi Perepiličnyj někdy o spolupráci se Sergejem Magnitským, který jako první upozornil na miliardové machinace na úkor ruské státní pokladny a fondu Hermitage Capital?

K tomu mám ale jednu zásadní připomínku. Z dokumentů, které Magnitský zveřejnil, vyplynulo, že Alexandr Perepiličnyj byl součástí systému praní špinavých peněz pocházejících původně z ruského státního rozpočtu. Perepiličnyj byl ale vnímán jako ten, kdo Magnitskému pomohl s obstaráním důkazních dokumentů.

Vy nevěříte tomu, že pomáhal se zveřejněním podvodů?

Pochopil jsem to tak, že Perepiličnyj pomáhal prát špinavé peníze pro různé oligarchy a podnikatele. Ze státního zmizelo zhruba 200 milionů dolarů, ztratily se v neprůhledných firmách v zahraničí. Perepiličnyj potom přišel za britskou vládou s tvrzením, že jim dá důkazy, jak se v Rusku peníze perou. To je ale absurdní, protože Saša byl jedním z těch, kdo ty peníze pral.

Skončila část peněz, na které poukázal Magnitský, ve vaší Pushkino bance?

Ne.

Toto schéma, které jsme získali od našich zdrojů blízkých Magnitského skupině, však naznačuje, že skrze strukturu neprůhledných firem peníze až do vaší Pushkino banky dopluly.

(Bere si schéma do ruky a několik minut jej pročítá). Ne, toto vidím poprvé v životě, nic mi to neříká.

Již citovaná novinářka Kirilenková hovoří o tom, že „společnosti spojené s Bubnovem oficiálně zažalovaly Perepiličného u moskevských soudů“. Řešili jste tedy vaše podnikatelské aktivity s Perepiličným soudně?

Byl jsem nucen banku prodat už v roce 2010. Tečka. Dál jsem to neřešil. Prodal jsem to včetně pohledávky, a peníze jsem tedy po svém odchodu dlužil bance, ve které jsem už nebyl.

Kvůli dluhu žalovala Perepiličného firma OOO Jirsa, kterou vlastnil podnikatel Dmitrij Kovtun. Tento člověk je přitom důvodně podezřelý z vraždy exagenta Alexandra Litviněnka. Nebylo to tak, že z Perepiličného nevymáhala peníze přímo vaše banka, ale byla na to určena „externí“ Kovtunova firma?

Neznám Dmitrije Kovtuna, neznám ani firmu Jirsa. Po roce 2010 to pro mě skončilo. Ani nevím, jestli byl Kovtun klientem Pushkino banky.

Alexandr Perepiličnyj zemřel náhle přesně před deseti lety, v listopadu 2012, před svým domem v Anglii s podezřením na otravu. Neznepokojuje vás jeho nevyjasněná smrt?

Mám na to konspirační teorii. V roce 2013, možná 2014, se na mě obrátil korespondent BBC. Setkali jsme se v Moskvě. Říkal jsem mu, že mi připadá podle jeho chování spíše jako agent MI6. Nejde mi do hlavy, že mezi údajnou smrtí Saši a zveřejněním toho, že je mrtvý, uplynuly celé dva týdny. Všechny tyto okolnosti mne vedou k tomu, že nevěřím, že by byl Saša mrtvý.

Proč?

Je to zkrátka má teorie. Prostě si myslím, že v Londýně se s politiky dohodl – já vám dám informace o praní špinavých peněz v Rusku, vy mně za to politickou ochranu. Aby se tak stalo, tak potřeboval vytvořit přesvědčení, že jeho život je v ohrožení. To získal díky nálepce, že spolupracoval na rozkrytí ruské korupce s Magnitským. Nemám pochybnosti o vraždě Litviněnka, způsob oznámení smrti Perepiličného mě ale nepřesvědčil.

Už jsme se jednou ptali, ale zkusíme to znovu: Na žádnou z těchto vašich vazeb v Rusku se vás české úřady při vyřizování českého občanství neptaly?

Ne. A proč by měly?

Žádal jste o občanství v roce 2015, tedy rok po anexi Krymu k Rusku. Tak bychom předpokládali, že se vás úřady minimálně zeptají na vaši podnikatelskou minulost.

Neptaly. Moje podnikání nemá přece nic společného s anexí Krymu.

Neptaly se ani české zpravodajské služby?

Nevím o tom.

Kdy jste byl naposledy v Rusku?

(Chvíli přemýšlí) Letos v červnu, po vypuknutí války. Minulý rok mi umřela maminka, bydlela v apartmánu, který mi patřil, a předával jsem jej sestře. Postupně se snažím veškerého majetku v Rusku zbavit.

Jel byste do Ruska i nyní?

To by bylo nebezpečné. Je mobilizace a jsou uplatňovány tvrdé represe. Chtěl jsem jezdit do Ruska za příbuznými, na hrob svých rodičů, ale neumím si to teď představit.

Máte obavu o budoucnost Ruska? Nestane se Severní Koreou – zemí, kterou bude těžké opustit a těžké tam žít?

Ano, takovou obavu skutečně mám.

Jak jste v poslední době vnímal vyjádření českého prezidenta Miloše Zemana a jeho okolí, který se do vypuknutí války na Ukrajině tvářil jako přítel ruského prezidenta Putina?

Nemyslím si, že by byl prezident Zeman až takovým kamarádem Putina. Na mě to dělalo dojem, že chtěl uklidňovat mezinárodní situaci po Krymu a zmenšit dopady sankcí na český byznys. Myslím si, že za Zemanovou proruskou politikou byly do jisté míry zájmy podnikatele Kellnera v Rusku.