Kauzy, které jste u nás nečetli. Zn.: Doporučujeme

Jeden z pilířů Seznam Zpráv je investigativa ve všech svých podobách: takřka každý den přinášíme původní zprávy ze sledovaných případů, takřka každý týden otevíráme novou kauzu. Složité skandály zpracováváme nejen písmem, ale i v podcastech či ve videoreportážích.

Nechceme se ale tvářit, že jinde není kvalitní pátrací novinařina k dostání. Členové investigativní sekce SZ proto nabízejí tipy na články konkurenčních médií, které je letos zaujaly.

Kolega Martin Biben psal v Hospodářských novinách o exekucích, šmejdech a chudinských čtvrtích už v době, kdy jsme jako novináři tyhle problémy trochu povýšenecky přehlíželi. Kdo si přeje – skoro až vánoční – příběh s (doufejme) dobrým koncem, ať si přečte článek o tom, jak v Krnově vychovali první generaci romských dětí, která prošla normální základkou. Dokázali to drobnou a určitě úmornou každodenní prací. Třeba tím, že dětem z romských rodin školy otevřeli ve městě kluby, kde s nimi učitelé po škole probírají látku. Některé takhle dostaly svoji první jedničku v životě…

Pokud vás zajímají kriminální příběhy a přemýšlíte o tom, co se honí v hlavě vrahům, nebo chcete poznat více do hloubky, jak vypadá práce kriminalistů, doporučuji letošní podcastovou novinku Zločin bez lítosti novinářky a dokumentaristky Martiny Eretové.

První díly navazují na její dokumentární sérii Bez lítosti, ve které vyzpovídala osm vrahů, kteří si ve vězení odpykávají mimořádné tresty za obzvlášť brutální zločiny. V dalších dílech podcastu si pak do studia zvala kriminalisty, například šéfa pražské mordparty nebo vyšetřovatele metanolové aféry, kteří jí vyprávěli o zajímavých případech své kariéry a o tom, jak se jim je podařilo vyřešit. Nejaktuálnější díly se věnují lidem pracujícím ve věznicích. Dozvíte se tak třeba neuvěřitelné historky o tom, jak se vězni snaží přechytračit systém.

Doporučuji text „Chtěl jsem jim jen dát vědět, že nejsem žádný vrah“ od Jana Bělíčka ze serveru Alarm.

Nevídaný příběh boje za spravedlnost v prostředí české justice. Když se mladý muž Adrián B. v podstatě náhodou zapojí do potyčky, postarší muž po jeho zásahu padne k zemi, rozbije si hlavu a zanedlouho poté zemře. Adrián, který od dětství střídal dětské domovy a pasťáky, je obviněn z těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti a dostane nepravomocně pět let natvrdo. Do příběhu ale významně zasáhnou pozůstalí oběti, kteří s Adriánem soucítí, vnímají jeho bezbrannost vůči systému, zaplatí mu právníka a pro Adriána – člověka, jehož „rukou“ zemřel jejich příbuzný – „vybojují“ podmínku.

Dovolím si vypíchnout reportáž z dílny Reportérů ČT. Jmenovala se Pravda na řetězu.

Nečekejte žádný výlet do podsvětí či třeskutá zjištění, po nichž padaly hlavy pohlavárů. Novináři Zuzana Černá a Ondřej Golis „dostopovali“ jinak anonymní šiřitele dezinformačních řetězových e-mailů a dali jim nejen tváře, ale i hlas. Bez zbytečné útočnosti se jich ptají na jejich pohnutky, a díky tomu se dostávají dál, než bývá v českých médiích běžné. České televizi taková – svobodná, kritická, pátrací – žurnalistika mimořádně sluší a měla by být i dál součástí veřejné mediální služby. Je totiž potřebné si neustále připomínat, že dezinformace nejsou „jiný názor“, ale prachsprosté lži.

Tradičně precizní „detektivní“ práce Jiřího Štického z magazínu Reportér mapuje návrat kontroverzního byznysmena Tomáše Pitra na pražskou scénu. Článek o legendárním Club hotelu Praha na odpočívadle u dálnice D1 v Průhonicích není jen aktuálním příběhem o stavbě nového kasina, ale i příběhem podnikání komunistických elit, mezinárodního miliardového průšvihu a české privatizace. Od bratrů Štrougalových přes muže s baseballovými pálkami až k podnikatelsko-politickému seskupení kolem Tomáše Pitra.

Rusko dlouhodobě tvrdí, že z okupované Ukrajiny nevyváží ukradenou úrodu. Kolegové z Bellingcatu ale odhalili, že to není pravda. Našli ruskou utajenou flotilu lodí, zmapovali její plavby a pomocí satelitních snímků a geolokace identifikovali nejen lodě, jejich posádku, ale také přístavy, kam ukradené zboží putuje. Skvělá investigativní práce.

Válka na Ukrajině už skoro dva roky každým dnem plní média informacemi, kde se válčí, kolik lidí zemřelo nebo kde se vojáci střetli. Tento článek, který letos publikoval týdeník Respekt, patří mezi výjimky. Ukazuje, jak Rusko od počátku konfliktu krade děti z Ukrajiny. Velmi silné jsou svědectví dětí, které článek zachytil, stejně jako příběh matky, které se podařilo z Ruska svoji dceru dostat zpět.

Myslete si, co chcete, ale já pozornost obrátím k fotbalovým novinářům. K projektu Fotball Club, jeho webu a tištěnému čtvrtletníku, který není čtením o gólech, bodech nebo sekundách, ale o netušených věcech, jimiž sport jako fotbal přitahuje obyčejné lidi, pracháče i gangstery. V jednom z posledních čísel tohoto roku odhaluje autor Jan Woska neznámo sázkařského podsvětí. Začíná příběhem sportovce (možná fiktivním, ale zcela uvěřitelným), nad nímž vám dojde, že ta špína nelegálních sázek je blíž, než si myslíme.

Mimochodem – navzdory výbornému čtení přestal letos Fotball Club na papíru vycházet jako čtvrtletník a podle oznámení redakce přechází jen na příležitostné speciály. Hlavou holt trh neprorazíš.

Velmi si vážím práce kolegů z „malých“ nezávislých médií, kteří v nízkonákladových podmínkách vytvářejí kvalitní obsah. Vyzdvihl bych například web Hlídací Pes. Právě on svým článkem otevřel bouřlivou debatu o komunistické minulosti soudce Roberta Fremra. Obdivoval jsem nasazení kolegů z Deníku Referendum při hledání příčin otravy řeky Bečvy. A všem čtenářům vřele doporučují i články z webu Synopsis, které podle mě výmluvně ukazují skutečnou podstatu totalitní Číny i problematiku česko-čínských vztahů.

Petr Třešňák z časopisu Respekt dlouhodobě dává hlas lidem, kterým se děje bezpráví a sami se ozvat nemohou. Nejnověji rozkryl praktiky, které česká medicína uplatňuje vůči mužům s mentálním postižením ve snaze potlačit jejich sexuální pudy. I dospívajícím chlapcům bez jejich souhlasu podává lék, který má fatální vedlejší účinky a může je poznamenat na celý život. Český postup budí údiv expertů v západních zemích.

„Pokud se narodíte jako muž s mentálním postižením, máte minimálně stonásobně větší pravděpodobnost, že vás lékařský systém zbaví práva prožívat a realizovat svou sexualitu, navíc za cenu dramatických fyzických a psychických následků,“ píše Třešňák v citlivém, ale přesto nesmírně šokujícím textu. Esence smyslu žurnalistiky.