Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bývalý poslanec TOP 09 Dominik Feri dostal v pondělí tři roky vězení za znásilnění dvou dívek a za jeden pokus o znásilnění. Podle advokátky Adély Hořejší, zmocněnkyně Feriho obětí, může být tenhle sledovaný případ motivací i pro další ženy - aby se nebály podobné trestné činy ohlásit policii.
„Tento proces byl příkladem dobré praxe: Všichni aktéři trestního řízení se k obětem chovali respektujícím způsobem a přistupovali k jejich prožitkům s veškerou vážností, byly skutečně slyšeny,“ říká Hořejší.
Čekala jste na začátku, že se vše vyšetří a skončí u soudu?
Ano. Já vždycky věřím, že to dobře dopadne. Jinak bych svou práci nemohla dělat.
Je tříleté vězení přísným trestem?
V našich podmínkách přiměřeným. Sama bych si ho představovala o něco vyšší, přibližně v polovině sazby (činila až deset let). A to právě i kvůli diskriminačnímu kontextu, v jakém trestné činy byly spáchány. Důsledkem i záměrem jeho chování bylo snižování důstojnosti žen, vytvářel zastrašující, nepřátelské a ponižující prostředí. Šlo tak o nerovný přístup k ženám. Odsouzený přistupuje k ženám jako k nástrojům sloužícím k jeho vlastnímu uspokojení, považuje je za jemu podřadné. Choval se k nim jako k věcem, jeho jednání mělo až sériový spotřební charakter, s absentující reflexí.
Byla ta kauza pro oběti těžší proto, že pan Feri je známou osobností, bývalým politikem, hvězdou sociálních sítí?
Hrálo to významnou roli. Je to člověk s velkou mocenskou převahou, s velkým společenským a mediálním vlivem. Postavit se někomu takovému, to znamená jít do velké nejistoty a ohrožení. A přináší neustálý stres. Jsou odvážné, že svou zranitelnost otevřely. A také to odnášely - pan Feri je neustále veřejně ponižoval, zesměšňoval, zastrašoval, tvrdil, že křivě vypovídají a podobně.
Adéla Hořejší (vlevo) na snímku se státní zástupkyní Petrou Gřivnovou.
Však jste jeho chování u soudu kritizovala vy a také státní zástupkyně. Na druhou stranu: Proč mu to vyčítat, u soudu se přeci může obžalovaný hájit, jak chce?
No, to není úplně přesné. Ano, může se hájit všemi prostředky - to je základní právní princip. Může popírat trestnou činnost, přinášet svoje důkazy v rámci obhajoby. Nikdo ho ale nenutil říkat před soudem, že ženy jsou narušené, zhrzené, že lžou. Klást jim donekonečna a dokola otázky směřující do intimní oblasti, které neměly potenciál cokoli objasnit. Jejich cílem bylo pouze ženy rozrušit a ovlivnit tím jejich výpovědi, aby pak následně mohl poukazovat na drobné nesrovnalosti, které z toho vzešly. Agrese, kterou před soudem předvedl, je nepřípustná. Je třeba rozlišit mezi tím, že popírání viny je právem obžalovaného, a mezi způsobem takového popírání. Judikatura zdůrazňuje, že újmu je možné prohloubit právě způsobem obhajoby, například lhostejností, arogancí nebo projevenou bezcitností.
Uškodil si tím pan Feri v očích soudců?
Určitě ne, pokud jde o úvahy soudu o vině. Soud měl na stole důkazy, hodnotil je a udělal závěr.Důležité pro soud bylo i to, jak vnímal výpovědi poškozených. A ten, kdo mluví pravdu, je jednoduše přesvědčivý. Soud rovněž vnímal i osobnost odsouzeného. A jestli je zde například důvod ke snížení trestu. Když pachatel svoje jednání nějak reflektuje, dá najevo, že ví, co způsobil, jak zasáhl do života obětí, omluví se, pokouší se o odčinění, tak to jsou faktory, které působí jako polehčující okolnosti.
U soudu často zazníval pojem „ideální oběť“. Tedy jak se má podle mnohých představ zvenčí chovat někdo vystavený násilí - utíkat, bránit se, hned jít na policii a podobně. A ne to násilí tiše vytrpět a nechat si ho několik let pro sebe. Tahle představa pořád ještě přežívá?
I pan odsouzený stavěl svou obhajobu na mýtech o obětech. Říkal, že když žena dělá bojový sport, tak se přece mohla bránit. Nebo že zveřejňování vlastních stylizovaných fotografií vylučuje problémy s intimitou. Snažil se posílit dojem, že když oběť není absolutně zhroucená a bez života, tak se znásilnění nestalo. Policie, státní zastupitelství ani soud na to neslyšely. V tomhle proces hodně pomohl i společensky: Hodně nahlas pojmenoval, že takovéhle stereotypy jsou nepřípustné, oběti jsou lidé jako my všichni, nejsou to neživotné sochy, které si pachatel může tvarovat podle svých představ.
Mám v tomto směru i některé negativní zkušenosti, státní zástupce v jiné věci třeba uzavřel, že oběť je studentkou vysoké školy, takže je velmi inteligentní a měla si v té situaci poradit. Ale to už nebývá obvyklé, spíš jde o exces.
Nejhorší stereotyp ale je přenášet odpovědnost za násilí na oběť. S tím se pořád trochu bojuje i strukturálně. U jiných trestných činů takový přístup neznáme. Je to zajímavé i ze sociologického a psychologického hlediska, proč zrovna v případech narušování sexuální svobody, které se týká převážně žen, máme potřebu zásah do integrity zpochybňovat.
Jako kdybychom řekli okradenému: Proč jste vůbec měl v batohu tu peněženku?
Přesně. Dlouho bylo zvykem reagovat na nahlášení znásilnění neustálým zpochybňováním. Proč na tom místě vůbec oběť byla, proč tam chodila, proč neodešla. Přitom právě třeba u té krádeže se jen řeší, jestli pachatel narušil vlastnické právo a jak to udělal, hodnotí se jednání pachatele, ne poškozeného. Neřeší se, zda majitel stále hlídal auto, aby mu s ním někdo neodjel, nebo jestli auto nemělo moc výraznou barvu.
Byl tenhle proces důležitý i pro další oběti jiných znásilnění? Funguje to tak, že když se o těchto případech veřejně mluví, přestanou se některé oběti bát obrátit se na policii?
Určitě to platí. Tento proces byl příkladem dobré praxe: Všichni aktéři trestního řízení se k obětem chovali respektujícím způsobem a přistupovali k jejich prožitkům s veškerou vážností, byly skutečně slyšeny. Věřím, že tento přístup zvýší důvěru obětí v systém trestního práva. Tedy že se nemusejí bát. Tento případ emancipoval postavení zvlášť zranitelné oběti i ve společnosti. Všichni začínají lépe vnímat jejich potřeby a perspektivu.
Jak má v praxi vypadat citlivost policie k obětem?
Často stačí zdánlivé maličkosti. Jde třeba i o způsob kladení otázek. Nebo vysvětlení obětem, co se bude dít - ale musí to být takové vysvětlení, kterému porozumí. Nemá mít formální podobu, že dostanou papír s nějakým výčtem práv, která jim nic neříkají.
Podstatou je zajistit jim pocit bezpečí a tedy i kontroly nad situací, ve které se nacházejí. Pomůže třeba, když vědí, proč se jim kladou některé otázky, které mohou být zraňující, ale nelze se jim vyhnout. Jde o otázky, při nichž si musí znovu vybavovat zraňující zážitky. Pokud dá policista předem najevo, že takovou otázku položí, a vysvětlí, proč je to důležité, tak je to pro oběť informace, že policista vnímá křehkost její situace a snaží se jí to ulehčit.
Už takový zdánlivě drobný projev empatie může obrovsky snížit zátěž. Navíc je funkční i z pragmatického hlediska. Pokud se oběť cítí v bezpečí, je připravena vypovídat v plném rozsahu a nesoustředí se tak na to, aby nepříjemnou situaci měla za sebou. Neztratí se tak informace, které jsou pro zjišťování důležité.
