Popliváte památku obětí masakru, vyčítá úřadům přeživší „slezských Lidic“

Aurelie Waloszková 6. srpna 1944 málem přišla o oba rodiče. Brzy nad ránem chtělo nacistické gestapo zastřelit jejího otce za to, že nemohl najít německé doklady. Rovněž její matka jen těsně unikla smrti – u hlavy už měla přiloženou zbraň.

Řádění gestapáků zanechalo v Životicích a dalších přilehlých obcích nedaleko Havířova 36 zastřelených mužů a tři desítky odvlečených do koncentráků, z nichž se vrátili jen čtyři. Vzpomínky na tragédii pronásledují Aurelii Waloszkovou dodnes.

„Nacházíme se Na Polanech, na území, kde došlo v osudném roce 1944 zřejmě k nejvíce vraždám. Pět lidí bylo zastřelených a jeden odvezen do koncentračního tábora. Byl to nejhorší úsek celého dění. Dva baráky od nás odvedli syna a manžela, přivedli je tady k lesu a tam je zastřelili,“ popisuje lokalitu svého domu, kde se právě nacházíme.

Události, někdy označované jako „slezské Lidice“, ji zastihly coby dvouletou, vzpomínky na dění jí předávala zejména matka. Část běsnění se odehrála ve zhruba 20 metrů vzdáleném lese. Waloszková zde žije dodnes a i to je důvod, proč se za žádnou cenu nehodlá smířit s tím, že stát jen pár metrů od jejího obydlí plánuje postavit silniční obchvat Havířova. Výstavba by mimo jiné zničila část pomníčků, které stojí na místech, kde nacisté životické muže popravili.

„Když zastřelili mého strýce a 16letého bratránka, přišla k nám tehdy teta a prosila maminku, aby zašla do Horní Suché k jeho rodičům a řekla jim, co se tady stalo. Maminka tam šla, ovšem Horní Suchá už byla obsazená vojáky wehrmachtu. Bylo tam připraveno několik mužů k zastřelení. Když viděli moji maminku, postavili ji také do řady, že ji zastřelí,“ vzpomíná Waloszková na šílené srpnové ráno roku 1944.

„Maminka prosila, že má doma malé dítě – mě. Jeden z gestapáků nakonec namířil zbraň na toho, jenž chtěl maminku zastřelit. Měl vyšší hodnost, maminku zachránil, dovedl ji domů. Když přišla, mého tatínka zrovna vedli na popravu, protože nemohl najít volkslistu (listina na zařazení obyvatel na Němci obsazeném území za druhé světové války podle kritérií sestavených šéfem gestapa Heinrichem Himmlerem, pozn. red.). Maminka ale věděla, kde ta volkslista je, takže tatínka zachránila,“ pokračuje Aurelie Waloszková.

Pietu však v místě mohou vystřídat bagry na obří stavbě, která má oblastí vést: obchvat Havířova, který by zasáhl 12 pomníků.

„Dodnes to mám před očima, když se starám o pomníčky. Pokaždé mi vyhrknou slzy do očí. Můj manžel byl z rodiny, kde maminka zůstala sama s pěti dětmi po masakru gestapa. Každou chvíli o tom mluvil, když byl ještě naživu. Jestli postaví silnici přes tato místa, bude to nestoudné plivnutí do očí těm, kteří tu žijí se vzpomínkami na vraždy našich příbuzných a blízkých. Politici snad nemohou být takhle arogantní a drzí,“ nehodlá se Aurelie Waloszková smířit s myšlenkou, že by jí za pár let mohly za okny hlučet kolemjedoucí vozy.

Plán na výstavbu silnice I/11 Havířov–Třanovice kritizují místní sdružení. Jak Seznam Zprávy upozornily v září, kritici se obrátili s žádostí o pomoc na Ministerstvo kultury. Kdyby úřady prohlásily pietní místa za kulturní památku, získala by ochranné pásmo.

Resort věc řeší. „Projednávání podnětu na prohlášení pomníků obětí životické tragédie věnuje Ministerstvo kultury průběžně zvýšenou pozornost. Vedení ministerstva vstoupilo opakovaně do jednání s vedením Ředitelství silnic a dálnic, aby bylo včas zabráněno kolizi vytipovaných pomníků s navrženým průběhem obchvatu Havířova,“ řekla Seznam Zprávám Ivana Awwadová z tiskového oddělení ministerstva.

„Památkový ústav v Ostravě aktuálně oslovil vlastníky všech pozemků, na nichž jsou pomníky umístěny. Identifikace vlastníků 26 pomníků, které uctívají památku celkem 36 obětí, se jeví jako zatím největší překážka k zahájení řízení o prohlášení za kulturní památku,“ dodala.

Spor o výstavbu havířovské silnice prosákl rovněž do diplomatických kruhů. Do věci se před několika měsíci vložila Izabella Wołłejko-Chwastowiczová, polská generální konzulka v Česku, jež o kauze informovala jak havířovský magistrát, tak Ministerstvo dopravy, pod které spadá Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), jež je za výstavbu obchvatu zodpovědné.

Konzulka úřady požádala, aby životické reálie byly při projektování stavby vzaty dostatečně v potaz. Podle jejího aktuálního vyjádření pro Seznam Zprávy ale doposud k žádným jednáním s českými politiky či úředníky nedošlo.

Ministerstvo dopravy uvedlo, že příprava výstavby havířovského obchvatu je teprve na začátku. V prosinci bylo podle resortu zahájeno zjišťovací řízení procesu EIA, který posoudí environmentální a společenské dopady stavby. Právě v této fázi mohou do věci promluvit i kritici, kteří mají obavu o životické pomníky.

O nacistických vyhlazovacích činech v Lidicích a Ležácích se učí na školách, občas se v osnovách zmiňují i tragické události v Javoříčku na Hané. Ale Životice? O místní tragédii se dnes příliš neví ani v samotném Slezsku.

Pomalu se to mění až nyní, a to po vydání knihy Karin Lednické, která na základě dobových dokumentů a výpovědí přeživších a pamětníků letos vydala oceňovanou knihu Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie.

Podle Aurelie Waloszkové byl životický masakr zejména v rané éře komunismu tabu. Nejspíš kvůli tomu, že gestapo provedlo masakr jako odvetu za potyčku vyvolanou partyzány.

„Partyzáni inklinovali ke komunistům. Myslíme si, že komunisté přispěli k tomu, že se o Životicích moc nemluvilo. Ani moje maminka o tom nechtěla mluvit, měla z toho trauma, vždyť i ji gestapáci málem zabili. Mohla být jedinou ženou mezi popravenými. Až historik Mečislav Borák, Československá televize a nyní spisovatelka Karin Lednická přispěli a přispívají k tomu, že se o Životicích začíná více mluvit,“ vypráví Waloszková.

Právě skutečnosti, že se o životické tragédii příliš neví, se místní obávají. Svitla jim naděje alespoň v tom, že téma rezonovalo v zářijových komunálních volbách. V životickém okrsku Havířova drtivě vyhrálo se ziskem 55 procent hlasů uskupení Havířov Sobě s kandidáty, kteří stavbu kritizují.

Jedním z nich je opoziční havířovský zastupitel Martin Cyž, podle něhož je výstavba silnice pro místní velice citlivá.

„Jsem rád, že i samosprávy okolních obcí Horní Suchá a Těrlicko vyjádřily jasný nesouhlas s plánovanou trasou, která má vést přes Životice. Navíc vedení obce Horní Suchá nabízí vhodné alternativní řešení vedení trasy silničního koridoru přes území po ukončené těžbě černého uhlí, které by mělo minimální vliv na život a bydlení obyvatel aglomerace, bylo by pravděpodobně levnější a úplně by se vyhnulo pietním místům spojeným s životickou tragédii,“ přiblížil Seznam Zprávám.

Podle něho se může stát, že životičtí obyvatelé projeví přání odtrhnout se od Havířova. „Postoj vedení města Havířova k této stavbě je bohužel dlouhodobě velmi nečitelný a mezi obyvateli Životic aktuálně sílí nálada na vyhlášení místního referenda k osamostatnění Životic v případě, že vedení Havířova nebude dostatečně hájit zájmy této místní části,“ dodal havířovský zastupitel.

Vedení magistrátu uvedlo, že s obyvateli Životic obecně řeší řadu projektů a žádostí, kterým se snaží město vyhovět. Na posledním jednání s občanskou komisí prý zazněl ze strany životických obyvatel názor, že „co město slíbilo, to realizovalo“. Magistrát se hájí tím, že do výstavby obchvatu nemá jak zasáhnout.

Rozhovoru Seznam Zpráv s Aurelií Waloszkovou se účastní i její dcera Helena Peterková. Obě dámy vítají, že se o případ začali zajímat polští diplomaté v čele s generální konzulkou. „Je to ostuda, že to musí řešit Poláci. Není možné, že Poláci to řeší a Češi nikoliv,“ shodují se.

Helena Peterková nesouhlasí s výše citovaným přesvědčením vedení Havířova (pod taktovkou primátora a poslance hnutí ANO Josefa Bělici), že se s životickými občany vede dostatečná diskuze.

„Nikdo s námi pořádně nediskutuje. Byla tu beseda vyvolaná životickým spolkem, byla jsem tam. Náměstci z magistrátu, ředitelka z ŘSD, která o ničem nevěděla, a projektant. Nebyla to žádná diskuze. Zejména jeden zástupce z magistrátu se k věci stavěl arogantně. Nikdo se nás neptá na naše názory. Nehrnou se do toho, protože vědí, že k obchvatu panuje v Životicích obrovský odpor,“ míní Peterková.

Je přesvědčená, že město zamýšlený obchvat nepotřebuje. „Nejsem automaticky proti stavbám silnic. Vím, že jsou potřeba, ale tady to neplatí. Havířov není zacpaný, nejezdí tu kamiony, nejde o tranzitní cestu. Vím to, sama žiji v Havířově. Navíc jsou tu jiné, vhodnější a alternativní varianty, kudy by – když už – mohla silnice vést. Takhle jen zničí pietu v Životicích a obec rozdělí na půl. Teda, já jsem se zase nas*ala,“ uzavírá žena, jejíž matka s rodiči přežila nacistické běsy ze srpna roku 1944.