Článek
Minimálně od března 2019 do ledna 2021 chlapce jejich matka Lenka K. s přítelem Ivanem F. mlátili pěstmi, bili ostrým nožem přes nohy nebo je zavírali do sklepa.
Otec přitom už od roku 2017 upozorňoval OSPOD, policii i soud, že má podezření na týrání svých dětí. V ruce měl i videozáznamy, na kterých chlapci plakali, že nechtějí k mamince, a starší z bratrů vysvětloval, že na ně její přítel „křičí a bouchá je“. Přesto František Š. děti nezískal ani do střídavé péče a žádný z příslušných orgánů týrání neodhalil.
Pravda nakonec vyšla najevo, když si zranění u staršího z chlapců všimla učitelka ve škole. Matku dětí Lenku K. minulý týden soud poslal na šest let do vězení. Rozsudek je zatím nepravomocný.
„Došlo k naprosto systémovému selhání. Pro mě zcela nepochopitelnému,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy bývalá zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková, která je nyní členkou Rady vlády pro lidská práva a vládního Výboru pro práva dítěte.
Hovoří i o tom, jak si myslela, že „systém už pokročil“, a o tom, co v takových případech dělat a kdo by teď mohl postup úředníků Oddělení sociálně-právní ochrany dětí v Brandýse nad Labem, kam případ týraných chlapců spadal, prověřit.
Co vás napadlo, když jste četla o případu týraných chlapců, na který jsme na Seznam Zprávách upozornili?
Přiznám se, že jsem byla docela zděšená. Připomnělo mi to totiž kauzu Kuřim, která byla v České republice před docela dlouhou dobou a byla podobná. Také se tam tehdy ukázalo, jak byly malé děti týrány. Je to už ale poměrně dlouhá doba a člověk by si řekl, že ten systém pokročil a takovýto případ dlouholetého týrání, aniž by zasáhla příslušná instituce nebo kdokoliv, se už nemůže stát.
Mě na tom totiž nejvíc překvapilo právě to, pokud mám ty informace správné z vašich zdrojů, že se to dělo poměrně dlouhou dobu a nikdo, ač ty příslušné instituce na to byly upozorňovány, nezasáhl.
Otec měl dokonce videozáznamy, na kterých děti opakovaně pláčou, že nechtějí k mamince a starší ze synů tam říká, že je přítel jejich matky bije. Jak si vysvětlujete, že i přesto OSPOD týrání neodhalil?
Nemám k dispozici relevantní materiály, to znamená ani rozsudek soudu, ani obžalobu, ani spisy, které byly u OSPOD. Ale pokud to tak skutečně bylo, tak si myslím, že došlo k naprosto systémovému selhání. Pro mě zcela nepochopitelnému. A to v případu toho, zda se rozpozná dítě, které je v rodině týráno a je mu ubližováno, nebo ne.
Já jsem se problematice týraných a zneužívaných dětí věnovala už od roku 2004 v Nadaci Naše dítě a už tehdy jsme dělali velké kampaně na to, jakým způsobem poznat týrané děti. Myslela jsem si, že jsme se za těch mnoho let už dostali opravdu jinam.
Pro mě je nepochopitelné, že i ty relevantní orgány, které by měly dítěti v takové chvíli pomáhat, to nechávaly bez povšimnutí. Ať už je to OSPOD, který by měl fungovat na prvním místě jako ten, kdo hájí zájmy ohroženého dítěte, a měl by okamžitě zasáhnout, tak ale i ostatní osoby jako třeba pediatr nebo učitelé.
Podle všeho se to týrání v rodině vystupňovalo v době covidu. Kdy děti nikdo neviděl…
Bohužel víme, že v době covidu narostlo v rodinách domácí násilí, jak mezi dospělými, tak i vůči dětem. A některé kontrolní mechanismy v té době nefungovaly. To je pro mě samozřejmě pochopitelnější, že v tom případě si toho nemohli všímat ani učitelky, ani třeba lékaři.
Ale pokud dostal zejména OSPOD informace, a dokonce důkazy o tom, že se něco děje, tak je pro mě nepochopitelné, jak dál postupoval. Chtěla bych, pokud bych měla tu možnost, ten postup OSPODu vidět.
K tomu je třeba oprávněn ombudsman, který má pravomoc přezkoumat postup OSPODu. Může jít do všech spisů, které se týkají toho případu, a může tedy odborně a profesionálně zjistit, jak bylo postupováno. Já, když jsem byla zástupkyní ombudsmana, tak jsem několik podobných případů šetření iniciovala sama z vlastní iniciativy.
Veřejný ochránce práv může zjistit, zda došlo k nějaké chybě, která může být i systémová, a z toho vyvodit, co může pomoci v ostatních případech, aby se to už nestalo. Anebo to samozřejmě může být chyba individuální, ale i tak se alespoň zjistí, co bylo špatně.
A co se dá dělat, když už na tom příslušném OSPODu v Brandýse nad Labem ti úředníci, kteří měli případ na starosti, nepracují? Jak se dají dohnat k nějaké zodpovědnosti, měl by na ně úřad, pokud by se zjistilo jejich pochybení, třeba podat trestní oznámení?
Teoreticky, pokud by tam bylo nějaké zásadní pochybení, tak ani tato možnost asi vyloučena není. Ale to už opravdu hodně spekulujeme a jdeme do možnosti „co by kdyby“.
V Česku bohužel nejsou případy týrání dětí úplně výjimečné. Čím to podle vás je?
K případům týrání dětí, těžkého týrání, a to fyzického i psychického, u nás skutečně dochází poměrně často. Myslím si, že je to tím, že v České republice jsou stále v jisté míře přípustné fyzické tresty. Na rozdíl od jiných zemí v rámci světa i Evropské unie.
Myslím si, že to není dobře. Měli bychom mluvit o nepřípustnosti fyzického trestání obecně. Věřím, že postupem času by se zredukoval počet případů, které potom jsou špičkou ledovce, kde ti rodiče už nejsou schopni sami sebe ovládnout a používají fyzické a psychické tresty v takové míře, jako jsme viděli třeba v tomto případě.
Vy jste říkala, že existují postupy, jak poznat týrané dítě. Podle vyjádření soudu, který řešil žádost otce o svěření do střídavé péče, měla soudkyně k dispozici i zprávu o stavu dětí od psychologa. Ani ten týrání neodhalil. Jak se to podle vás mohlo stát?
Jak vidíte, stalo se to. A pro mě je to taky poměrně nepochopitelné.
Já bych v takovém případě té rodině hned doporučila, aby zvolila organizace, které jsou specializované na poznávání týraných a zneužívaných dětí. Dnes jich už máme hodně, ale měli jsme takové i v době, kdy se to těmto dětem dělo. Jde například o Dětské krizové centrum nebo o Centrum Locika, kde už je i koordinovaná spolupráce všech složek, včetně policie, sociálních pracovníků a psychologů.
V rámci spolupráce neziskového sektoru, konkrétně České společnosti pro inkluzívní vzdělávání a některých ministerstev, vznikla také tzv. karta Kid. Je to karta s informacemi, které by měly napomoci všem zainteresovaným odborníkům, kteří pracují s dětmi, rozpoznávat ohrožené, týrané dítě. Lze ji najít i na internetu.
Psychologové a psychiatři neposuzovali jen děti, ale v roce 2019 vypracovali znalci posudek i na otce a matku chlapců. Přičemž matku označili za kvalitnějšího rodiče. O dva roky později ji jiní znalci popsali jako zlostnou a agresivní osobnost. Jak si to vysvětlujete?
Já si to vysvětluji špatně. Mě tento rozpor, když jsem četla váš článek, poměrně bil do očí. Ten rozpor v obou dvou posudcích na stejného člověka, ač je dělaly jiné osoby, jiní soudní znalci, mě opravdu velmi překvapil a je to pro mě poměrně dost nepochopitelné.
A co se s tím teď dá dělat? Kdo by to mohl prověřit?
Teď konkrétně nevím, ale napadá mě obrátit se na profesní komoru psychologů, psychiatrů a informovat se na odbornost těch znaleckých posudků. Zkrátka a dobře se zeptat na to, jak je možné, že jsou dva tak odlišné posudky na jednoho člověka v rámci několika let a v okamžiku, kdy je dělali dva různí lidé.
Myslíte si, že je u nás dostatečná ochrana dětí? A jak moc chybí, že nemají stále svého ombudsmana?
To je hodně široká otázka. Já se pohybuji v té oblasti 20 let a myslím si, že hodně věcí se zlepšilo. Že se například mnoho věcí i legislativních posunulo.
Dětský ombudsman u nás ale stále není a myslím si, že je určitě potřeba. Bude to osoba, která zaštítí oblast dětských práv, a všichni budou vědět, že to je ten, který tady hájí práva dětí. Třeba v legislativním procesu, v rámci přípravy všech možných zákonů nebo bude sledovat, jestli v České republice jsou naplňovány jednotlivé články Úmluvy o právech dítěte. Ale měl by mít i pravomoc v některých konkrétních případech vstupovat i do soudních řízení.
Ten zákon už je připraven, prošel mezirezortním připomínkovým řízením. Uvažovalo se o tom, že by od roku 2024 dětský ombudsman měl vzniknout v rámci Kanceláře veřejného ochránce práv. Což si myslím, že není dobrá varianta, že to bude mít velký vliv na určitou jeho nezávislost, ale bohužel asi ten politický konsenzus a i finanční situace nedovolí jinou variantu než tuto. Ale aspoň za ni buďme rádi.
Všechny případy třeba právě fyzického týrání dětí budou ty, ve kterých se bude moci v první řadě rodič nebo i samo dítě na dětského ombudsmana obrátit. Myslím si, že v takovém okamžiku už nedojde jen tak lehce k tomu, že by ty děti zůstávaly dalších několik let v rodině, kde jim je takto ubližováno.
