Pašuje do Evropy „Putinovo“ zakázané dřevo. „Takže nic nekoupíte?“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na hlavním náměstí nočního Krakova je stále rušno, přestože celý den sněží a teploty se drží hluboko pod bodem mrazu. Ale na setkání s pašerákem se takové počasí hodí a stejně tak i toto turisty vyhledávané místo.

Dává totiž záminku fotografovat, podloubí radnice skryje dlouhý objektiv fotoaparátu. Nevlídné počasí pak pomůže natáčet objektivem ukrytým pod kabátem. Sejít se právě tady s mužem, který řídí trasu pro obchody se zakázaným zbožím z Ruska, je pro reportéry výhodné.

Ernest Rochal, tak ho známe, je zatím na obchodní cestě v Evropě, kde domlouvá, jaké zboží je třeba z Ruska propašovat, anebo co je naopak třeba do Ruska dodat. Jeho nespornou výhodou je, že má velmi dobré ceny, mnohem nižší, než byste zaplatili za podobné zboží v Evropě.

Rusko a tamní firmy šly kvůli obejití sankcí s cenami hodně dolů. A za to, co potřebují dovézt, jsou naopak ochotny zaplatit víc.

„Já nic nevyrábím, jen dodávám. V Rusku nakoupím za minimální cenu, třeba zpracované dřevo za 500 euro. V Kazachstánu už to je za 900 euro a v Evropě třikrát tolik,“ řekl Ernest Rochal, když se s ním reportér před měsícem sešel.

Jak je patrné i z už zveřejněné videoreportáže, najít cestu k Ernestu Rochalovi nebylo úplně snadné. Tip na jeho jméno se podařilo objevit díky dlouhému pátrání, zda a jak se porušují protiruské sankce.

Pak se ukázalo, že Ernestovy kontakty se vesměs rekrutují z prostředí rusky mluvícího organizovaného zločinu, takže dostat se až k němu znamenalo změnit identitu – a to tak, aby ve skutečnosti existovala.

Reportér přijal jméno Pavel Martin a fiktivně se nechal zaměstnat ve společnosti stavějící průmyslové haly. Pokud by se někdo ve firmě na Pavla Martina ptal, zjistí, že je manažerem nákupů a že zásobování staveb je jeho práce. Má pracovní místo, e-mail i služební telefon. Shání z Ruska železo a měděné dráty na stavbu haly, dřevo na interiér, tedy věci, s nimiž je problém, protože jsou pod embargem.

S tím začal Pavel Martin přímo, nebo přes prostředníky kontaktovat Ernestovy známé. Trvalo to několik týdnů, až jeden, ač se na pašování nepodílel, kontakt zprostředkoval.

Začala jednání přímo s hlavou pašerácké skupiny.

I když porušuje sankce, a to je ve většině evropských zemí kriminální čin, nebyl Ernest na první pohled nijak přehnaně opatrný. Měl dokonce aktivní účet na sociální síti LinkedIn, kde některé zboží nabízí. Moc dobře ví, že v Evropě fakticky není žádná instituce, která by dodržování sankcí vymáhala.

Když už se podařilo sehnat kontakt, spojit se s ním nebylo složité – ačkoli první kontakty musely proběhnout přes kryptovanou komunikaci.

Ukázalo se, že Ernest Rochal postavil kanál pro to, jak do a z Ruska dostat – a levně – žádané zboží.

Je těžké přesně odhadnout, jak velké objemy pašuje, a tak jsme odkázáni na jeho vlastní popis. Z Rochalových slov plyne, že by mohl zajistit přibližně desetinu zahraničního obchodu s komoditami ruského státu. „Přes hranici s Gruzií každý den může přejet 200 kamionů, dvacet z nich je mých,“ tvrdí s tím, že k dopravě využívá také velké nákladní lodě plující přes Černé moře.

Objednávka Pavla Martina byla pro Ernesta jednoduchá. „Potřebujeme železo na výstavbu haly a dřevo na její interiér,“ řekl mu fiktivní manažer.

Reakce byla rychlá, od Ernesta přišly katalogy ruských firem a ceníky, abychom si vybrali, co potřebujeme. Kupříkladu od moskevské firmy Sortos nebo od společnosti Nordeco, která před sankcemi dodávala dřevěné produkty do celého světa.

Všechno vypadlo snadně, ale reportér chce vědět víc. Jak totiž vypadá Ernestův kanál? Jak dostává embargované komodity do Evropy?

Aby se to dozvěděl, začne jeho manažerské já nad nabídkou od Ernesta váhat. „Není to pro moji firmu nebezpečné? Vždyť je všechno pod embargem?“

„Je to bezpečné,“ ujišťuje Ernest. „Vy přece budete nakupovat od bulharské firmy,“ říká a než to reportérovi dojde, všechno dovysvětlí: „Po cestě změníme dokumenty zboží. Máme v Turecku člověka na ministerstvu průmyslu. Vám nic nehrozí.“

Českého obchodníka Pavla Martina považoval Ernest Rochal nejspíš za příliš opatrného. Aby rozptýlil jeho obavy, posílá jako příklad, že je vše zabezpečeno, celní deklarace dodávky embargovaného dřeva do Polska. Tedy obchodu, který už se odehrál na konci září.

Jde také o ruské dřevo, jež také nejprve putovalo z Ruska do Turecka. Tam Ernest Rochal dokázal změnit zemi původu a dřevo převezli do Bulharska do skladu ve městě Haskovo poblíž tureckých hranic, který patří firmě Signum.

„Tu provozuje můj společník. Je to bývalý plukovník celní správy a předává nám kontakt na několik svých bulharských kolegů,“ popisuje svůj pašerácký kanál Ernest.

Že to tak opravdu funguje, ověřujeme – pod záminkou obav, zda už pan Rochal všechno vyřídil. „Ano, spolupracujeme,“ říká do telefonu hlas z Bulharska. Jmenuje se Daniel a řídí firmu Signum. „Voláte kvůli obchodu, který má proběhnout, nebo už proběhl? Ne, nevolal mi kvůli vám.“

A víte, odkud to zboží je? „Ano, vím o tom, ale já to nedělám, mám na starosti jen obstarat dokumenty.“

Dokumenty, které pro obchodníkův klid Ernest Rochal poslal, dokazují, že právě přes bulharskou firmu Signum prošla dodávka dřeva do Polska. Z celní deklarace vidíme, že dodávka odešla z Haskova 28. 9. 2022. Celkem 21,7 tuny dřeva odebrala společnost Berest v polském Bialystoku. Je to firma, která skutečně dřevěné produkty prodává.

Reportér v kabátu nákupčího Pavla Martina se nechal od Ernesta přesvědčit.

„Kolik kamionů jste schopen mi dodat?“ ptá se Pavel Martin váhavě.

„Měsíčně děláme zhruba padesát kamionů, kolik potřebujete?“

„Pro začátek by asi stačily tři,“ odpovídá Martin a Ernest Rochal se zasměje.

„To není problém, jen potřebuji přesně vědět, jaké dřevo potřebujete,“ uzavírá debatu pašerák.

Obchod je však třeba stvrdit osobně, a tak se domlouváme, že se sejdeme a kdy. Na začátku prosince bude Ernest Rochal na „obchodní“ cestě nejprve v Paříži, kde se zdrží zhruba týden, pak přejíždí do Krakova a do Varšavy.

Krakov se jeví jako místo schůzky lépe, je tam z Prahy blíž.

Hodí se také pašerákova cesta do Paříže – dává nám týden na to se do Krakova dobře připravit. Sedm dní navíc je dobrých i k tomu, abychom o Ernestu Rochalovi ještě něco zjistili.

Narodil se 15. března 1969 na Ukrajině. Na vysokou školu chodil do Petrohradu, tam potkal i pozdější manažery velkých ruských firem, kteří jsou dnes v těžkých časech jeho důležitými klienty.

V Petrohradu má Ernest Rochal i byt, další vlastní v Moskvě a v Izraeli. Širší rodina má pak blízko k Vladimiru Putinovi. Konkrétně Ernestův strýc, velmi známý dětský lékař Leonid Rochal, patří do okruhu Putinových osobních přátel. Sedí dokonce v jednom z poradních orgánů ruského prezidenta – v komisi pro lidská práva. Ernest se tím Pavlu Martinovi pochlubil. Aby dodal váhu tomu, co říká, ukázal fotografie strýce s vládcem Ruska.

Po Evropě však Ernest Rochal cestuje na izraelský pas. Z letenky víme, že do Paříže skutečně odlétá 4. prosince, 11. prosince nasedá na let číslo TO 7426 z Paříže do Krakova, kde přistane v 18:10. 

My už v Krakově čekáme. Schůzka je domluvena na další den v poledne. Na krakovském hlavním náměstí Rynek Główny, kde je sice nevlídné počasí, ale dobré podmínky pro naše finále.

Hodinu před schůzkou s Ernestem se volným krokem turistů procházíme centrem města, majestátným Wawelem, a pomalu míříme k místu, kde se máme sejít.

Jak už to v podobných situacích chodí, plány se na poslední chvíli mění. Patnáct minut před domluveným termínem přichází do telefonu zpráva. Čas setkání se nemění, ale místo ano.

Ernest Rochal teď čeká v kavárně ve velkém obchodním centru u nádraží. Buď je jenom líný přijít na původní místo. Anebo opatrný a místo změnil, jen aby ztížil případné sledování.

Platí-li druhá možnost, pak má Ernest dobrou intuici nebo bohaté zkušenosti. Reportér alias nákupčí Pavel Martin má v Krakově s sebou dva kolegy, aby finále zdokumentovali.

Do kavárny přichází každý zvlášť. Fotograf zůstává venku, sleduje okolí a fotí schůzku přes sklo, další kolega si sedá ke stolu tak, aby měl dobrý výhled a mohl skrytě natáčet, jak se bude Ernest hájit, až se dozví, že nic nevydělá a je jenom cílem investigativního projektu.

Zatím však Ernest Rochal jen rozšiřuje naše zjištění o tom, jak se v době sankcí z Ruska pašuje.

„Postavit celou infrastrukturu mi trvalo tři měsíce, ale teď už všechno běží velmi dobře,“ vysvětluje u stolku v krakovské kavárně. Podmínkou uzavření obchodu totiž je, že českému nákupčímu vysvětlí do detailu celý proces tak, aby měl management firmy v Praze jistotu, že nebezpečí z podvodného obchodu opravdu nehrozí.

„Mám společnosti v Ázerbájdžánu, Kyrgyzstánu a Uzbekistánu. Nemají sice velký obrat, ale přes ně jdou peníze,“ vykládá Ernest Rochal. Ani Turecko totiž prý nechce přijímat peníze přímo z Ruska. Proto ta složitá struktura.

„Nakoupím v rublech, stejný den přes SEPO transakci můj ředitel posílá peníze dál,“ říká Ernest s tím, že zboží jde jinou cestou. Pašeráci disponují kamiony, posílají je pro zboží přes Gruzii, ale protože je cesta dlouhá a komplikovaná, využívá se také lodní doprava. „Můj společník pronajal od největšího ruského soukromého přepravce FESCO velké transportní lodě. Naložíme v Novorossijsku a před noc přeplují do Istanbulu.“

„Do Ruska jsem dodal například helmy a neprůstřelné vesty z Číny a Izraele a ano, počítačové čipy také,“ posiluje své reference Ernest Rochal a ukazuje na mobilním telefonu, o jaké typy vest a přileb šlo.

Rozhovor v kavárně už trvá několik desítek minut, všechny podstatné informace o obchodech jsou zaznamenány, a tak je třeba vyložit karty na stůl.

Reportér se naposled coby Pavel Martin nakloní k bývalému obchodnímu partnerovi: „Musím vám ještě něco říct, nejsem obchodník, ale investigativní novinář.“

Ernest Rochal na několik minut přestává rozumět anglicky.

„Cože, nerozumím?“

„Zločin? Tomu nerozumím.“

„Takže nic nekoupíte?“

Tváří se nechápavě, ale ve skutečnosti nejspíš jen získává čas na přemýšlení, jak se zachovat. A brzy na to přijde.

„Porušování sankcí? Kriminální čin? Ne, ne,“ vrátila se mu už zase angličtina. „To všechno, co jsem říkal, bylo, ale ještě před sankcemi,“ vykládá a na obličeji dělá pobavený úsměv.

Když mu ale reportér připomene, že dokumenty, které o obchodech sám poslal, byly jen několik málo týdnů staré, mění ještě taktiku. „Můžu dodat i z Ukrajiny. Nebo alespoň z Běloruska,“ říká Ernest Rochal a duchapřítomně začíná mazat poslední zprávy, které v kavárně ze svého telefonu na reportérovu adresu odeslal.

Jestli tuší, že většina z nich už je pečlivě zálohována, nevíme. Schůzka končí potřesením rukou.

Kávu si poté zaplatí každý sám.