Uprchla před Lukašenkem, teď ji Česko vyhostí jako Putinovu agentku

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do Česka se z rodného Běloruska dostala před více jak čtvrtstoletím coby politická uprchlice. Jako nepřítel Lukašenkova režimu tu v roce 1999 požádala o azyl, avšak teď byla označena za agentku ruské tajné služby GRU a náhradní vlast musí do měsíce opustit.

To je v kostce příběh běloruské podnikatelky a novinářky Natallie Sudliankové, již ve středu zařadila Fialova vláda na vnitrostátní sankční seznam.

Kdo Sudliankovou zná déle, o její dlouhodobé příchylnosti k Putinovu Rusku většinou nepochybuje. Hovoří o tom její bývalí spolupracovníci, ale i třeba i kolegové z novinářské branže.

„Já ji osobně nijak neznal, ale opakovaně se mi stalo–⁠⁠⁠ když jsem byl pozván do televize, abych komentoval dění v Rusku–⁠⁠⁠ byla jako oponent vůči mému prudce kritickému názoru posazena právě paní Sudlianková. Třeba když Rusové sestřelili nizozemské letadlo nad Donbasem. A ona vždycky zastávala názor ve prospěch Ruska,“ vzpomíná publicista Jefim Fištejn.

Lze najít i rozhovory se Sudliankovou z roku 2014, kdy například po anexi Krymu pro Respekt tvrdila, že ruský režim na Donbase aktivně nepůsobí, nejde prý o oficiální armádu, ale jen o dobrovolníky bez vazby na Kreml. Zastávala se politiky Ruska v (Asadově) Sýrii.

Na začátku se přitom profilovala jednoznačně jako odpůrkyně autoritářských režimů, a tak na ni v Česku i úřady pohlížely.

V mediálních databázích lze najít zápis z jednání městské rady v Kladně z roku 2001, která dala úředníkům za úkol „vytipovat vhodný byt v majetku města pro řešení bytové situace p. N. Sudliankové v rámci státního integračního programu na podporu bydlení politického uprchlíka“.

Sudlianková v Česku v počátku pracovala v běloruské sekci Rádia Svobodná Evropa, posléze přispívala do řady jiných médií. S jakou motivací do Česka přišla, zda už v těch letech byla skrytou spolupracovnicí GRU, nelze dnes ověřit.

Publicista běloruského původu Andrej Poleščuk uvádí, že podobných „přerodů“ jako v jejím případě se odehrálo více i v samotném Bělorusku. Upozorňuje hlavně na případ někdejšího opozičního aktivisty Ramana Prataseviče, který nakonec pod nátlakem bezpečnostních složek s Lukašenkovým režimem začal spolupracovat.

„Ničemu se nedivím, běloruské i ruské tajné služby používají různé metody. Když česká vláda zařadila paní Sudliankovou na sankční seznam kvůli spolupráci s GRU, určitě to musela mít podložené, o tom jsem přesvědčen, něco o tom vím. Jinak by i hrozilo, že soud ji z toho seznamu zase brzy vyškrtne,“ věří Andrej Poleščuk, že Sudlianková pro ruskou tajnou službu, známou i z kauzy Vrbětice, skutečně pracovala.

Jak dlouho to bylo, ale nechce říct ani tajná služba BIS, která případ Sudliankové rozkrývala.

„Obecně platí, že profese novinář a obchodník jsou nejčastěji používaná krytí důstojníků a spolupracovníků tajných služeb. Minimálně od roku 2020 byla řízena dalším člověkem na sankčním seznamu Alexejem Šavrovem, důstojníkem ruské GRU. Ten jí zadával úkoly a vyplácel desítky tisíc euro,“ uvedl na dotaz redakce mluvčí BIS Ladislav Šticha.

Sudlianková vedle novinařiny –⁠⁠⁠ kdy dříve zastávala post šéfredaktorky ruskojazyčného týdeníku Pražský Telegraf –⁠⁠⁠ se také mnoho let hojně věnovala byznysu.

Jí řízená komunikační agentura Essential Communication–⁠⁠⁠ naposledy sídlící v Lazarské ulici–⁠⁠⁠ pracovala dle oslovených pamětníků hlavně pro ruský Rosatom. Mimořádně aktivní byla hlavně v době před více jak deseti lety, kdy se řešila výstavba dvou nových jaderných bloků v Temelíně. Sudlianková byla v kontaktu přímo s Sergejem Kirijenkem, generálním ředitelem ruské státní atomové korporace.

V té době se také v Česku objevila řada článků, které ruskou nabídku přímo či nepřímo podporovaly. Tato situace se opakovala i později, kdy úřady po zastavení temelínského tendru začaly řešit dostavbu Dukovan.

Jen matně si ale podle vlastních slov z té doby Sudliankovou vybavuje dlouholetý zmocněnec pro otázky energetické bezpečnosti Václav Bartuška.

„Nijak zvlášť mi v paměti (Sudlianková) neutkvěla. Už je to přece jen hodně let. Kolem tendru na Temelín se pohybovala spousta dalších novinářů,“ uvedl s dovětkem, že konkrétně Sudliankovou má zařazenu spíše do kategorie lobbistů, kterým se snažil vyhýbat. A když už se s nimi potkal, prý jen za účasti dalších osob. „Já se potkával přímo s Kirijenkem (šéf Rosatomu), a to třeba i šestkrát do roka. Stejně tak ale i s šéfy konkurenčních firem Areva a Westinghouse,“ popsal redakci Bartuška s tím, že lidi, jako byla Sudlianková, k ničemu moc nepotřeboval.

Že se Rusko i skrze ni snažilo dostat ke stamiliardovému kontraktu, o tom ale ani Bartuška nepochybuje. „Nijak mě to nepřekvapuje. Je logické, že u takto velké jaderné zakázky se tomu vlády věnují různými způsoby,“ uvedl ke kauze Sudliankové.

Dnes šedesátiletá novinářka a podnikatelka běloruského původu neměla za klienta jen Rosatom, ale i mnoho českých firem s ruským kapitálem. Namátkou šlo o firmu Safina, zpracovávající drahé kovy, nebo Cerva, což je dodavatel pracovních oděvů a pomůcek, také Vemex, ovládaný ruským Gazpromem.

Vedle toho organizovala v Praze různé kulturní akce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ festival ruského filmu, divadelní a jiná představení s ruskými umělci. Dodnes je vedena jako předsedkyně správní rady Nadačního fondu Rusko-České smíšené obchodní komory.

Z dlouholetého podnikání jí toho ale oficiálně moc nezůstalo. Její PR agentura už podle dostupných informací nefunguje (v rejstříku je napsaná na dceru), Sudlianková na sebe nemá registrován žádný nemovitý majetek, oficiální bydliště má v pražském paneláku (byť podle bývalých kolegů měla v Praze pronajatý rodinný domek).

Jako nemajetný se oficiálně prezentuje i její dnes už bývalý manžel Michail Čepeliv, o němž i na internetu kolují informace, že v minulosti dělal pro běloruskou KGB. V Praze na Vinohradech provozovala Sudlianková několik posledních let bistro s ruským jídlem nazvané Anna Vanna, čísla z rejstříku ukazují na poměrně výrazní ztráty, dnes na místě už funguje úplně jiný restaurační podnik.

Navíc podle zdrojů z okolí Sudliankové po sobě podnikatelka zanechala i mnohé dluhy. „Bavili jsme se i o hromadné žalobě, ale spousta lidí to nechala plavat,“ uvedl jeden z bývalých zaměstnanců. V databázi exekucí žena zatím žádný záznam nemá.

Kam se nyní Sudlianková přesune, zda se vrátí do Běloruska, nebo ne, nelze odhadnout. Seznam Zprávy se ji snažily opakovaně kontaktovat na jejím mobilním telefonu, ale nereagovala. Neúspěchem skončila i návštěva v místě už zmíněného bydliště, nikde na zvoncích není uvedena a nikdo ze sousedů, které redakce oslovila, ji ani nezná.

Případný návrat do Běloruska by se nemusel odehrát bez komplikací. Když totiž na konci 90. let Sudlianková rodnou vlast opouštěla, byla tam obviněna z finančních machinací. A Bělorusko posléze žádalo Českou republiku (nakonec neúspěšně) o její vydání, jak popsal server iRozhlas.

Ačkoliv s Putinovým režimem v zásadě sympatizovala, vůči Lukašenkovu stále zaujímala kritické postoje. Alespoň navenek.

Vyplývá to třeba z jejího vyjádření v době koronavirové pandemie, kdy kritizovala chabá opatření v Bělorusku a dokládala to i nelehkou situací, s níž se tam musí potýkat i její příbuzní.

„Reálný rating Lukašenka je pět až sedm procent, což není volitelná pozice, ale na druhou stranu nemá žádného seriózního protikandidáta. Situace by se mohla změnit, pokud by přišel nějaký převrat, Lukašenko ale zatím drží situaci pevně v rukou,“ uvedla před pěti lety Sudlianková, když se blížily prezidentské volby, v nichž nakonec opět Lukašenko uspěl.

Teď hrozí, že bude do vlasti vyhoštěna. Po středečním zapsání na sankční seznam má 30 dnů na to, aby Česko opustila.

S přispěním Patricie Švejcarové