Nechali ho pět hodin bez vyšetření, přišel o nohu. Teď vyhrál nad elitní nemocnicí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když má Roman Blanář popsat, jak se mu 2. listopadu roku 2012 změnil život, dlouze se zamyslí.

„Už jen taková ta běžná každodenní chůze je pro mě nadprůměrný výkon. Nebo schody – obrovský problém, nadměrné úsilí. A nějaké koníčky? Na ty můžu zapomenout,“ vyjmenovává po chvíli a je znát, že se mu o tom nemluví snadno.

Tenkrát před 11 lety přišel o nohu. Po nešťastném úrazu, kdy mu střepina z protitankové zbraně pronikla pod koleno, ho operovali v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.

Právě s tímhle špičkovým nemocničním zařízením vede od té doby vleklý spor o to, proč zdejší léčba skončila amputací – radikálním zásahem do budoucnosti tehdy sedmadvacetiletého mladého muže.

Nyní má Roman Blanář v ruce první, pro něj velmi cenné rozhodnutí soudu, že vojenští lékaři v jeho případě zásadně pochybili. Podle rozsudku dlouhé hodiny neudělali nic, aby si ověřili, že se operace zdařila. A když se ukázalo, že zraněnou nohou neproudí krev, bylo už pozdě.

„Uplynul nepřiměřeně rozsáhlý časový úsek, kdy končetina nebyla prokrvována,“ uvedla soudkyně Irena Voštová z Obvodního soudu pro Prahu 6 v písemném rozsudku, který Seznam Zprávy pročetly.

Zatím není pravomocný, zavinění nemocnice bude ještě řešit odvolací soud.

Jak přesně se Romanu Blanařovi původní úraz stal, není až tak důležité. Takže jen ve zkratce: zúčastnil se oficiální policejní akce, na níž se předváděly různé druhy zbraní. Jedna z nich, pancéřová pěst, se nešťastně roztrhla a Romanu Blanářovi se jeden z úlomků zasekl do levé nohy. Výbuch mu také přerazil čelist a roztrhl obočí.

Krvácení hned na cvičišti zastavili škrtidlem, následovala přeprava vrtulníkem do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, uvedení do umělého spánku a večerní tříhodinová operace, při které lékaři provedli takzvaný by pass, aby nahradili poškozenou část tepny.

Dopoledne následujícího dne, jak dokazují informace i výpovědi v soudním spisu a ve zdravotnické dokumentaci, kontroloval jeden z lékařů, jestli je céva průchozí. A nařídil, aby pro jistotu pacientovi udělali vyšetření sonografem, který by případně ucpanou cévu odhalil.

Jenže toto vyšetření se odehrálo zhruba až po pěti hodinách. Na sonografu se pak skutečně ukázalo, že krev nohou neproudí. A v půl sedmé večer následovala další operace. „Takže až po nějakých 22 hodinách po první operaci lékaři zjistili, že je problém,“ počítá advokát Miloslav Strnad, který Romana Blanáře zastupuje.

„Vzbudili mě po pěti dnech od operace. Doktoři nenaznačovali žádné komplikace: pochopil jsem, že to opravili a vše je v pořádku. Snad jen že budu trochu kulhat, protože vše se možná dokonale nezahojí,“ popisuje Roman Blanář události po druhé operaci.

Avšak po několika týdnech bylo jasné, že noha odumírá. Takže došlo na nejhorší scénář – amputaci nad kolenem.

„Podíval jsem se pod peřinu a pomalu hledal provaz, na kterém to ukončím. Neudělal jsem to – díky bohu mám rodinu, která mě neskutečně podporovala. První měsíce jsem ale vážně přemýšlel, co udělám se životem,“ vysvětluje Roman Blanář.

Proč přišlo sonografické vyšetření s pětihodinovou prodlevou?

Nemocnice nechce k žalobě a na svou obranu nic bližšího sdělovat. „Jistě pochopíte, že se nebude ÚVN k tomuto případu vyjadřovat do doby, než dojde k pravomocnému rozhodnutí,“ reagovala mluvčí nemocnice Jitka Zinke.

Takže je možné vycházet jen z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 a z toho, co aktéři případu vypověděli oficiálně při výsleších a jaké předložili do soudního spisu dokumenty.

Lékař, který po první operaci sonografii nařídil (aby se potvrdilo, že první operace byla úspěšná), při výslechu před soudem řekl, že pak už neověřoval, jestli jeho kolegové vyšetření skutečně provedli. „Věnoval jsem se jiným pacientům,“ prohlásil.

Ústřední vojenská nemocnice argumentovala, že poranění střepinou je vlastně válečným zraněním, protože ničí kosti a tkáně mnohem vážněji, než se to děje při běžných úrazech. Roman Blanář měl podle nemocnice šanci na přežití jen 10 procent a lékaři prý už před první operací zvažovali, že nohu amputují.

„Lékaři již na počátku stáli před problémem, zda těžce zraněnou končetinu hned neamputovat, a tak zajistit stabilní postavení pro další léčbu, vedení z traumatického šoku a podobně. A vzhledem k mládí pacienta a jeho dobrému zdravotnímu stavu se rozhodli pro nesnadnou alternativu záchrany končetiny, i když šance na úspěch byly sporné,“ uvedli před soudem právníci nemocnice.

Spor u prvoinstančního soudu se stal – jak to v podobných případech bývá – soubojem znaleckých posudků.

Roman Blanář a jeho advokáti měli ohromné potíže přesvědčit některého z expertů s kulatým razítkem, aby v tomto případě posudky sepsal. Naráželi na to, že znalcům se nechtělo angažovat v citlivém sporu s jedním z nejlepších zdravotnických pracovišť v zemi.

Nakonec získali profesora Jana Černého, dlouholetého předsedu České společnosti kardiovaskulární chirurgie, který jako první v Evropě provedl transplantaci srdce dítěti.

A také odborníka ze zahraničí – profesora Sebastiana Dubusyho, bývalého předsedu Německé vaskulární společnosti.

Oba znalci – zjednodušeně – učinili závěr, že neokysličování nohy trvalo mnoho hodin – dost na to, aby noha začala odumírat. Takže druhá operace byla provedena příliš pozdě. Posudek vojenské nemocnice naopak konstatoval, že postup lékařů byl správný.

A poslední posudek si objednala soudkyně u Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Když došlo na otázku, jestli měli lékaři zjistit dřív (než přibližně po 10 hodinách od operace), že noha se neprokrvuje, tento znalecký nemocniční ústav napsal: „K důvodům, z jakých došlo k časové prodlevě, se nelze vyjádřit. Je to vždy otázka přístrojových a personálních v konkrétním zdravotnickém zařízení.“

Zároveň znalecký ústav konstatoval, že čím dřív se podobnou komplikaci přijde, tím je větší šanci nohu zachránit.

Soudkyně Voštová nakonec rozhodla, že lékaři měli neprůchodnost cévy zjistit dřív. I když měl totiž nařízené vyšetření na sonografu, zůstal Roman Blanář den po operaci nejméně od 10 hodin dopoledne do půl čtvrté odpoledne bez této péče.

A až v půl sedmé následovala narychlo „opravná“ operace, k níž nemocnice přivolala zkušeného chirurga, s patřičnou atestací, z Nemocnice na Homolce.

Soudkyně odmítla tvrzení nemocnice, že ke ztrátě nohy vedlo především těžké zranění, ne pooperační péče. A dodala také, že ji vlastně nezajímají důvody téhle klíčové prodlevy.

„I kdyby příslušné úkony nemohly být zajištěny v důsledku neuspokojivé personální situace na straně žalované, tak ji to nezbavuje odpovědnosti za zdraví pacienta,“ uzavřela soudkyně Voštová.

Její rozsudek je takzvaně mezitímní. Je to obvyklé ve složitých sporech: nejprve soud zváží, jestli je vůbec žaloba důvodná. K tomu současnému, prvoinstančnímu rozsudku ostatně vedla dlouhá, skoro osmiletá cesta. A teprve v další fázi se začne řešit finanční nárok, který Roman Blanář vyčíslil na desítky milionů.

Roman Blanář říká, že i přes dílčí vítězství cítí hořkost – kvůli tomu, jak vojenská nemocnice ke sporu podle něj přistoupila – stylem buďte rád, že jste přežil. Jeho advokáti se například nemohli dlouho dostat ke kompletní zdravotní dokumentaci, na níž postavili žalobu. Nemocnice ji vydala až za přítomnosti exekutora.

Za celou dobu, mrzí Romana Blanáře, se nemocnice ani nepokusila o minimální omluvu nebo vyjádření účasti za to, co se stalo.

Blanářovou výhodou je, že si může dovolit vést letitý, nákladný spor a platit v něm například zahraničního experta. „Ale říkám si, jak asi dopadají lidé, kterým se stane něco podobného a nemají na to se bránit,“ uvažuje.