Vláda dostala plán, jak sebrat vilu ruské ambasádě. Přišel z Brazílie

Ulice Na Zátorce je v luxusní části pražské čtvrti Bubeneč plná výstavních vil, a proto je také oblíbeným místem diplomatů. Velvyslanecké mise zemí jako Portugalsko a Slovensko jsou však v prestižní ulici v menšině – stojí tu utopeny mezi honosnými budovami, jež jsou shodou historických okolností dosud majetkem Ruské federace.

Osud jedné ze zdejších „ruských“ vil však po vpádu Putinových vojsk na Ukrajinu rozhýbali dědicové jejího původního majitele, židovského průmyslníka Herberta Bondyho.

Vilu rodině napřed sebrali nacisté, tři roky po válce ji Gottwaldova vláda předala Sovětskému svazu. O náhradu, kterou zákon přiznal původním majitelům, se potomci už pět let marně soudí.

Nyní však přišli s novým řešením: obrátili se na premiéra a několik ministrů jeho vlády, aby dar československého státu Sovětskému svazu prostě vzala zpět.

„Zahájení nevyprovokované útočné války, systematické a úmyslné bombardování civilních cílů, a to včetně jaderných zařízení a nemocnic, a vyvolání uprchlické vlny, která již dosáhla České republiky, lze naprosto bez pochyb označit za zavrženíhodný akt vůči České republice, Ukrajině a celému mezinárodnímu společenství, který je neslučitelný s tím, aby Česká republika mohla setrvat na ponechání daru v rukou Ruské federace,“ píše se v dopise, jímž se potomci obchodníka Bondyho obrátili na premiéra Petra Fialu a který mají Seznam Zprávy k dispozici.

Pro Českou republiku by se tím mohla otevřít cesta k řadě nemovitostí, jež byly po válce zákonem či prezidentským dekretem darovány Sovětskému svazu a nyní je stále ovládá jako nástupník Ruská federace.

Někdejší Bondyho vila v ulici Na Zátorce působí opuštěně, stejně jako vedle stojící Ruské středisko vědy a kultury. Na jeho fasádě zůstávají ještě neumyté skvrny červené barvy, které zde zůstaly z protestů proti ruské invazi na Ukrajinu. Budovu ale hlídá několik průmyslových kamer a na zahradě ze zadní strany domu parkuje malá dodávka.

Zahrady obou budov – Bondyho vily a kulturního střediska – ani neodděluje žádný plot, branka je zamčená, ale není u ní žádný zvonek. Na plotě visí cedulka s nápisem Ruské středisko vědy a kultury – Kurzy ruského jazyka. Cedule na větší bráně hlásí: Vjezd pouze pro auta Velvyslanectví RF v ČR.

Ze druhé strany Bondyho vily pak stojí další luxusní stavení. Že je také v držení ruských diplomatů, napovídá opět cedulka na fasádě – jde, nebo šlo o Podnik pro správu majetku v zahraničí – Kancelář prezidenta Ruské federace. Přes prosklení v těžkých dřevěných dveřích je patrné, že ani v této budově to zrovna nežije – je vidět opuštěná recepce na začátku vstupní haly. V zadní části pak velké piano se zakrytou klaviaturou a v květináčích uschlé rostliny, které evidentně už týdny nikdo nezaléval.

Na ceduli na fasádě je alespoň uvedeno číslo na vedoucího podniku. Po krátkém vyzvánění skutečně někdo zvedá telefon, představuje se jako Mikhail Sarukhanov, mluví s mírným ruským přízvukem. Ale je to jen první a zároveň poslední úspěch. Na dotaz redaktora, kdo sídlí ve vedlejší Bondyho vile a zda se tam skutečně vyučují kurzy ruského jazyka, odpovídá vyhýbavě.

„To nevím. Myslím, že je tam středisko, ale doopravdy nevím. Budete se muset obrátit přímo na ně,“ říká.

Dědicové někdejšího člena představenstva prvorepublikové České banky Union Herberta Bondyho žijí v Brazílii, kam se rodina uchýlila už před druhou světovou válkou. Na českou vládu se kvůli rodovému majetku neobrací poprvé.

Už několik let se snaží totiž domoci náhrady, kterou jim v roce 1948 přislíbil zákon. Beneš tehdy prezidentským dekretem č. 5/1945 Sb. nejdříve vrátil původním majitelům vilu, kterou jim během války zabavili nacisté. A následně zákonem č. 127/1948 Sb. Československo přiznalo tento majetek Sovětskému svazu s tím, že majitelé dostanou patřičně vyměřenou náhradu. K tomu ale nikdy nedošlo.

Když před pěti lety Bondyho dědicové kontaktovali s požadavkem kompenzace Česko poprvé, ministerstvo průmyslu a obchodu žádost o stanovení výše náhrady odmítlo.

Následoval soudní spor, jenž zatím trvá – žaloba padla v dubnu 2020 a nyní ji má na stole Obvodní soud pro Prahu 1. Samotné jednání ve věci ale ještě nezačalo.

Nyní tedy přišli Bondyho příbuzní s návrhem, jak Rusům vilu odebrat.

„Přestože se tak stalo prostřednictvím zákona, není důvod, aby se i na toto darování neaplikovaly obecné principy, podle kterých je obdarovaný zavázán nečinit zavrženíhodné jednání proti dárci nebo osobám jemu blízkým,“ píše vládě advokát David Satke, kterého si rodina žijící dodnes v Brazílii najala, aby ji zastupoval před českými úřady a soudy.

Ruská federace jako nástupnický stát Sovětského svazu si podle dědiců už tento dárek kvůli útoku na Ukrajinu nezaslouží. Podle názoru najatých právníků by se nejednalo o znárodnění nebo konfiskaci majetku, ale o odstoupení od daru.

Dědicové ani netrvají na tom, aby Rusové z budovy odešli. Spokojili by se prý s tím, aby Ruská federace, bude-li chtít budovu dál využívat, zaplatila Česku její skutečnou hodnotu. Stát by potom tuto částku použil na vyrovnání se s původními majiteli. Ti před dvěma lety odhadli cenu vily i s pozemkem na 150 milionů korun.

Reakce české strany je však k návrhům Bondyho dědiců opatrná.

Seznam Zprávy oslovily kabinet předsedy vlády i všechna ministerstva, na která se Bondyho příbuzní svým návrhem obrátili. Do vydání článku ale žádný resort na novinářský dotaz neodpověděl – přestože otázky byly položeny už před týdnem a redakce odpovědi opakovaně urgovala.

Ukázalo se alespoň, že přinejmenším dvě ministerstva už se problémem Bondyho vily začala zabývat. Premiérova kancelář si vyžádala stanovisko od ministerstva průmyslu a ministerstva financí, redakce má oba tyto dokumenty k dispozici.

Úřad vlády dal obě stanoviska dohromady a dědicům je poslal se stručným shrnutím: je potřeba počkat na výsledek soudu o náhradu, který rodina po zmíněném odmítnutí na ministerstvu průmyslu a obchodu se státem vede.

Ministerstvo průmyslu už před pěti lety argumentovalo tím, že Herbert Bondy po válce v restitučním řízení neprokázal, že mu majetek skutečně patří. „Žadatel neprokázal výsledek poválečného restitučního řízení, neprokázal ani nedůvodnost konfiskace majetku na základě poválečných dekretů prezidenta republiky,“ píše ředitel právního odboru MPO Michal Švorc ve stanovisku.

V roce 1930 se československý občan Herbert Bondy jako německy mluvící pražský Žid přihlásil při sčítání lidu k německé národnosti. Ještě na konci roku 1938 dokončil brannou povinnost v československé armádě. Krátce před válkou utekl i s rodinou do Brazílie a den po zabrání Československa zabavilo jeho majetek gestapo. Po válce mu zase české úřady nechtěly majetek vrátit kvůli jeho údajné německé národnosti.

Bondy přitom nikdy nepřišel o československé občanství. A dokumenty vydané po válce československým velvyslanectvím v Brazílii doslova uvádějí: „Pan inž. Herbert Bondy, narozený dne 3. února 1888 v Praze, jest zde veden v evidenci československých státních příslušníků pod číslem 800.199 a během války se vždy hlásil k české národnosti.“

Benešovy dekrety připravily po válce o majetek všechny české Němce, ovšem s důležitou výjimkou. Ti, kteří se prokazatelně postavili proti nacismu nebo kvůli němu trpěli, měli podle dekretů nárok na vrácení majetku. V archivu lze dohledat, že Bondy po válce o restituci požádal. Výsledek řízení se však ministerským úředníkům ani právním zástupcům Bondyho potomků po více než půl století nepodařilo dohledat.

Ani ministerstvo financí není k návrhu na odebrání daru příliš vstřícné. Poukazuje například na to, že formálně se zrovna v případě Bondyho vily nejednalo o dar Sovětskému svazu, ale „částečnou protihodnotu za kořistní statky ponechané republice Československé“. Tak to stojí v zákonu č. 127/1948, který majitelům přiznává náhradu.

Advokát Bondyho potomka Miguela Šimka ale argumentaci ministerstva odmítá. „Za mě je to také dar. Nikde není specifikováno, co to ty kořistní statky jsou ani v jaké části by měly být umořeny. Československo nic nedlužilo Sovětskému svazu a převod majetku byl proveden bez protiplnění, tedy se jednalo o dar,“ říká advokát Satke.

Ministerstvo financí se ve stanovisku, které si Fialova kancelář vyžádala, a priori nestaví proti odebrání darů Sovětskému svazu, respektive jeho nástupnickému státu, Ruské federaci. Ve hře jsou přitom desítky jiných budov v čele s Popperovou vilou, ve které je dnes ruská ambasáda. Také o tuto vilu se přitom vede táhlý soudní spor. Popperovi dědici vyčíslili odškodné na jednu miliardu korun.

„Případné odvolání daru lze realizovat jen formou nové zákonné úpravy, kde by bylo namístě konzultovat s ministerstvem zahraničních věcí,“ píše se ve stanovisku ministerstva financí.

Ministerstvo navíc upozorňuje na citlivost takzvaných Benešových dekretů. Zatímco Bondyho vilu věnovalo Československo „prostým“ zákonem č. 127/1948, v případě Popperovy vily to byl prezidentský dekret.

„Šlo by o citlivé politické rozhodnutí s významným dopadem do probíhajících soudních sporů i na veřejnost, s možným precedentním dopadem na další tzv. Benešovy dekrety a na ně navazující právní předpisy a náhrady s nimi spojené,“ varuje stanovisko ministerstva financí.

To však advokát dědiců rozporuje. „Nastíněné řešení se nijak netýká Benešových dekretů, podle kterých došlo k odsunu a zabavení nepřátelského majetku po 2. sv. válce. Mí klienti naopak na jejich základě staví stůj nárok a zrušení nebo zpochybňování těchto právních předpisů tedy zcela odmítáme,“ říká David Satke.

Jak potvrzují diplomaté, i z hlediska diplomatických vztahů s Ruskem jsou případy ruských budov v Praze citlivé. Předpokládá se například, že by Rusko mohlo obratem sebrat České republice například Český dům v Moskvě. Jedná se přitom o rozsáhlý komplex s restauracemi, 122 kancelářemi, 131 byty a 87 hotelovými pokoji, s přehledem největší majetek České republiky v zahraničí.