Největší justiční průšvih od roku 1989, říká expert o „neomylné“ důkazní metodě

Největší justiční skandál, který se nikdy nekonal. Tak shrnuje expert na pachové stopy z České zemědělské univerzity Ludvík Pinc přístup české policie i justice k metodě pachové identifikace.

Pinc s týmem výzkumníků zkoumal na žádost Ministerstva vnitra z roku 2010 policejní psy, které psovodi k pachovým srovnáváním využívají. A výsledky podle jeho slov dopadly tragicky. Experiment totiž prokázal, že metoda pachové identifikace, tak jak byla v Česku prováděna do roku 2018, byla silně nespolehlivá. Statisticky se její přesnost podle Pince přibližovala hodu mincí.

Přesto s pachovými stopami české soudy často pracovaly jako s neomylnými zjištěními. I když nemohly sloužit jako přímý důkaz, přesto byly od roku 1989 použity v tisících případech.

„Já chci věřit, že většina byla vinná jako peklo. Ale že mezi nimi mohla být řada nevinných lidí, a někteří nevinní byli, to víme,“ říká k tomu Pinc, který sám léta pracoval jako policista a psovod. I když na problémovost pachové metody policisty podle svých slov upozorňoval už od počátku výzkumu v roce 2011, změna v metodice přišla až o sedm let později.

„Oni sice začali pracovat na změně předpisu, ale není mi známo, že by policie konala kroky k nápravě - to znamená u těch křivd, které se mohly stát a staly v minulosti. Naopak - byla tam zcela evidentní snaha zamést to celé pod koberec,“ říká Pinc v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Pachové stopy sehrály zásadní roli i v případu vraždy ve Slopném, za jejíž spáchání soudy odsoudily Davida Šimona a Maroše Straňáka. Po okolnostech 12 let staré vraždy pátrají reportérky Seznam Zpráv v investigativní sérii Slopné: Kdo je vrah? pod hlavičkou podcastu 5:59.

Třetí díl série si poslechněte zde:

Kdyby vám teď zavolal soudce a řekl, že má případ, ve kterém hrají roli pachové stopy odebrané před rokem 2018. A ptal se vás, jestli jim má věřit, nebo ne. Co byste mu řekl?

Samozřejmě bych mu řekl, že tomu věřit nemá.

Jak byste mu to zdůvodnil?

Zdůvodnil bych mu to Clever Hans effectem (situace, kdy výzkumník, v tomto případě psovod, ovlivňuje svým chováním reakce zvířete - pozn. red.). Psovod si nemůže sám stavět pachovou řadu a vědět, který vzorek je takzvaně cílový a pes by ho měl označit. Protože to psa může silně ovlivnit. A v tom experimentu jsme to prokázali.

Kdyby se ten soudce zeptal kteréhokoliv etologa nebo behaviorálního biologa anebo prostě vědce, tak by mu každý řekl totéž - že takhle prováděná identifikace nemůže být nikdy spolehlivá. A pachová identifikace byla do toho roku 2018 akceptována jako důkaz, přestože byla prováděna naprosto špatně. A to, co všechno tam bylo špatně, to by vydalo na knihu.

Já říkám: Metoda pachové identifikace má velký potenciál třeba v boji proti terorismu. Ale jinak jako regulérní důkazní prostředek musím říct, že mi z ní jde mráz po zádech.

A s takto prováděnou metodou policisté, žalobci i soudci v Česku pracovali od roku 1989?

Vzpomínám si na jednu nejmenovanou soudkyni, která řekla, že ta metoda nemůže být špatně právě proto, že funguje 30 let. A říkala, že se ví o případech, kdy se podezřelý doznal, když mu byl sdělen výsledek pachové identifikace. Jak může soudce říct takovou hloupost? Já jsem z toho byl úplně v transu.

Dobře, soudkyně není žádný kriminalista, ale měla by mít vhled do problematiky. Tak přece musí vědět, že řada lidí se přizná, když na ně udeříte: Podívej, tady mám odborné vyjádření, sedí na tebe pachovky, tak se přiznej! A ten člověk se může přiznat, když to opravdu udělal. On se bohužel může přiznat, i když to neudělal.

Ale argumentovat tím jako soudce mi přijde opravdu nepochopitelné, i ten její argument – fungovalo to 30 let. Víte, jak dlouho fungovalo kladivo na čarodějnice a jak bezvadně? Mnohem déle.

Jak vám jako bývalému psovodovi bylo, když jste zjistil, že ta tehdejší metoda je špatná?

My jsme doufali, že to nebude až tak špatné. Nechtěli jsme do té metody hodit lidově řečeno vidle. Mezi psovody jsme měli spoustu přátel. Ale to, co nám z toho vyšlo, bylo tragické. Spolehlivost té metody byla, když se zamýšlím nad statistikou, jako když si hodíte kostkou. Ale kostkou, která má jenom jedničku a dvojku.

A komu a kdy jste tyto závěry sdělil?

My jsme informovali odborného gestora projektu a společně jsme informovali i policii. A to ještě zdaleka nebyl konec toho projektu - to bylo někdy v roce 2011, 2012. A ten policista, se kterým jsme to řešili, schválně nebudu říkat jeho jméno, mi říká: Tak vy si myslíte, že je za pět minut dvanáct s tím něco dělat? A já říkám: Ne - vždyť je roky po dvanácté, vezměte si, že ta metoda se používá jako důkaz už od roku 1989. Bůhví, kolik nevinných lidí skončilo za mřížemi.

Některé případy jsou známy, například kauza Zezula-Skalický. Dvěma mužům zlínský soud v roce 2019 uložil osm a pět let vězení za loupež. Loni je ale Ústavní soud pustil - původní verdikt stál převážně na pachových stopách.

Ano, to jsou ty nejkřiklavější případy. Ale na základě, nebo rovněž na základě, pachové identifikace byly od roku 1989 odsouzeny tisíce lidí. Já chci věřit, že většina z nich byla vinná jako peklo. Ale že mezi nimi mohla být řada nevinných lidí, a někteří nevinní byli, to víme.

Teď si představte, že pachová identifikace vás může dostat do vězení, ne že jste byla ve špatnou dobu na špatném místě, ale vy jste tam ani být nemusela. To je prostě strašná představa, jak snadno skončí člověk za mřížemi. Vezměte si, že vy se náhodou budete nacházet na místě, kde se něco stane, a oni vám vezmou pachovku. Bum, a jste tam.

Bála se podle vás policie toho, co na výsledky vašeho výzkumu řekne veřejnost?

Podle mě na veřejnost se nikdo neohlížel, protože bylo rozhodnuto veřejnosti nic neříct. My jsme informovali průběžně policii. Spoléhali jsme na to, že policie nějaké kroky k nápravě bezpráví provede. Já jsem si neuměl představit, že by vedení policie řeklo - zameteme to pod koberec.

A to udělali?

Ano. Oni sice začali pracovat na změně předpisu, ale není mi známo, že by policie konala kroky k nápravě - to znamená u těch křivd, které se mohly stát a staly v minulosti. Naopak - byla tam zcela evidentní snaha zamést to celé pod koberec.

Já si uvědomuju, jak strašné by mohlo mít následky například otevření uzavřených případů, kolik by to mohlo republiku stát peněz. Ta představa je strašná, ale ještě strašnější je představa nevinných lidí, kteří sedí ve vězení.

Řada těch obžalovaných vždycky tvrdila: Já jsem na místě nebyl a vůbec nechápu, jak se tam můj pach mohl dostat. Nikdy ale nezaznělo, že to psi dělají blbě, nikoho vůbec nenapadlo zpochybnit ten princip toho, jak se ta metoda dělá.

Ta snaha zamést to pod koberec se projevovala jak?

Hlavně v tom, že veřejně nikdy nepřiznali, že to dělali špatně, i když tedy v roce 2018 změnili předpis. A také, že výsledky experimentu nepředali veřejnosti.

Proč to podle vás „tutlali“?

To je přece logické. Vezměte si, že to je největší justiční průšvih od roku 1989, ale je to skandál, který se nikdy nekonal, protože se ho povedlo ututlat. Veřejnost o tom prakticky informovaná není, nikoho to moc nezajímá. A musím říct, že ani většina soudců neměla tendenci se něco dozvědět. Za celou tu dobu, co jsem na tom pracoval, mi zavolala jedna jediná soudkyně, aby se mě ptala na můj názor.

V řadě případů, ve kterých hrály pachové stopy provedené do roku 2018, se lidé stále odvolávají. A argumentují i vaším výzkumem. Někteří soudci jsou k těmto poznatkům ale i dnes skeptičtí. Jak se na to díváte?

Vy si myslíte, že nás někdy oslovil soud nebo státní zastupitelství, abychom jim provedli školení, nebo abychom jim vysvětlili, jak si představujeme pachovou identifikaci? To se nestalo ani jednou. Ale to školení provádí třeba vedoucí odboru služební kynologie. Soudce chodí školit psovodi nebo krajští kynologové a oni jim říkají tu svoji verzi.

Já jsem byl velice nepříjemně překvapen tím, že soudy všech stupňů snad s výjimkou Ústavního soudu fungují jako nějací obhájci nebo advokáti ve prospěch pachové identifikace. My jsme v rámci té veřejné zakázky prokázali, že chybovost policejních psů byla tehdy relativně velmi vysoká. Ale není mi znám žádný kontrolovaný experiment, který by prokázal, že je nulová nebo aspoň velice nízká. Takže nevím, čím ty soudy mohou argumentovat.

A teď, po změně metodiky v roce 2018, je metoda pachové identifikace už v pořádku?

Není.

Jak to?

Psi jsou například stále odměňováni za určení takzvaného správného vzorku nebo se mohou v identifikaci jednou splést. Ale těch důvodů je víc. Kdyby se to mělo dělat skutečně tak, aby to bylo téměř nenapadnutelné, tak by ta metoda byla řekněme tak náročná časově a finančně, že by se asi nevyplatilo ji vůbec používat.