Článek
Už třetím rokem se u soudů odehrává tichý boj o to, jestli se státu vrátí miliardové pozemky, o které přišel kvůli laxním úředníkům.
A čím déle tahle bitva trvá, tím je pravděpodobnější, že parcely na lukrativních místech v Praze definitivně získá firma založená mimo jiné Romanem Janouškem nebo Tomášem Hrdličkou, známými podnikateli napojenými v minulosti na nejvyšší politiku.
Proč hrozí, že stát o pozemky přijde? Protože soud, který jako jediný může strategické parcely státu přiznat, protahuje rozhodnutí, čí mají pozemky být.
Tím, na něhož je kvůli tomu upřena pozornost, je soudce Vrchního soudu v Praze Jiří Lněnička.
Problém má zárodek v jednom z mnoha případů pozemkových restitucí, jejichž podstatu popisujeme v infoboxu níže.
Lukrativní parcely, o něž je spor, totiž byly součástí náhrady, kterou za kdysi zestátněnou půdu dostali potomci majitelů předválečného Bečvářova velkostatku, na jehož půdě za komunismu vyrostla pražská sídliště.
Tři úředníci Státního pozemkového úřadu – jeden z nich to před soudem i přiznal – však tehdy udělali při vydávání náhradních pozemků vážný omyl. Velmi zjednodušeně: za jednu ze dědiček-restituentek prohlásili i neteř velkostatkářova syna, ačkoli s rodinou Bečvářových nebyla nijak příbuzná.
Tím podle zákona nárok dědiců na náhradu nabobtnal. Takže nakonec dostali od státu o třetinu víc pozemků, než jim správně mělo připadnout. A když pak restituenti státní pozemky získali, obratem je převedli do firmy nazvané Bečvářova Krč vlastněné Janouškem, Hrdličkou a dalšími podnikateli.
V době, kdy chybu úředníků vyšetřovala policie, vyčíslili znalci škodu na straně státu na 1,4 miliardy. Dnes, po raketovém růstu cen nemovitostí, se už podle expertů jedná o několik miliard.
Jak fungují náhradní restituce
Lidé, kteří přišli za komunismu o pozemky (a nebylo možné jim je vrátit, protože už na nich stály například sídliště nebo továrny), mohli po roce 1989 požádat o takzvané restituční nároky. Což jsou vlastně potvrzení, že měli majetek v určité hodnotě vypočítané podle tabulkových cen.
Potom se mohli restituenti hlásit do soutěží, v nichž jim stát nabízel jiné, náhradní pozemky. Restituenti se v soutěžích svými nároky přebíjeli – kdo jich měl víc, měl šanci vyhrát ty nejlepší pozemky. Tenhle systém přetrvává dodnes. Druhou cestou je podat žalobu na vytipovaný státní pozemek a požadovat u soudu, aby stát musel restituentovi tuhle parcelu vydat.
Soudce: Je to moc složité
Soudce Jiří Lněnička do případu vstoupil jako předseda odvolacího senátu, když se řešil trest pro úředníky, kteří pozemky nezákonně vydali.
Úředníky sice potrestal, avšak opakovaně při tom neurčil, zda jsou pozemky takzvaným výnosem z trestné činnosti. Tedy jestli se mají vrátit do majetku státu, nebo zůstat v „Janouškově a Hrdličkově“ akciové společnosti Bečvářova Krč.
Verdiktu se vyhnul už dvakrát a pokaždé mu to vytkl i Nejvyšší soud, který kvůli tomu jeho rozhodnutí zrušil a nařídil vydat nové. Naposledy loni v říjnu soudci Nejvyššího soudu výslovně napsali, že správným krokem je rozhodnutí zabavit pozemky ve prospěch státu.
Tresty pro úředníky
Eva Benešová -tři roky podmíněně, Nejvyšší soud ale bude ještě řešit dovolání státního zástupce
Jan Horák - tři roky podmíněně, Nejvyšší soud ale rozsudek zrušil a vrátil případ zpět Vrchnímu soudu v Praze. Nelíbí se mu, že je trest příliš nízký.
Petr Chmelík - roční podmínka, rozsudek je pravomocný.
Přesto soudce Lněnička letos v únoru při opakovaném verdiktu nechal budoucnost lukrativních pozemků i tentokrát otevřenou. S tím, že je to pro trestní soud moc složitá otázka.
„Problematika nabytí a vlastnictví těchto pozemků je navíc natolik spletitá, že by bylo nad rámec trestního řízení, které primárně rozhoduje o vině a trestu, že bude rozhodně vhodnější přenechat ji k rozhodnutí správním orgánům a civilnímu soudu, kteří mají s restitučními spory mnohem větší zkušenosti a mohou se problematikou zabývat zevrubněji než soud v rámci trestního řízení,“ napsal soudce Lněnička do rozsudku.
Seznam Zprávám pak na žádost o komentář k aktuálnímu stavu kauzy soudce přes mluvčí vrchního soudu pouze vzkázal, že se k rozhodování v této věci nebude vyjadřovat.
Soudce Jiří Lněnička rozhoduje u vrchního soudu i řadu případů týkajících se nejhrubšího násilí. (Na snímku vyhlašuje rozsudek nad vražedkyní z obce Široký Důl).
Firma: A teď nám pozemky nechte
Zásadní problém však je, že čas hraje proti státu.
Pozemky sice leží v takzvané soudní úschově, a firma Bečvářova Krč s nimi tedy nesmí nakládat, avšak zároveň vede u několika civilních soudů v Praze a ve Středočeském kraji několik řízení s cílem dosáhnout rozsudku, podle něhož by jí stát musel restituční pozemky ponechat.
Firma ani nikdo z jejích zástupců nebyli v léta se táhnoucí restituční kauze nikdy mezi obviněnými. Ve sporech vystupuje jako ten, kdo pozemky od restituentů odkoupil v dobré víře a koho celá trestní věc kolem pochybení úředníků poškozuje – protože se svým majetkem nemůže dlouhé roky nakládat.
Jak zjistily Seznam Zprávy, některé soudy už částečně uznaly, že by Bečvářova Krč měla mít na odblokování parcel nárok. Definitivní verdikt však ještě nepadl, avšak pokud by se tak stalo, stát by už neměl žádnou možnost, jak to zvrátit.
„Probíhají tedy nadále civilní řízení s nejistým výsledkem,“ potvrdil státní zástupce Jiří Pražák, který kauzu od začátku dozoruje.
Chyba, nebo celý plán?
Na druhou stranu detektivové z Národní centrály proti organizovanému zločinu od začátku vyšetřování předpokládali, že se nejednalo o pouhou chybu úředníků. Ale o předem připravený plán, jak od státu načerpat víc pozemků, než na kolik měli restituenti nárok.
I u soudu se potvrdilo, že dědicové měli na průběh restitučního řízení jen minimální vliv. Někteří restituenti dokonce ani nevěděli, že náhradní pozemky za miliardy získali.
Kriminalisté totiž i na základě odposlechů zjistili, že skupina kolem Janouška, Hrdličky a dalších podnikatelů nejprve restituenty jednorázově vyplatila několika desítkami milonů korun. S tím, že pokud se náhradní pozemky od státu podaří získat, výnos už půjde pouze jim a firmě Bečvářova Krč.
Daniel Honzík, advokát restituentů a jeden z akcionářů firmy, navíc už dříve připustil, že věděl, že dědička označovaná úředníky za neteř není velkostatkářovou příbuznou. Ale že neměl důvod úředníky na tuhle chybu upozorňovat.
