Článek
Do již tak dost rozbouřeného prostředí českého Twitteru (dnes X) se podle vlastních slov rozhodl „hodit úvodní šrapnel“ ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Chtěl prý rozpoutat diskuzi. Zřejmě měl za to, že diskuze vznikne nejlépe právě použitím (citujme Wikipedii) „staršího druhu dělostřeleckého střeliva pro boj proti nepřítelově nekryté živé síle“.
Šrapnelem prý byl ministrův status o nejodpornějších praktikách poválečné KSČ a Rudého práva, které přisoudil též některým současným českým redakcím. Munice však nepřítelově nekryté živé síle evidentně a naštěstí nezpůsobila žádné větší škody.
Při svém tažení proti zveřejňování úniků z trestních spisů a videa ze zadržení jednoho z obviněných v takzvané chomutovské kauze ministr Blažek opomíná, že pilířem demokratického právního státu je i svobodná a nezávislá kontextuální investigativní novinařina.
Vyhledávat, zpracovávat a se zasazováním faktů do souvislostí uveřejňovat informace jinak běžně nedostupné. Nebo někdy dokonce právě takové, na které je z rozhodnutí státních orgánů uvalené embargo. To je sama podstata a smysl práce svobodných a nezávislých médií.
Shodou okolností tomu bylo před pár dny padesát let, co jen díky dvouleté mravenčí, trpělivé investigativní práci reportérů deníku The Washington Post po aféře Watergate poprvé a dosud naposledy rezignoval americký prezident. Nejvyšší místa tehdejšího amerického vládního establishmentu neměla na uveřejnění kompromitujících nahrávek žádný zájem. Šéf Výboru pro znovuzvolení Richarda Nixona a bývalý ministr spravedlnosti John Mitchell se dokonce velmi nelichotivě vyjádřil o vydavatelce The Washington Post Katie Grahamové. Ona ani její lidé se ale nenechali zastrašit.
Nyní, půl století po Nixonově rezignaci, stojí proti sobě v českém právním prostředí dva legitimní veřejné zájmy chráněné prostými zákony i Ústavou a Listinou. Na jedné straně zájem státu i obviněných na zachování neveřejnosti přípravného řízení trestního (s výjimkami stanovenými trestním řádem a informačním zákonem), tedy do okamžiku podání obžaloby či přesněji do nařízení hlavního líčení. Proti němu stojí zájem veřejnosti (reprezentované v tomto případě právě svobodnými a nezávislými médii) mít přístup k informacím, svobodu slova a právo uchovat novinářský zdroj v utajení.
Respekt a ústavní ochrana přitom náleží oběma těmto veřejným zájmům. Oba totiž spoluutvářejí demokratický právní stát. První z nich nestojí nad druhým, ale ani druhý nestojí nad prvním. Jsou si rovny.
Katalog Ústavou a Listinou chráněných základních práv není jednou provždy seřazená stupnice. Konkrétní konflikt dvou takzvaných základních práv může ve finále rozsoudit jen Ústavní soud. A to přesto, že se jeho výsledek může komukoli včetně ministra spravedlnosti zdát tady a teď jednoznačný. Jde totiž o střet principů takzvaného „složitého“ (ústavního) práva, nikoli toho „obyčejného“ (podústavního). Přitom není vyloučené, aby Ústavní soud i v obdobných případech rozhodoval různě.
Vhazovat do takto nastaveného jemného soukolí právního státu šrapnely, považuji na neodpovědné a nebezpečné, tím spíš, dělá-li to ministr spravedlnosti. Může to být vnímáno a interpretováno i jako pokus o ovlivňování a zastrašování médií. Mocní nemají nikdy získat moc nad obsahem médií ani nad jejich zdroji informací. Házet pětatřicet let po sametové revoluci šrapnely do toho, o čem a jak mohou a nesmí psát svobodná média? Tady bychom všichni měli mít nepřekročitelnou červenou linii. A politici zvláště.
