Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Vrchní soud ve středu potrestal tříletou podmínkou Evu Benešovou, bývalou ředitelku pozemkového úřadu. Benešová se podílela na vydání parcel v hodnotě 1,4 miliardy skupině lidí, která ve skutečnosti neměla na takhle rozsáhlou restituci nárok.
„Je to odsuzování nevinného člověka. Čestná jsem byla, čestná zůstávám,“ reagovala na pravomocné rozhodnutí Benešová.
Verdikt je důležitý i kvůli jiné okolnosti.
Pozemky, například cenná plocha proti Thomayerově nemocnici, u níž má vyrůst stanice metra, skončily kvůli chybnému rozhodnutí pozemkového úřadu skrytě ve vlastnictví pražských podnikatelů Romana Janouška a Tomáše Hrdličky.
Po středečním rozsudku by je však zpátky měl dostat stát.
Příklady pozemků a jejich hodnot, podle znaleckého posudku, o které stát přišel v kauze Bečvářova velkostatku.
Důležité je, co se nyní s pozemky stane. Na začátku policejního vyšetřování je nechali detektivové na katastru zmrazit. To aby s nimi skupina kolem Janouška a Hrdličky nemohla nakládat – prodat je nebo je třeba zastavit u banky.
Soudce Jiří Lněnička při vyhlašování rozsudku řekl, že prvoinstanční soud by teď měl rozhodnout o vrácení pozemků do vlastnictví státu. „Není nutné, aby tyto věci byly dále zajištěny. Měly by být vráceny tomu, kdo je vydal,“ upřesnil Lněnička.
A protože je restituentům vydal stát, soudcovo zdůvodnění znamená, že se parcely mají dostat zpět do vlastnictví České republiky.
Právě tohle byl vedlejší, ale důležitý cíl policejního vyšetřování, které se rozběhlo v roce 2014: Dostat před soud pachatele, ale také zachránit pro Česko cenný majetek. Hodnotu pozemků ve výši 1,4 miliardy sice znalci najatí vyšetřovateli počítali už s ohledem na tržní podmínky, nešlo tedy jen o nějaké cifry podle tabulek.
Přesto, od roku 2016, kdy si úředníci vyslechli obvinění, cena pozemků ještě narostla. Tak, jak stoupaly ceny nemovitostí.
Složitá kauza stála zjednodušeně na „vyrobení“ falešné neteře: Jednu z restituentek označili úředníci za neteř Jana Marii Bečváře. Nezakládalo se to na pravdě, ti dva nebyli vůbec příbuzní.
Správně měla mít tato žena nárok jen na dědictví a tedy i náhradní státní pozemky (na původních polích totiž vyrostla za komunismu sídliště) jen po velkostatkářově bratru Josefovi, o kterého se ve stáří starala, a on jí proto odkázal v závěti svůj majetek.
Z pohledu restitučního zákona měla „falešná neteř“ obrovský dopad: Celá restituce se výrazně nafoukla, skupina dědiců po Bečvářově velkostatku od státu dostala o třetinu víc pozemků, než na jaké měla nárok. A protože načerpala hlavně pozemky na mimořádně zajímavých místech v hlavním města a v okolí, jde – co do škody pro stát – o největší restituční kauzu v historii.
Obžalovaní nakonec byli tři: Referent Jan Horák dostal už dříve pravomocně podmínku, stejně jako někdejší ředitel úřadu Petr Chmelík, největší míru zavinění však obžaloba viděla u Benešové.
Benešová před soudem přiznala, že restituce byla vadná. Tvrdila však také, že tehdy o chybě s neteří nevěděla. „Měla jsem tolik práce. Jako první jsem přicházela, jako poslední odcházela,“ vysvětlovala Benešová. A zdůrazňovala, že jen podepisovala rozhodnutí, které jí připravili podřízení – sama prý tedy ani nemohla zjistit, jestli se restituce nepřiznávají nesprávným lidem.
Ambice vyšetřovatelů byly původně mnohem větší, problém byl ale v tom, že se ke kauze dostali až po dvou letech od chvíle, kdy se o této restituci rozhodovalo. Nemohli tak nasadit odposlechy nebo podezřelé sledovat.
Vyšetřovatelé měli od začátku za to, že se nejednalo o chybu nebo liknavost státních zaměstnanců, ale že se jednalo o výborně promyšlený podvod. Nesesbírali pro to ale dost důkazů. Spíš jen indicie.
Zjistili například, jak vyšlo najevo u soudu, že restituenti hráli při získávání státních pozemků většinou jen okrajovou roli. Někteří ani pořádně netušili, jak obrovské majetky načerpali. Už na začátku restitučního řízení totiž fakticky prodali své restituční nároky skupině kolem podnikatelů Hrdličky, Janouška, advokáta Daniela Honzíka a lidí kolem stavební společnosti Syner. Restituenti za ně jednorázově dostali 40 milionů.
Velká část pozemků, které takhle restituenti pod svými jmény získali, obratem končily ve vlastnictví firmy s anonymními majiteli. Jak ukázalo policejní vyšetřování, akcionáři firmy byli právě Janoušek, Hrdlička a spol. Obviněni však nebyli.
