Ústavní právník: Zemanova pohrůžka odpovídá praktikám mafiánského státu

Prezident Miloš Zeman tlačil na bývalé majitele OKD s podmínkami, při jejichž nesplnění pohrozil právními problémy.

Jak Seznam Zprávy v pátek upozornily, Zemanova slova se naplnila a tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová vyvolala policejní vyšetřování.

Stalo se tak v době, kdy byla rozpuštěná Poslanecká sněmovna a v demisi vládl proprezidentský úřednický kabinet Jiřího Rusnoka.

Expert na ústavní právo Jan Kysela v rozhovoru pro Seznam Zprávy míní, že Zeman zneužil svého postavení.

„Je to pěkná ilustrace, proč konkrétní prezident republiky může chtít mít svou vládu, kterou používá ke vstupu do témat či oblastí, které mu v zásadě jako prezidentu republiky mohou být lhostejné, nebo přinejmenším vzdálené – jako jsou ty, o kterých byla v daném dokumentu řeč,“ uvedl mimo jiné.

Je vhodné, že se na Hradě u prezidenta Miloše Zemana scházeli vládní politici s manažery soukromých firem?

Myslím, že to má několik rozměrů. Jeden je, že je-li řešený sociálně-politický problém závažný, nezdá se mi úplně vyloučené, aby byl z důvodu sledování veřejného zájmu prezident požádán jako zprostředkovatel nebo mediátor takového jednání.

Což nicméně neznamená, že by prezident republiky měl kompetenci, která bezprostředně umožňuje řešit problémy toho typu, o jakém se tu mluví – že nějaké firmy mají problémy, což může představovat regionální zatížení.

To, že se takové jednání uskuteční, mě samo o sobě nepopuzuje. Pak má ale jednání, na které se ptáte, i další rozměry, které mě popuzují více.

Které?

Časování dané schůzky. Nejde o to, že existuje politická reprezentace, která má problém, který nemůže vyřešit bez zprostředkování prezidenta. Musíme si uvědomit, že se nacházíme v době (konec září 2013, pozn. red.), kdy nemáme Poslaneckou sněmovnu. A to z důvodu, že se před tím prezident pokoušel Poslanecké sněmovně vnutit svou vládu. Ta nezískala důvěru, na což Poslanecká sněmovna reagovala návrhem na seberozpuštění. Takže ta situace je velmi specifická vzhledem k tomu, o jaké době a vládě mluvíme.

V tu chvíli už se krok číslo jedna – že jednání na Hradě by v zásadě nemuselo vadit – začíná jevit jako trošku sporný. Vláda, která žádala prezidenta o zprostředkování, nebyla autonomní, ale vládou prezidenta. Taková vláda může žádat prezidenta z důvodu, že to po ní prezident chce.

Jak hodnotíte obsah jednání, které je popsané v notářském zápisu, jehož znění nikdo nerozporoval?

To je už úplně na pováženou, pokud obsahem jednání nejsou věci, které se bez zprostředkování prezidenta nemohou vyříkat, ale naopak vcelku nezakrytá výhrůžka. Že nepůjdete-li na ruku nám, kteří formulujeme určitou představu, hrozí vám trestní stíhání. Tak to je asi něco, co odpovídá už spíš praktikám mafiánským než praktikám demokratického právního státu.

Ukazuje se tímto případem, jak zneužitelná byla politická situace v době úřednické vlády Jiřího Rusnoka, která vznikla na přání Miloše Zemana?

To nepochybně. Dáváte obsah tomu, co bylo vadné i z hlediska ústavního pořádku neboli koncepce kompetencí. Je to pěkná ilustrace, proč konkrétní prezident republiky může chtít mít svou vládu, kterou používá ke vstupu do témat či oblastí, které mu v zásadě jako prezidentu republiky mohou být lhostejné, nebo přinejmenším vzdálené– jako jsou ty, o kterých byla v daném dokumentu řeč.

Zneužil prezident Zeman svou moc?

Když říkáte zneužití moci, působí to dojmem zneužití úřední moci. V tomto případě se jeho úřední moc neprojevuje. Je to spíše zneužití vlivu, role, postavení. Přičemž to, kde je to zneužití nejsilnější, je spíše to, co říká ministryně spravedlnosti. Ta vypočítala místa, kde může jít o právní kauzu v trestně-právním kontextu.

Pokud je toto zabaleno do balíčku, že když neuděláte, co po vás chceme, hrozí vám trestně-právní postih, to je tedy zřejmě ono zneužití politické moci. Jde o to, zdali jeho, její či obou dohromady.

Co říkáte na roli ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která týden po schůzce, kde představila možné právní problémy, vyzvala vyšetřovatele, aby začali konat?

To mi připadá jako nejspornější, nejkontroverznější, nejcitlivější a nejméně přijatelné. Nejvíce pochybná je role ministryně spravedlnosti jako nositelky neodolatelné nabídky, která je ve skutečnosti výhrůžkou.

Přestože svědectví před nizozemským notářem není dotažené do důsledku v tom smyslu, co říkají obě strany, pochopil jsem to tak, že na nabídku prezidenta – vy udělejte něco a pak to trestně-právně bude v pořádku – protistrana nereagovala souhlasně.

Pokud pak přijde reakce, že se pokouším rozjet mechanismus trestní justice, to je samozřejmě na pováženou. Pokud by skutečnosti, o kterých paní ministryně hovořila, prověřovalo státní zastupitelstvo z vlastní iniciativy, nebylo by to nic proti ničemu.